V druhé polovině dvaadvacátého století se začala značně uplatňovat snaha rozhojnit dosavadní živočichy, dodávající potravu člověku — ryby, drůbež, skot a brav — o nové druhy. Nešlo tu snad o křížení druhů již existujících, ale o vytvoření zcela nových jedinců, kteří by rychle a účinně přetvářeli rostlinnou potravu v živočišné látky, potřebné k výživě člověka. Badatelé vycházeli od samých základů života. Jejich cílem při tom bylo vytvoření umělého živočicha.
O tom snili již středověcí alchymisté, když zakopávali pod šibenicí kořen tajemné rostliny mandragory očekávajíce, že se promění v malého lidského tvora, homunkula. V polovině dvacátého století zaútočili vědci na problém umělého živočicha znovu. Rus Oparin a Američan Muller vyšli při tom z nejzákladnějších útvarů, skládajících živou hmotu, jako jsou aminokyseliny a bílkoviny. Muller vyrobil aminokyselinu z jejích nejjednodušších součástí a Oparin pokročil ještě dále, v složitých přístrojích a s použitím tlaku několika tisíc atmosfér připravil polypeptidy, látky, které se svým složením už velmi těsně blíží bílkovinám.
I když tehdy neuspěli ještě v přípravě bílkovin, které jsou základním stavebním kamenem živé hmoty, podařilo se přece jen Oparinovi a jeho spolupracovníkům uměle vyvolat v neživé hmotě první základní projevy života. Vhodným smícháním různých bílkovinových roztoků obdrželi zvláštní útvar, který nazvali koacervát. Byl to shluk bílkovin, který přijímal látky ze svého okolí — tak jako živočichové potravu —, rostl a dělil se jako buňky živé hmoty. Přestože šlo o útvar ještě neumělý a všechny vylíčené pochody v něm probíhaly ještě nepravidelně, byl to nepopíratelně prazáklad života.
V jedenadvacátém století pokročilo bádání v tomto směru značně dále, až k výrobě jednoduchých bezobratlých červů, jejichž nervová soustava je velice prostá. Snaha o vytvoření vyšších tvorů se složitější nervovou soustavou se však setkala s naprostým neúspěchem. Biologové nějaký čas pokračovali v pokusech, ale když výsledkem byli stále jen beztvární zrůdní zmetkové, upustili vědci prozatím od pokračování tímto směrem. Bylo jasné, že bude nutno ještě mnohem důkladněji probádat řídicí činnost ústřední nervové soustavy a rozvést do všech důsledků základní výzkumy Pavlova a jeho žáků, má-li mít věda úspěch i zde. Pokusy o výrobu živočichů, sledující zvýšení živočišné základny lidské stravy, však neustaly. Děly se naopak v mnohem větším měřítku, ale veřejnost o nich byla jen nepatrně informována. To bylo hlavní příčinou podivného prázdninového dobrodružství tří Čechů a tří Srbů ve Slovinském krasu a film Vítězný pochod o něm přinesl první podrobné zprávy.
Dosavadní průběh filmu, líčící přetváření přírody ve velkém měřítku, od světového řízení počasí až po první červy vyrobené v laboratoři, zajímal hochy jen málo. To byly věci, kterým se hodně podrobně učili ve škole, a vyjma retrospektivní obrazy zhoubných tajfunů, ohromných putujících vzdušných vírů, které ještě v polovině dvacátého století hubily sta a sta lidí a tisíce jich připravovaly o přístřeší a úrodu, chyběly tu vzrušující příhody. Obrazy nekonečných skleníků s nádherným ovocem podnítily chlapcům jen chuť.
Jan jim rychle vyhověl objednávkou ohromné mísy, na které bylo nejrůznější a nejkrásnější ovoce od švestek, velkých jako dětská pěst, až po banány a ananasy. Prázdninový tábor v severní Adrii, který se objevil na promítací stěně, ohlašoval vítanou změnu programu a rázem upoutal pozornost hochů.
Prázdninový tábor byl založen v rozlehlé nížině s krásnými fíkovými a pomerančovými háji, která vznikla jižně od bývalého Istrijského poloostrova a bývala kdysi dnem Jaderského moře. Na tři tisíce studentů v něm trávilo dvouměsíční letní prázdniny nejrůznějším sportem. Jejich život se neomezoval jen na přímé okolí tábora.
Elektrobusy a letadla byly k dispozici v hojném počtu a s jejich pomocí bylo možno dosáhnout bližšího i vzdálenějšího okolí ve velmi krátké době. Výlet do apeninských hor přes San Marino po výborné bezprašné dálnici z plastické hmoty trval elektrobusem necelé dvě hodiny a za ještě kratší dobu dorazili letadlem k severním břehům Jónského moře. Tam se věnovali podle osobní záliby plavání, jízdě v plachetním nebo elektrickém člunu, popřípadě i rybolovu.
