„Babo raď!“ zabručel Vašek, který se už začal také zlobit. Dragutin byl naopak nyní už docela klidný, jako vůdce malé čety nesměl ztratit hlavu. Beze slova prohlížel triedrem okolí, potom zarazil důkladně skobu do skály, připoutal na ni lano, zakončil je pevnými smyčkami, které provlékl pod pažemi, a požádal druhy, aby ho spustili přes okraj první terasy. Učinili podle jeho přání a záhy jej ztratili z dohledu. O několik minut později na ně zavolal, že vystupuje zase nahoru, aby pomalu lano přitahovali.
„Myslím, že je to takhle,“ začal, když opět stanul mezi nimi. „Pod touhle terasou je jiná a z ní vede poměrně pohodlná cesta. Zdá se, že obtáčí hřebínek, z něhož ční Bělka, a že se vrací někam pod náš tábor. Mám za to, že ti tři se po ní spustili, já aspoň bych si ji zcela určitě vybral k návratu.“ „Třeba jsou už zpátky u letadla?“ mínil nadějně Dragoljub. „Zkusme se s nimi spojit!“ Ale volání kapesní vysílačky zůstalo bez odpovědi, a tak se po krátkém odpočinku, při němž se občerstvili několika sousty, jež zapili z polní láhve, pustili cestou, kterou naznačil Dragutin. Jen její počátek byl nesnadný, potom se svah zmírnil a úzký zářez do skály se rozšířil v pohodlnou, ne příliš prudce klesající stezku. Už neztráceli čas rozhlížením se po uprchlících, ostatně bílá skalní stěna omezovala značně jejich obzor. Sestupovali poměrně rychle do neširokého údolí, ale kráčeli sotva půl hodiny, když se Dragutin, jenž šel v čele ostatních, zastavil před úzkým temným otvorem.
„Vypadá to jako vchod do nějaké jeskyně,“ řekl. „Také že to je jeskyně,“ mínil Vašek, „a vane z ní nějaký podivný teplý a vlhký vzduch.“
„Myslím, že bychom se tam měli podívat, co když ti tři sedí klidně uvnitř?“ soudil Dragoljub. Dragutin po krátkém váhání svolil, a sehnut skoro až k zemi, vplížil se do těsného otvoru. Byla tam úplná tma a Dragutin stiskl vypínač malé, ale velmi silné elektrické svítilny, jakou měl každý z nich. Osvětlil těsnou nízkou chodbu.
Z bílých stěn stékaly krůpěje vody a hromadily se v úzkou stružku, odtékající bez hluku do nitra skal. Vlhký teplý a jako plísní prosycený vzduch jim vál do obličeje.
„Je tu divný vzduch,“ poznamenal Dragutin k druhům, kteří kráčeli za ním, „něco takového jsem nikdy v našich jeskyních nenašel, zpravidla je v nich hodně chladno.“ Dali mu za pravdu a tento objev podnítil jejich zvědavost. „Snad je tu nějaký podzemní teplý pramen, řekl Dragoljub. Pokračovali v cestě chodbou, která prudce klesala a byla stále stejně nepohodlná, až došli k místu, kde se rozšiřovala a měnila v rozlehlou krápníkovou jeskyni. V ostrém světle elektrické lampy vrhaly dlouhé krápníky různých tvarů a barev strašidelné stíny do všech koutů. Ale hoši se nezdržovali tímto pohledem. Občerstvili se studenou vodou ze stružky a začali potom pátrat po stopách svých druhů. Obcházeli pomalu podzemní slují, ale nenašli je. Bylo také těžko očekávat, že tvrdá skála přijme otisky jejich kroků. Spoléhali jedině na Míšu, který byl posedlý vášní rýt své jméno na všechny skalní stěny, jichž dosáhli. Ale nebylo tu nejmenších známek Michalovy činnosti, zato však shledali, že z jeskyně vede nejméně pět chodeb dále.
Stanuli bezradně, když skončili svou prohlídku. „Kudy teď, a má to vůbec smysl, pouštět se ještě dál?“ tázal se Dragutin druhů. „Je už dosti pozdě, a nevíme, jak dlouho nám to bude ještě trvat do tábora!“ Pohrával si roztržitě s vypínačem svítilny. Vypínač náhle s cvaknutím zaskočil a vzdoroval všemu úsilí znovu rozsvítit. Na okamžik se rozhostila kolem nich hluboká tma. Vašek a Dragoljub hrabali ve svých vacích, hledajíce svítilny.
„Už ji mám,“ zvolal Vašek, ale Dragutin ho zadržel. „Počkej okamžik, mám dojem, že vidím nějaké světlo!“
„To bude z chodby, kterou jsme přišli,“ mínil Dragoljub.
