Použití „radioaktivních zvědů“ neboli „stopovací metody“ bylo starého data. Už v druhém desítiletí dvacátého století pokusili se různí badatelé sledovat cesty obyčejných atomů tím způsobem, že je smíchali s radioaktivními atomy téhož prvku. Záření těchto atomů jim nejen prozradilo, kde jsou nezářící atomy, ale i kolik jich je, ježto pokaždé, když si část nezářících atomů vybrala určitou cestu, dala se toutéž cestou i stejná část atomů zářících. Zpočátku se tato velmi důmyslná stopovací metoda, která ušetřila chemikům nesmírně mnoho práce a často je vyvedla i ze slepé uličky, omezovala jen na několik málo přírodních radioaktivních prvků, ale později, když roku 1934 manželé Joliot-Curieovi objevili umělou radioaktivitu, podařilo se z každého prvku připravit zářící atomy. To vedlo k neobyčejným pokrokům v biologii a v biochemii a v první polovině jedenadvacátého století umožnila stopovací metoda důkladné prozkoumání vlastností protogenů, virů a baktérií.
Potom se ukázalo, jakou ohromnou úlohu hrají protogeny v životě rostlin, zvířat i lidí. Byly nebuněčného původu stejně jako viry a skládaly se z různých bílkovin právě jako viry. Měly však podivuhodnou schopnost měnit buněčnou hmotu v zákeřné viry a spolu s nimi pak vytvářet ještě zhoubnější baktérie, původce nejrůznějších nakažlivých chorob. Nebyly přítomny v každém organismu ve stejném množství a jejich přítomnost v něm závisela velmi zákonitě na vnějších podmínkách, na prostředí, v němž se vyskytovaly. Podobně závisela i jejich činnost na vnějších podmínkách, na výživě organismu a na látkách, které mu byly podány. Nyní se objasnila i stoletá „záhada bílých myšek“, proč myšky z klece B neonemocněly rakovinným nádorem, ačkoli dostaly injekci 3,4 benzpyrenu odděleného z výfukových plynů, stejně jako myšky z klece A. Jejich tělíčka nehostila záludné nepřátele, protogeny, kdežto v myškách A jich byla početná kolonie, která účinkem 3,4 benzpyrenu v krátké době tak vzrostla, že vytvořila veliké množství virů, původců rakoviny. Od prozkoumání vlastností protogenů byl už jen krok — třebaže ještě dosti dlouhý — k přesnému zjištění podmínek jejich vzniku a k jejich odstranění ze světa v pravém slova smyslu. Nebyl to jen virus rakoviny, který dovedly vytvářet, byla tu ještě početná řada jiných virů, původců jiných rozšířených chorob, od nepříjemné, i když málo nebezpečné a velmi rozšířené chřipky až po mozkovou obrnu. Soucit, který pocítili hoši při pohledu na myšky, postižené ohyzdnými nádory, ještě vzrostl, když spatřili hošíka s ochrnutýma nohama, jak pracně a pomalu kráčí za pomoci zvláštního strojku. Byl kdysi napaden virem mozkové obrny, nepřítelem, který měřil jen jednu desetitisícinu milimetru, a toto byly dlouhodobé následky jeho zákeřného útoku.
„Jsem velmi rád, že tyhlety nejmenší potvory, jako jsou protogeny, viry a baktérie, dnes už neexistují,“ prohlásil s uspokojením Petr a otřel si oči, které mu zvlhly při pohledu na hošíka s obrnou. Jeho kamarádi s ním souhlasili. Boj s nejmenšími nepřáteli života je zaujal tak, že následující část filmu, předvádějící úžasné pokroky chirurgie, sledovali trochu přezíravě. Snad tu působila i skutečnost, že šlo o věci běžné a známé. Vítězství nad viry a baktériemi patřilo dávné minulosti a dýchla z něho romantika boje s neviditelným nepřítelem.
