Rozšiřovala se záhy v široký průklest v podivném lese ohromných plavuní, přesliček a kapradin. Obdivoval se jak neobvyklému vzhledu stromů, které vymizely už před mnoha milióny let, tak i nezvyklým rozměrům jeskyně. Věděl, že ve vápencovém krasu nechybějí velké podzemní dutiny s ponornými řekami, jejichž dávno známou ukázkou je i moravská Punkva, ale tato jeskyně přesahovala svými rozměry vše, co znal. Usoudil, že ji pomáhaly zvětšit patrně lidské ruce a pomalu se vrátil k druhům.
S malou chutí snědli několik soust masové konzervy a vypili horký nápoj. Neobčerstvil je a marně bojovali proti únavě.
„Je přece jen velmi brzy na to, jít spát, není ještě pět hodin,“ podivoval se Dragoljub.
„Jedno je jisté, že kamarádi tudy nešli, jinak bychom už byli dávno padli na jejich stopy,“ mínil Vašek, zakrývaje si rukou zívající ústa.
Natáhl se vedle Dragoljuba do měkké trávy a podložil si hlavu tlumokem. „Zdřímneme si trochu, Dragutine,“ nabádal kamaráda.
„Tady na tom nezáleží, budeme-li pokračovat v pochodu za dne nebo za noci, jeskyně má zcela jistě umělé osvětlení ve všech svých částech!“ Dragutin po krátkém váhání ulehl vedle nich. Zpočátku se bránil spánku, nepřál si, aby se jejich zastávka příliš prodloužila, ale nakonec neodolal. Usnul, sotva zavřel oči. Nevěděl, jak dlouho spal, když náhle procitl. Uvědomil si, že ho probudilo temné dunění ne nepodobné hřmění bouře. Tato myšlenka vzbudila jeho úsměv. Neznámí vládci podzemí jistě nehnali napodobení podnebí tak daleko, aby vyráběli umělou bouři! Ale ohromné dunění se ozvalo znovu a zvuk přicházel od místa, kde široký průklest protínal pravěký les.
S námahou se vztyčil. Jeho druzi spali hlubokým a těžkým spánkem. Oddechovali hlučně a s námahou a na čele se jim perlily krůpěje potu. Okamžik nad nimi postál v zamyšlení a potom vykročil po pěšině tím směrem, odkud stále zněly temné zvuky. Dospěl sotva k místu, kde se pěšina měnila v průklest, když stanul úžasem jako vbitý do země a třeštil oči na něco, co vypadalo jako chorobná představa z horečnatého snu. Ohromný tvor se pohyboval zvolna a velmi nemotorně hustou trávou a každé dopadnutí jeho čtyř nohou, přesahujících výšku člověka a připomínajících svým objemem betonové mostní pilíře, bylo příčinou hromového zvuku, který probudil Dragutina ze sna. Příšernost obludného tvora však nebyla v jeho pohybu a hluku, který vzbuzoval, ale v naprostém nepoměru různých částí jeho těla. Sloupům podobné nohy nesly mohutný zavalitý trup, jehož síla přesahovala výšku dospělého muže a délka jistě nebyla menší než deset metrů. Trup končil na jedné straně předlouhým holým, stále se zužujícím ocasem, který se vinul trávou za zvířetem jako had, a vpředu z něho čněl do výše silný ohebný krk, podobný ohromnému slonímu chobotu. Končil směšně malou, do tupého čenichu protaženou tlamou, kterou netvor pomalu spásal listy z vějířovité koruny pravěké stromové přesličky.
Dragutin stál a těžce oddechoval neschopen pohybu a jen upřeně zíral na obludu, která se k němu pomalu blížila. S napětím veškeré vůle odvrátil na okamžik pohled od ní do průlomu, který byl téměř celý vyplněn jejím obrovským tělem. Zdálo se mu, že kus dále za ní se pohybuje jiný takový tvor a že stranou pod ochranou stromů a hodně již vzadu spatřuje lidskou postavu. Ale byl to jen prchavý dojem, který dlouho netrval. Dech, obtížný již od chvíle, kdy vkročili do skleníkového ovzduší ohromné podzemní prostory, byl čím dále tím nesnadnější. Dragutin lapal po vzduchu a křeč mu stáhla srdce.
