„Měl jsem zpočátku strach vzít s sebou ženskou, myslil jsem, že tě budeme muset všude tahat za sebou na laně, ale příjemně jsem se zklamal,“ prohlásil upřímně vůdce malé čety Dragutin na sklonku třetího dne jejich pobytu v horách.
„Co sis myslil?“ zlobila se Jiřina. „Máš předpotopní názor na ženy ve sportu! My toho zastaneme víc než muži!“ V jistém směru měla pravdu; večer, když se pořádně utahaní vrátili do tábora, projevovala při chystání jídla mnohem víc čilosti než její kamarádi, kteří se unaveně natáhli a „byli líní na krok“, jak o nich opovržlivě prohlašovala.
Bylo jim to málo platné, neslevila jim nic z jejich povinností a dovedla je náležitě zaměstnat. Přesto ji měli všichni rádi, i když si někdy stěžovali na její umíněnost.
„Nedá se nic dělat,“ říkával odevzdaně rozvážný Vašek. „Ona za to ani nemůže, všechny Jiřiny jsou umíněné a svéhlavé. Dejte psovi špatné jméno a můžete ho rovnou utopit!“ To bývalo podnětem k menší prudké výměně názorů mezi ním a Jiřinou, při které se ostatní dobře bavili. Vždy skončila smírně, tím spíše, že Dragutin vzal zpravidla Jiřinu v ochranu. Nadešla však chvíle, kdy i Dragutin byl nucen dát Vaškovi za pravdu.
Stalo se to v poslední den jejich pobytu v horách. To už měli za sebou všechny naplánované túry mimo jedinou. Šlo o podivně utvářenou jehlu, které pro její oslňující barvu říkali Bělka. Dragutin ji mnohokrát důkladně studoval triedrem jak z tábora, tak i z okolních vrcholků, které zlezli, a pokaždé dospěl k názoru, že by bylo velmi nebezpečné pokoušet se o ni. Měla několik převisů, jejichž zdolání by bylo bývalo nanejvýš svízelné, a třebaže Jiřina — podporovaná Michalem a Petarem — umíněně tvrdila, že tam jsou zářezy, po nichž lze nejvyšší převisy obejít, Dragutin s konečnou platností rozhodl, že Bělku nechají na pokoji. Vašek a třetí Srb, Dragoljub Jovanovič, dali mu za pravdu, Michal a Petar mlčeli a neodvážili se nahlas odporovat, jen Jiřina ještě delší chvíli protestovala. Ale nakonec zmlkla i ona a Dragutin měl za to, že se dala přesvědčit.
Den odletu se přiblížil. Bylo rozhodnuto, že se ráno bude spát déle než jindy, potom že podniknou krátký výlet do nedaleké jeskyně.
Bylo v ní velké množství zkamenělin z křídové doby, kdy krasové pohoří vzniklo z mohutných nánosů bahna na dně tehdejších moří.
Potom poobědvají, zruší tábor a odletí do prázdninové osady. Zprávu o tomto programu odeslal také Dragutin rádiem veliteli prázdninového tábora. Ale události se utvářely zcela jinak a pozměnily od základu jejich plán. Když se ráno onoho dne, který měl být posledním dnem jejich pobytu v horách, Dragutin probudil, shledal nejprve, že už je hodně pozdě — schylovalo se k deváté —, a potom, že Michal a Petar nejsou ve stanu. Vašek a Dragoljub ještě blaženě spali. Nepřítomnost dvou druhů zpočátku Dragutina nijak nezneklidnila. Byl ještě ponořen do příjemného polospánku, který předchází stavu úplné bdělosti, a řekl si, že jsou patrně zaměstnáni s Jiřinou chystáním snídaně. Ale nezvyklé ticho, které vládlo kolem stanu, záhy ho vyburcovalo k čilosti. Rychle vylézt ze spacího pytle a ze stanu, několika cviky na čerstvém vzduchu rozehnal krev do ztuhlých údů a potom se začal rozhlížet po zmizelých druzích. Náhorní plošinku přehlédl snadno, nebyla veliká. Ani na ní, ani v kabině vrtulníku, kam hned nato nahlédl, nenašel živé duše. Pryč byli nejen Petar s Michalem, ale i Jiřina.
