Čím větší tvor, tím déle žije, ačkoli to pravidlo neplatí tak všeobecně.
Ale víte, že i velryba — která váhou ještě předčí veleještěry, bohužel však nemá tak chutné maso jako tito býložravci — dožívá se úctyhodného věku. Že se podařilo brontosaura vyrobit, není nic tak zvlášť divného, uvážíte-li, že přes svou ohromnost má velmi primitivní a jednoduchou nervovou soustavu. Viděli jste, jak malá je jeho hlava.
Má v ní malý nevyvinutý mozek, druhý, větší, na zádech, v místech, kde jsou křížové obratle. Není vlastně správné říkat tomu mozek, je to jen zduření míchy a funkce tohoto útvaru je nesmírně jednoduchá, omezuje se jen na ovládání pohybových orgánů zvířete. Konečný účel pěstování brontosaurů je velmi jasný: chceme jejich chutným masem opatřit lidem víc živočišné potravy,“ vysvětloval Ivo.
„Ale nenajdete pro ně dost velkých jeskyň, kde byste jim mohli připravit pravěké lesy s vhodným ovzduším!“ namítl Vašek.
„Toho také nebude zapotřebí,“ usmál se Ivo. „Zvykneme ještěry poznenáhlu na travnaté močálové lesy a stepi, které se už zakládají právě v oblastech bývalých pouští, kde před milióny let brontosauři žili, v Gobi, v kalaharské poušti jižní Afriky a ve střední Austrálii.“
Takže za nějakých deset nebo dvacet let se tam budou pást stáda brontosaurů, kterých jsme se k smrti polekali,“ prohodil Vašek.
„Zcela zbytečně, jsou naprosto neškodní, touží jen po trávě a jiných zeleninách,“ řekl s úsměvem Ivo.
„Přišli jste právě včas k naší záchraně,“ pravil Slavo a začal jim děkovat.
„Ovšem neohrožovali vás veleještěři, ale ovzduší bohaté na kysličník uhličitý,“ podotkl lékař. „My nosíme vždy částečnou dýchací masku, v které je chemická látka pohlcující kysličník uhličitý a nadbytečný kyslík.“ Dragutin se rozpomněl na své povinnosti. Co je s třemi druhy?
Jen nazdařbůh se pokusil navázat styk s opuštěným vrtulníkem pomocí kapesního rádia a byl radostně překvapen, když uslyšel provinilý hlas Michalův. „Necháme si to na později!“ zarazil Dragutin tok jeho výmluvnosti. Dal mu přesné pokyny, kde je malé letiště skalní laboratoře, a nařídil mu, aby bez prodlení zrušili tábor a přiletěli pro ně.
ČÁST DRUHÁ
NA PRAHU VESMÍRU
VELIKÝ PLÁN
První díl filmu Vítězný pochod skončil prázdninovým dobrodružstvím tří Čechů a tří Srbů. Janovi hosté se potom rozešli a Petr se vracel domů. Bydlel v 6. bloku Nové Prahy a cesta elektrobusovou linkou A — nejpomalejší, mající rychlost jen 60 kilometrů za hodinu — trvala mu necelých pět minut. Cestou uvažoval, najde-li už otce doma. Akademik Dostál, Petrův otec, geofyzik světové vědecké pověsti, účastnil se ten den zasedání Světové vědecké a technické rady. Konala se v Atlantiku, velkoměstě, které vzniklo před padesáti lety na nové atlantské pevnině. Program zasedání byl velmi důležitý. Šlo o plánování světové výživy na nejbližších pět set let.
Porada trvala vlastně již týden, ale Petrův otec odletěl teprve na poslední den porady, vyhrazený různým návrhům. Připravoval se na něj dlouho a ani členům své rodiny nesdělil, jaký návrh hodlá na poradě přednést. Petr jen tušil, že jde o něco velikého, a z náhodných otcových poznámek usoudil, že jeho návrh podnítí bojovnou diskusi.
Byl právem napjat a s netrpělivostí čekal, až ho dopraví pohyblivý chodník chodby ke dveřím jejich bytu.