Před očima mu zatančily černé protáhlé skvrny, které se slily v jedinou temnou clonu. Zahalila vše a ukryla jeho zraku neskutečný fantastický les i s jeho příšernými obyvateli. Pozbyl vědomí a bez jediného výkřiku se zhroutil do měkké trávy.
„Myslím, že má už dost kyslíku, Ivo můžete přístroj zastavit!“ To byla první slova, která dolehla do Dragutinovy mysli, ještě než otevřel oči. Potom spatřil skvěle osvětlenou místnost s narůžovělým stropem z plastické hmoty, na jaký byl zvyklý z domova, a pohnul hlavou. Na jeho známku života reagoval spokojeným výkřikem kdosi stojící za jeho hlavou, takže ho neviděl. Potom se do Dragutinova zorného pole dostaly najednou dvě lidské bytosti, jeden starší a jeden zcela mladý muž, oba odění bílými laboratorními plášti.
„To jsem rád, že už jste v pořádku, kamaráde,“ zahovořil starší muž. „Vaši dva druhové už sedí vedle v jídelně a vesele se živí!“ V tu chvíli pocítil Dragutin obrovský hlad, jako by ho přivolala slova vlídného cizince. Bez pomoci seskočil z úzkého vyšetřovacího lůžka a s úsměvem podával mužům ruku. „Nemusíte se nám představovat, vím, kdo jste, od vašich kamarádů,“ pravil přívětivě starší muž. „To je sice pravda,“ přidal se mladší, „zato my se musíme představit a povědět hostovi, kde vlastně je. Ale to můžeme stejně dobře učinit vedle, u jídla. Je čas na večeři.“ Když zasedli k bohatě prostřenému stolu, vyslechli tři mladí horolezci s velkým napětím vyprávění staršího muže, lékaře z kolektivu profesora Miljutina. Jeho obsah se dal povědět stručně několika větami. Miljutinův kolektiv založil v podzemních jeskyních — které byly ještě uměle rozšířeny — na ploše mnoha set hektarů pravěký les, vypěstovaný ze spor, výtrusů tajnosnubných rostlin, které našla Miljutinova výprava do Střední Asie v třetihorním útvaru. Ačkoli spóry byly staré sto miliónů let, podařilo se je po četných nesnázích a nezdarech přimět k vyklíčení. K zdárnému rozvoji a vzrůstu však potřebovaly ovzduší prosycené kysličníkem uhličitým a zároveň bohatší na kyslík, než je obyčejný vzduch. Proto si právě zvolili k svým pokusům podzemní jeskyni, jejíž ovzduší si mohli snadno upravovat. Účelem tohoto velmi nákladného a pracného zařízení bylo poskytnout přirozené životní podmínky pravěkým ještěrům, kteří patřili do čeledi brontosaurů.
Vejce těchto obrovských tvorů z křídového útvaru byla objevena v Mongolsku už v devatenáctém století. Byla však naprosto zkamenělá a tehdejšími vědeckými prostředky se nezdařilo prozkoumat jejich přesné složení. I Miljutinova výprava do pouště Gobi, která bývala dnem křídového moře, měla jen částečný úspěch. Podařilo se jí objevit vejce brontosaurů, poměrně velmi dobře zachovaná, a analyzovala jejich obsah, ale všechny pokusy o jejich vylíhnutí skončily nezdarem. To, co spatřil Dragutin, dříve než omdlel, nebyl však přelud, byli to ohromní ještěři z masa a krve, ale vznikli umělou cestou.
„Skočili jsme rázem od červů uměle vyrobených k ohromným brontosaurům, z nichž každý když doroste, je s to poskytnout dvě stě metrických centů nejchutnějšího masa,“ pravil s úsměvem mladý muž.
„Brrr! Maso z brontosaura!“ ošíval se Dragoljub. Oba jejich hostitelé vypukli ve smích. „Právě jste měl z něho smažené řízky, a nemýlím-li se, bral jste si dvakrát!“ pravil zlomyslně Ivo, mladší z obou.
Vašek a Slavo se připojili k jejich smíchu a Dragoljub si po krátkém váhání položil na talíř třetí řízek. Když se smích utišil, vyptávali se Dragutin a Vašek, jak se podařilo uměle vyrobit tak ohromného tvora, jako je brontosaurus, a jaké cíle tím Miljutinův kolektiv sledoval.
„Zvířata, která jste viděli, jsou teprve desetiletá a nejsou ještě úplně dorostlá, brontosaurus se může snadno dožít věku dvou set let.