Malý kroužek tří Čechů a tří Srbů, jehož mlčky uznávaným náčelníkem byl Slavo Dragutin, měl jiné zájmy. Nadevše milovali horolezectví. Prohlašovali, že je to jediný „mužný“ sport, před nímž ustupují všechny ostatní sporty daleko do pozadí. „Takový tenis, hokej, kopaná, a jak tomu všemu říkáte, to jsou umělosti, které si lidé vymysleli,“ tvrdil pokaždé Michal Křížek, ohnivý hlasatel předností horolezectví. „Když zlézáš takový nepřístupný vrch, bojuješ s přírodou, přemáháš její úklady a pronikáš do jejích tajemství. Kde jsi se svým hokejem?“ dotíral na obránce ledního sportu, který se těšil ve dvaadvacátém století stejné oblibě nejširších vrstev jako v polovině dvacátého století. Srbští členové Dragutinova kroužku hlasitě litovali, že se narodili tak pozdě, že nejvyšší hory světa, Mount Everestu nyní 11 300 metrů vysokého, počítalo-li se od snížené hladiny moří — bylo již dávno dobyto a že na hřebenech Himálaje vznikla základna raketových letů, na kterou vedou dokonalé dálnice.
„Nejste správní horolezci,“ káral je Vašek Přibyl, jiný člen kroužku, statný rozvážný hoch. „Horolezec se nehoní za výškovými rekordy, jeho cílem musí být překonat i nejnesnadnější terén. Ukázal bych vám u nás v Čechách některé jehly a komíny, které jsou docela nízké, a přesto tam už po staletí jezdí trénovat horolezci z ciziny!“
„Máš pravdu,“ připojil se k němu Dragutin. „V našem Krasu jsou podobná místa a na některá z nich se dodnes nikdo nedostal.“ Tato slova hochy velmi zaujala a návrh podívat se na ta místa vyšel současně z několika úst.
„To by šlo,“ prohlásil Dragutin po krátkém přemýšlení. „Můžeme se o to aspoň pokusit. Znám pěknou malou náhorní plošinu, která leží nedaleko těch špiček. Dostaneme se na ni docela dobře vrtulníkem. Jen je otázka, jaké počasí je naplánováno na nejbližší dny pro tuhletu oblast. Po mokrých skálách se dobře lézt nedá.“ Na tuto otázku byla snadná odpověď, stačilo nahlédnout do ročenky, kde bylo podrobně udáno počasí na celý rok pro všechna místa. Zjistili, že je právě vhodná doba k zamýšlenému výletu, poněvadž v severoadriatické oblasti bude v nejbližším týdnu suché počasí, jak toho vyžadovala místní úroda.
Povolení k výletu dostali od náčelníka tábora bez obtíží, vrtulník uměl řídit každý z nich — to byla část povinného školního výcviku — a tak již druhý den časně zrána vyrazili. Měli zásoby potravin na týden, všechny potřeby k táboření — o horolezecké výzbroji ani nemluvě — a po letu, který trvalo málo déle než hodinu, vznášeli se již nad holými bílými skálami krasového pohoří. Dragutin, opatřený velmi podrobnou mapou, dával hochovi u řízení pokyny a po krátkém bloudění se vrtulník bezvadně snesl na nevelikou plošinu, nad kterou se příkře zvedaly štíhlé, rozeklané a oslnivě bílé vrcholky skal.
Bylo to místo jako stvořené k táboření, ačkoli tu nerostl ani trs travičky. Chladná bystřinka s velmi chutnou vápenitou vodou vinula se stříbrným proužkem po skálách a víc než vodu si od svého tábora nežádali.
Potravin měli dost a jiřina Marešová, třetí člen české části kroužku, přívětivá hezká tmavovláska, o jejíž přízeň zápasil Michal s Petarem Bogunovičem, ujala se vlády nad zásobami a kuchyní. Přenechali jí pohodlnou kabinu vrtulníku a sami se utábořili pod přenosným skládacím stanem z plastické hmoty. Noci byly v této nadmořské výšce sice velmi chladné, ale to jim nemohlo vadit. Stan byl teplý, a navíc měli ještě pohodlné a velmi teplé spací pytle z umělé tkaniny, takže vůbec nebylo potřebí vytápět stan nebo kabinu letadla penitinovými elektrickými kamínky jakmile se utábořili, podnikli první průzkum terénu a vybrali si jehly, které budou v příštích dnech zlézat. Podle plánu se vydali na horolezeckou túru za nejčasnějšího jitra, hned jak slunce ozlatilo nejvyšší hroty skal. Byly to namáhavé výstupy v terénu naprosto vyprahlém, bez jediného zeleného lístku, ale přesto byli všichni nadšeni každodenními výlety a Jiřina nezůstávala za svými přáteli ani o krok pozadu.