„Těžko,“ odporoval Vašek. „Zatáčela se několikrát a kromě toho ji máme za zády. Vidím také slabou záři přímo před námi, přichází z některé levé chodby.“
„Půjdeme za ní,“ rozhodl Dragutin, „ale pozor, cesta je velmi nerovná a kluzká!“ Drželi se za ruce a postupovali opatrně k místu, kde viděli velmi slabý a neurčitý přísvit.
„Vede tu patrně cesta ven a bude jistě kratší než štola, kterou jsme přišli,“ mínil Dragutin. Pohroužili se do chodby, kde byla záře už silnější, a pomalu postupovali kupředu. Chodba byla úzká, ale tak vysoká, že mohli jít vzpřímeně, musili se však ubírat korytem mělké bystřiny, na jejímž hladkém dnu noha stále sjížděla. Chodba ustavičně klesala, jako by vedla do nitra skal, ale světlo přesto stále sílilo, což je velmi udivovalo. Mělo podivnou namodralou barvu a nijak se nepodobalo slunečním paprskům, odraženým od bílých vápencových skalních stěn, teplota stále rostla, vzduch byl velmi vlhký, obtížně se jim dýchalo, ačkoli pochod nebyl příliš namáhavý.
„Připadá mi to jako vzduch ve skleníku, prosycený kysličníkem uhličitým, který vydechují rostliny,“ poznamenal Vašek. „Kde jen se tu takový vzduch bere?“ Nedočkal se odpovědi. Zatím dorazili na konec chodby a to, co spatřili před sebou, vypadalo tak neskutečně, že zpočátku nikdo z nich nebyl schopen slova.
„To je nějaká čarodějná říše?“ vydechl Dragoljub, když se vzpamatovali z prvního údivu. Prostor před nimi se neobyčejně rozšířil, skalní stěny ustoupily tak daleko, že je ani neviděli, a strop sluje se klenul vysoko nad nimi. To však nebylo příčinou jejich úžasu. Ve světle dopadajícím z ohromných zářivek, které se táhly v dlouhých. obloucích po stropě, viděli před sebou celý prales podivných vysokých rostlin a stromů, jaké dosud nikdo z nich nespatřil. Vašek, jenž se rozpomenul na barevné obrazy z učebnice paleontologie, určil je první z nich.
„To jsou stromové kapradiny, plavuně a přesličky z třetihorní doby,“ řekl rozčileně. „Člověk by myslil, že se mu to jen zdá! Kde se tu berou?“
„Jistě tu nezůstaly z třetihorní doby,“ smál se Dragoljub, „tehdy neexistovaly zářivky, ba ani lidé, kteří by je mohli vyrobit.“
Dragutin byl zneklidněn. „Jsme v nějakém ohromném podzemním skleníku, o tom není pochyb,“ pravil. „To světlo se mi nelíbí, budou v něm jistě ultrafialové paprsky. Snad by bylo nejlepší jít zpátky!“ Ale narazil na odpor obou druhů. Dragoljuba lákala podzemní neskutečná, fantastická rostlinná říše a praktický. Vašek měl za to, že v takovém skleníku budou jistě lidé, od nichž se dovědí o nejkratší cestě do tábora. Oba naléhali na Dragutina, aby šli po široké cestě, která se vinula vysokou hustou trávou.
„Dobrá,“ svolil váhavě Dragutin, „ale pak si musíme vzít rukavice, brýle a šátky na obličej, aby ani kousek kůže nezůstal obnažen!“
„A k čemu to?“ ošíval se Dragoljub. „Bude nám v tom pekelné horko, už teď se mi špatně dýchá!“
„Poněvadž v tom světle jsou zcela jistě ultrafialové paprsky, které snad náramně svědčí tady všem těm rostlinám a stromům, ale nám by nebyly zdrávy. Ostatně až přijdeme do stínu, můžeme to zase všechno odložit.“ Váhavě vykročili po široké cestě, na které byla tráva tak udupaná, že půda byla tvrdá jako mlat. Ačkoli cesta byla pohodlná, nedošli daleko. Záhy byli tak unaveni, že Dragutin musil nařídit odpočinek.
Dýchalo se jim obtížně a po zahaleném obličeji jim stékal pot v ručejích. Odbočili od cesty a po úzké pěšince zašli do hustého stínu stromů, kde mohli odložit všechny přebytečné části oděvu.
„Teď se mi lépe dýchá,“ prohlásil s uspokojením Dragoljub, nabíraje dech z plných plic. Oba jeho druzi s ním souhlasili, ale přesto se nikomu nechtělo pokračovat v cestě. Unaveni usedli u úzkého potůčku, který tiše šuměl trávou, a Vašek začal chystat občerstvenÍ. Zatímco Dragoljub se zájmem přihlížel, jak staví kávu na malý elektrický penitinový vařič, Dragutin popošel několik kroků dále po pěšině.