Nebylo již možno přenechávat osud žní rozmarům počasí a velikým úkolem první poloviny dvaadvacátého století bylo vyřešení problému světového řízení počasí. Byl to těžký úkol, protože bylo nutno vzít v úvahu různé důležité činitele, které spolupůsobí při vytváření počasÍ. Je to především nakloněná poloha zemské osy, která způsobuje, že stejně veliké plochy zemského povrchu přijímají od slunce různá množství tepla, podle toho, pod jakým úhlem na ně dopadají jeho paprsky. Čím je tento úhel menší, tím méně tepla dostane, a proto polární končiny, kam slunce svítí vždy jen pod malým úhlem — na pólech činí největší výška slunce nad obzorem jen 23 stupně —, jsou na tom nejhůře.
Různé zahřívání zemského povrchu a otáčení Země kolem osy vede k promíchávání různě teplých vzdušných vrstev, které se prostírají nad rovníkovými a polárními oblastmi. Tak vznikají pravidelné pasátní větry, které vanou následkem zemského otáčení na severní polokouli od severovýchodu a na jižní od jihovýchodu. Severně a jižně od konečné hranice jejich dosahu táhne se pásmo západních větrů a nad ním potom, v oblasti severního a jižního pólu, převládaly východní větry polární fronty. Polární fronta s velmi ostrými teplotními rozdíly často nevítaně zasahovala daleko na jih — nebo na sever, šlo-li o polární frontu jižní točny — a působila zemědělským závodům největší mrzutosti.
Proudící vzdušné masy měly různý stupeň vlhkosti. V oblasti vysokého vzdušného tlaku, kde šlo zpravidla o sestupné vzdušné proudy, byl vzduch suchý a počasí krásné; to byla takzvaná anticyklóna. Jejím protějškem byla cyklóna, oblast s nízkým tlakem vzduchu a se vzestupnými vlhkými vzdušnými proudy, vytvářejícími dešťové mraky a špatné počasí. Pojem „špatný“ byl ovšem poněkud nesprávný, pro rolníka, čekajícího na vláhu, bylo takové špatné počasí největším dobrodiním.
Protějškem pasátů byly monzuny, vznikající obrovským promícháním vzdušných mas různých tlaků. Nejvýznamnější z nich byly monzuny Indického oceánu, které vyrovnávaly rozdíly vzdušného tlaku mezi jižní Afrikou a Přední Asií. V létě vanuly od jihozápadu a přinášely indickým rolníkům vytoužený déšť a vysokým horám himálajským spousty sněhu; v zimě byl jejich směr opačný. Rozdílné oteplování vzdušných vrstev nad mořem, kde bylo pomalé, ježto voda odváděla přijaté sluneční teplo do hloubky, a nad pevninou, kde se vzduch rychle ohříval, způsobovalo ostré rozdíly mezi drsným podnebím vnitrozemským a mírným podnebím oceánským. Nadto se ještě vytvářely mocné mořské proudy teplé i studené vody, zasahující daleko do míst největšího ohřívání moře a ovlivňující velmi význačně podnebí blízkých pobřeží. Teplý Golfský proud, čerpající nejteplejší vody z Mexického zálivu a z takzvaného pasátového příhonu, který mu přiváděl vody od západního pobřeží Afriky, byl z nich nejznámější. Protékal od Mexického zálivu — po němž měl jméno — na severovýchod, omýval západní břehy Skandinávie a zasahoval vysoko nad severní polární kruh, až ke Špicberkům. Jeho zásluhou byla průměrná zimní teplota severního Norska značně vyšší než zimní teplota Čech, ačkoli Čechy leží téměř o dvacet stupňů blíže k rovníku než tyto severonorské kraje. Vysunul také hranici plovoucího ledu u západních Špicberků vysoko na sever a umožňoval k nim po pět měsíců v roce volný přístup lodím. Ke grónským břehům, ležícím ve stejné zeměpisné šířce, mohly se lodi přiblížit jen po několik týdnů, a ještě s nebezpečím, poněvadž led tu byl v ustavičném pohybu. Protějškem Golfského proudu, působícího v severním Atlantiku, byl teplý proud Kurošio, tekoucí v Tichém oceáně od Filipínského souostroví na severovýchod podle východních břehů japonských.