Otec byl již doma a celá rodina s matkou, mladší sestrou a starším bratrem architektem dlela s ním v jídelně. Petr si ulehčeně oddechl, když zjistil podle stavu stolu, že právě skončili večeři. Znal otce velmi dobře a věděl, že při jídle zásadně nehovoří. Nemá tedy nic zmeškáno. Netrpělivě odmítl matčinu nabídku, že mu objedná večeři. Řekl, že jedl u Jana, a rovnou zaútočil na otce dotazem. Otec se usmál, rozvážně zasadil cigaretu do jantarové špičky, nekonečně pomalu tak se aspoň zdálo Petrovi — si ji zapaloval elektrickou hubkou, kterou mu podal Jiří, architekt, vyfoukl pravidelné modré kolečko kouře k bílému stropu a potom uvedl Petra do čirého zoufalství lhostejnou otázkou: „A co si vlastně přeješ vědět?“ Petr zalomil rukama, ale pod přísným pohledem. matčiným se okamžitě vzpamatoval a zcela krotce odpověděclass="underline" „No, přece to, co jsi navrhl oběma radám při dnešním závěrečném zasedání!“
„Ah tak!“ usmál se otec nepřítomně. Oklepl popel z cigarety do velké onyxové misky a po krátkém rozmýšlení začal vyprávět.
Poslední den byl v podstatě vyhrazen už jen volným návrhům, protože hlavní rozhodnutí o plánu zabezpečení výživy zeměkoule na příštích pět set let už vlastně padlo. Byl přijat — dosti malou většinou — velmi pracný plán Worsleyova kolektivu na etážová pole.
Znamenalo to něco podobného, jako bývaly před tisíci lety visuté zahrady Semiramidiny, jen s tím rozdílem, že se budou obdělávat obě plochy ležící nad sebou. Ploše dolní, zastíněné proti slunci, dodají všechno světlo potřebné k fotosyntéze, to jest k výrobě složitých živných látek z kysličníku uhličitého a z vody, penitinové zářivky, ploše horní, nesené pilíři, přímo slunce. Očekává se, že se tím světová úroda zvýší asi o tři čtvrtiny, a poněvadž zbývá dosud polovina nevyužité půdy, která bude teprve obdělána, počítá se, že bude výživa zeměkoule na příštích pět set let zajištěna.
„A co potom?“ přerušil Dostála starší syn.
„Nehledě k tomu, že počet obyvatel na Zemi může být za pět set let vyšší, než se dnes počítá. Vždyť to je víc než tři lidské věky!“ podotkla matka. Petr také hořel s dotazem, ale ukrotil svou netrpělivost.
„To byly také námitky mnohých členů obou rad a nejpůsobivější argument pro můj návrh,“ pravil Dostál. Petr se už neudržel. „A co jsi jim vlastně navrhl?“ vybuchl. Otec se usmál. „Kolonizaci sluneční soustavy. Počátkem bude Měsíc, naše Luna, a můj plán, který byl po dlouhé diskusi přijat jako dodatek k plánu Worsleyovu, obdržel jméno Akce L.“ Zatímco Petr, jenž se necítil radostí, provozoval po místnosti jakýsi podivný starobylý indiánský tanec, Jiří a matka se zatvářili velmi rozpačitě. „Stojí to za tu námahu? Kolik orné půdy se na takové Luně vlastně získá, je-li tam vůbec nějaká?“ pravil povážlivě Jiří.
„A co vzduch a voda? Bez nich je rostlinný život přece nemyslitelný,“ nadhodila matka.
„Život vůbec,“ dodal Jiří. „Pak ty hrozné rozdíly tepelné! V poledne je slunce přímo nad hlavou, je tam žár 110 stupňů nad nulou, a o půlnoci na témže místě hrozný mráz 160 stupňů pod nulou.“ Petr přerušil svůj oslavný tanec a zaraženě naslouchal. Otec zachoval naprostý klid.
„Je vidět, že člověk není prorokem ani ve vlastní rodině, natožpak ve své vlasti, nebo dokonce ve Spojených státech světových,“ pravil s úsměvem. „To chilský delegát Fagarena dokazoval velmi názorně, že zisk bude pranepatrný, i když se připustí, že lze povrch Luny zúrodnit. Předvedl pohotově mapu, na které byl zakreslen pravoúhlý průmět Luny do střední Asie. Zabíral plochu, která byla sotva dvakrát větší než Přední Indie. Měl úspěch právě jen půl minuty, potom se shromáždění dalo do smíchu a bylo ochotno vzít jeho námitku jako dobrý žert.“
„A žert to také jistě byl,“ řekl Jiří, když se dostatečně vysmál.