Po tomto objevu zburcoval Vaška a Dragoljuba. Byli okamžitě na nohou a společně s ním podrobili okolí důkladnější prohlídce, ale i tato námaha zůstala bez výsledku.
„Snad šli napřed pro zkameněliny,“ mínil Vašek. Ale zachmuřený Dragutin byl jiného názoru; usoudil, že mají v úmyslu pokusit se o zakázaný výstup na Bělku. Krátká prohlídka tábora mu dala za pravdu. Chyběla jejich horolezecká výzbroj, kterou k výletu do jeskyně zkamenělin vůbec nepotřebovali. Dragutin ještě dříve než vyřkl své podezření, propátral triedrem ty svahy jehly, které byly viditelné z tábora, ale nikoho nespatřil. To celkem nic neznamenalo, poněvadž tři uprchlíci mohli mít buď už tyto svahy za sebou, jestliže si náležitě přivstali, anebo se pokusili o výstup na straně odvrácené od tábora.
Dragutin byl pohněván a velmi zneklidněn a Vašek mu marně domlouval, aby si z toho nic nedělal, že ti tři jsou dobří lezci a že se zcela jistě vrátí do tábora ještě před obědem, až nahlédnou, že jejich úsilí o zdolání Bělky je marné. Neklidně se procházel po plošině a jeho obavy ještě vzrostly, když objevili při důkladné prohlídce kabiny vrtulníku, podniknuté po rychlé snídani, že si ti tři s sebou nevzali kapesní vysílačku.
„Odešli asi příliš nakvap,“ usuzoval Vašek, ale Dragutin se velmi rozzlobil. „Taková neopatrnost, to už přestává všechno! Kdybych byl věděl, že je mezi vámi tak malá sportovní kázeň, nikdy bych se nebyl s vámi vydal do hor!“ Marně ho rozvážný Vašek uklidňoval, Dragutin neměl stání a rozhodl, že se ještě před obědem vydají za uprchlíky. Vzali jídlo s sebou a po stručném hlášení do tábora, že jsou nuceni se zdržet o den a z jakého důvodu — Dragutin se nedal přemluvit, aby sečkal do odpoledne a ušetřil tři druhy případného trestu —, vydali se na cestu. Za půl hodiny dosáhli úpatí Bělky a začali ji opatrně obcházet, když se předtím připoutali lanem k sobě. Brzy zjistili, že Dragutinovo podezření bylo správné, když spatřili na příkrém úbočí skoby, které jejich druhové zarazili do skály při lezení.
Pustili se po jejich stopách, a poněvadž už měli cestu upravenou, vystupovali poměrně rychle. U prvního převisu shledali, že Jiřina měla přece jen pravdu, když tvrdila, že je tu zářez, po němž lze s náležitou opatrností nepřístupné místo obejít. Učinili tak a brzy nato za pomoci skob svých druhů dorazili k druhému převisu.
Ten byl mnohem horší, a aby ho obešli, nezbývalo než se spustit po svislé stěně šikmo dolů, cestou hodně nebezpečnou. Třebaže jim stopy tří druhů usnadňovaly postup, dalo jim hodně práce, než stanuli na vrcholu jehly.
Sotvaže vydechli, začali se rozhlížet na všechny strany. Shledali především, že Bělka ve skutečnosti není jehla, že jen tak vyhlížela při pohledu z tábora a z níže položených vrcholků. Na druhé straně po krátkém prudkém poklesu se skála rozšiřovala v malou terasu.
A jak se zdálo, potom stupňovitě klesala do velmi hlubokého údolí.
Ale po třech druzích nebylo ani vidu, i skoby, které až dosud zaráželi na nejhorších místech do skály, přestávaly úplně.
„Co teď?“ pravil bezradně Dragoljub. Sundal brýle proti slunci a utíral si zpocený obličej.