Přetvoření zemského povrchu, způsobené vysušením velkých ploch moře, způsobilo tu pronikavé změny. Kurošio byl postižen celkem nepatrně, zato Golfský proud se neobyčejně zmenšil. Nová pevnina, která se vynořila uprostřed Atlantiku, odřízla téměř úplně pasátový příhon teplých vod od afrických břehů. Souvislý pás země, který vyvstal na severu mezi Skandinávií a Grónskem, zahradil Golfskému proudu cestu do polárního moře. Golfský proud se tříštil o jeho jižní břehy, které získaly tímto způsobem mírné podnebí, ale zato jeho severní část měla podnebí velmi drsné. To trvalo tak dlouho, než dostatečná síť energetických vrtů proteplila široké oblasti půdy. Od nich se potom ohřívaly vzdušné vrstvy a tak vznikla nová soustava pravidelných větrů, které účinně promíchaly vzduch nad novou pevninou a náležitě zmírnily její podnebí.
Pomocí energetických vrtů se podařilo upravit podnebí i jiných oblastí starých a nových dílů světa. Dalším velmi účinným pomocníkem při světové úpravě počasí se staly velmi výkonné tepelné rakety.
Začaly se vyrábět od té doby, kdy se podařilo získat energii z lehkých atomových jader způsobem, který nevedl k nebezpečným radioaktivním odpadům. Tepelné rakety rozháněly dešťové mraky tam, kde nebyly vítány, oteplovaly rozsáhlé vzdušné vrstvy v libovolné výšce, jak toho bylo zapotřebí, a měnily podle přání svislý směr vzdušných proudů. Tím byl umožněn zásah do pohybu anticyklón a cyklón, to jest tlakových výší a níží, a do řízení počasí. Jestliže v některých oblastech bylo potřebí zvýšeného množství vláhy, vzlétla ohromná tisícitunová cisternová letadla a zavlažila pole a zahrady podle libosti umělým deštěm.
Všechny tyto pokroky umožnila hustá síť meteorologických satelitů. Začaly se používat už v druhé polovině 20. století a umožnily přesnou předpověď počasí na řadu dní.
Je samozřejmé, že souběžně s těmito pracemi pokračoval vývoj zemědělství. Dvojí žně za rok bylo dosaženo i v krajích ležících velmi daleko od rovníku. Počet zrn v obilných a rýžových klasech byl značně zvýšen a také veškeré plodiny dosáhly několikanásobné velikosti.
Doba zrání klesla na polovinu a výnosy se zvýšily mnohonásobně.
Obilná zrna dosahovala velikosti hrachu a jablka a hrušky velikosti melounů při stejném poměrném obsahu živných látek, jaký měly dříve. Konečným výsledkem všech těchto dlouhodobých výzkumů bylo, že zmnohonásobením úrody se ze sluneční energie dopadající na zemi zužitkovalo pětadvacet procent, kdežto dvacáté století jen ve výjimečných případech bylo s to využívat z ní pět procent a v průměru jen dvě procenta.
Rostlinné potravy byl zatím nadbytek, ale stejně potřebná byla i strava živočišná. Už dvacáté století znalo přesné složení potravy, které je pro člověka nejvýhodnější, a v dvaadvacátém století bylo možno všechny tyto látky vyrobit uměle v laboratořích a továrnách. Přesto však nikdo nepomýšlel na umělou potravu, ježto by byla přišla nadmíru draho. Bylo by bývalo velmi nehospodárné uchylovat se k ní, když rostliny jsou s to načerpat všechnu potřebnou energii k výrobě základních živin zdarma z energie sluneční a když živočichové dovedou potom přeměnit rostlinné živiny na živočišné bílkoviny, které jsou nezbytnou součástí správně volené lidské výživy.