Veliký rozmach chirurgie se datoval od úspěšného dokončení výzkumu ústřední nervové soustavy, k němuž položil pevné základy slavný ruský fyziolog I. P. Pavlov. Když se do všech podrobností objasnila neobyčejná úloha, kterou hraje ústřední nervová soustava ve všech životních pochodech, dověděl se teprve chirurg, čeho všeho se smí odvážit, chce-li operativně zhojit porušený orgán anebo jej úplně nahradit orgánem zdravým, přeneseným z těla jiného, stejně anebo podobně utvářeného živočicha. Po odstranění virů a baktérií zůstala sice úloha chirurgova omezena téměř výhradně na úrazy, ale i tu nalézal široké pole působnosti. Velký rozvoj jiných vědních oborů umožnil vypracování nových operačních technik a takové zákroky, o nichž chirurgové z poloviny dvacátého století mohli jen snít.
Jestliže se tehdy podle vzoru ruského chirurga Filatova nahrazovala vadná oční rohovka zdravou, přenesenou z oka právě zemřelých osob, nyní se vyměňovala i sítnice, a nejen sítnice, dokonce i celé oko. Používalo se k tomu očí některých velkých opic, o nichž se zjistilo, že jejich způsob vidění je přesně stejný jako u člověka. Opice byly k tomu účelu chovány ve velkých přírodních rezervacích, v krajích, kde byly zvyklé žít, a rychlá letadla je odtamtud dopravovala v několika hodinách na nejvzdálenější místa, kde se prováděla operace.
Nepoužívalo se jen očí těchto velikých savců, chirurgové dovedli jakýkoli jiný jejich vnitřní orgán s neklamnou zručností přemístit transplantovat, jak se říkalo odborně — do člověka. Srdce nečinilo výjimku a chirurg nemusil se svou prací nijak spěchat. Po celou dobu operace rozvádělo umělé srdce krev do žil a tepen se stejným tlakem a výkonem jako přirozené srdce živé. Jen jeden orgán nebylo možno tímto způsobem nahradit: mozek člověka s jeho vyspělou ústřední nervovou soustavou, ovládající všechny životní pochody, od zpracování potravy až po myšlení a vytváření nových hodnot.
PRÁZDNINOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Skutečnost, že transplantace mozku je v roce 2200 ještě neřešitelným úkolem, dala podnět k horlivé výměně názorů mezi Janovými hosty. Podivovali se nad tím, že se nikdo nepokusil ani o podobnou operaci u zvířat a Jan, jenž zpočátku tiše naslouchal debatě, nakonec se do ní vmísil. Jako syn známého chirurga vědělo těchto problémech o něco více než ostatní hoši, ačkoli se jeho zájmy nesly jiným směrem.
„Na tom přece není nic divného, že to nikdo nezkusil, vždyť. to ani zkusit nejde,“ prohlásil.
„Rád bych věděl proč?“ řekl pohrdlivě Petr, který měl neomezenou důvěru v současnou vědu a techniku. „Mozek přece není nic tak neobyčejného.“
„Snad tvůj,“ škádlil ho jeden z hochů a bystře uhnul před jeho pěstí.
„To je přece jasné,“ tvrdil Jan. „Mozek se svým ústředím nervové soustavy je nejvyšším řídícím orgánem celého těla. I když pacient je v narkóze, vykonává mozek svou práci a kontroluje všechny životní pochody pacientova těla, třebaže jsou narkózou utlumeny. Kdybys třeba jen na okamžik jeho činnost přerušil — a to bys musil, když ho chceš nahradit jiným mozkem —, je po pacientovi. Bylo by potřebí udržovat po tu dobu v činnosti nějaký umělý mozek, jako se to děje při transplantaci srdce, kde zatím pracuje umělé srdce, ale umělý mozek se dosud nezdařilo sestrojit.“ Zatímco hoši víceméně žertem uvažovali o tom, jaká by to byla výhoda, kdyby ti, kdo jsou špatní počtáři, mohli získat umělý mozek s velkými matematickými schopnostmi a znamenitou pamětí, přešel film k další etapě Vítězného pochodu. Jmenovala se Svět bez hladu a líčila úžasné pokroky v produkci rostlinné a živočišné. Bylo jich vskutku zapotřebí i potom, kdy vysušením oceánů a zúrodněním tropických i polárních pustin získali lidé nové ohromné plochy obdělávatelné půdy. Po vítězství nad nejmenšími nepřáteli množil se počet obyvatel Země velmi rychle a bylo nutno opatřit dostatek potravy pro všechna nová ústa.