„Klouzalovými rezonátory!“ zvolal vítězně Petr. Nezdržel se a vyprávěl veselý záběr z filmu Vítězný pochod, pořízený v laboratoři, kde Klouzal přišel na svůj objev.
„Filmaři si to jistě trochu upravili a přibarvili podle svého, ačkoli se v podstatě drželi pravdy,“ poznamenal otec.
„Stejně to byl hezký projev mezinárodní spolupráce vědy, že ocenili prvotní objev českého fyzika a nazvali ten báječný přístroj podle něho. Mohli jej právě tak dobře pojmenovat rezonátor Voroncovův, La Bruyérův, Wilkinsonův, Šikitavův a kdovíjak ještě, poněvadž teprve práce těchto dalších vědců učinila z něho to, čím je dnes, totiž skvělý prostředek k přetváření hmoty.“
„Dobrá, vzduch budeme tedy mít, ale jak to dopadne s vodou? Bez té je život na Luně nemyslitelný!“ nechtěl se stále ještě vzdát Jiří.
„Získáme ji z hornin právě tak jako kyslík. Obsahují kyselé soli, v kterých je vodík, a máme-li vodík a kyslík, je příprava vody velmi jednoduchá. K sloučení obou těchto prvků na vodu stačí obyčejná elektrická jiskra, to dělali fyzikové už v devatenáctém století. Ostatně nedávno hlásila naše lunární stanice, že našli na Luně i hojnost nerostů s krystalickou vodou. Bude snadné vodu z nich uvolnit. Hlásili dokonce ještě i něco jiného, co vás bude jistě zajímat.“ Nedbaje netrpělivosti svých posluchačů, zapálil si rozvážně novou cigaretu, a teprve když se řádně rozhořela, začal vyprávět:
„Astronomové, kteří soustavně pozorovali Lunu, zajímali se vždy neobyčejně o změny na jejím povrchu. Skutečně také to byla nejnapínavější část lunárního výzkumu. Náš Měsíc platil dlouho za mrtvé těleso, kde se odpradávna už nic neděje, a proto každá sebemenší změna na jeho povrchu připoutala mimořádný zájem astronomů.
Její výklad vedl bez výjimky k vášnivým polemikám, při nichž se pokaždé jedna strana snažila podrýt a z kořene vyvrátit všechny důvody stran ostatních.
Přesto tu byla zjištěna nepopíratelná fakta. Už v roce 1866 upozornil hvězdář Schmidt, že malý kráter Linné, který leží ve východní části Mare Serenitatis neboli Moře jasu, vypadá zcela jinak, než jak jej popsali v roce 1823 Lohrman a Madler. Schmidtovi se jevil v dobrém dalekohledu jen jako bělavá skvrna, uprostřed málo prohloubená, kdežto oni viděli na jeho místě hluboký kráter, vrhající v šikmých slunečních paprscích na okolí ostré stíny. Schmidt si to vysvětloval novým výbuchem kráteru. Láva jej z valné části vyplnila a přelila se přes jeho okraje i do okolí, které rovněž vyrovnala.
Takových změn bylo na kráterech nebo valech pozorováno více.
V Mare Crisium, Moři zvratů — případné pojmenování, které dali této části Luny staří astronomové — objevily se nejen nové krátery, ale i podivné mlžné útvary. Velmi zajímavé věci pozoroval slavný astronom W. H. Pickering v rozlehlém kráteru Eratosthenes, východně od středního kopce kráteru ležela ohromná bělavá skvrna, která měřila od severu k jihu asi 24 kilometrů a od východu k západu 13 kilometrů v době, kdy měla největší rozsah. Jakmile začalo do kráteru svítit slunce, začala se skvrna zmenšovat. Za úplňku, kdy měl kráter Eratosthenes poledne, zmizela úplně, ale už druhý den se znovu objevila a rostla postupně do původní velikosti.“
„A jak to všechno vyložili?“ nezdržel se Petr a skočil otci do řeči.
Dostál se usmál. „Nejprve se to snažili všechno popřít a tvrdili, že šlo o špatné pozorování. Ovšem v některých případech, jako byl například objev Pickeringův, tu byl nepopíratelný důkaz fotografický. Potom obrátili a tvrdili, že jde prostě o hru světla a stínu, která je zaviněna různou výškou slunce nad pozorovaným místem.“
„A jaký je správný výklad? Dnešní vědci z lunární stanice už to jistě rozluštili?“ tázal se s napětím Jiří.
„Rozluštil to vlastně už sám Pickering, který tvrdil, že tu jde o bělavou jinovatku. Je-li kráter ve stínu, klesne teplota uvnitř až na 160 stupňů pod nulou, má-li poledne, stoupne nad teplotu varu vody. Za nízké teploty se objeví bělavá jinovatka, za vysoké se vypaří.“
„Takže by na Luně byla voda?“ zatvářil se nedůvěřivě Jiří.
„Nemusí jít o vodní jinovatku, může to být ztuhlý kysličník uhličitý. Ten vzniká i sopečnou činností, jak to dokázal v roce 1958 sovětský astronom Kozyrev pozorováním kráteru Alphonsu.
Naši vědci z lunární stanice hlásili, že v četných kráterech jsou obě sloučeniny, jak kysličník uhličitý, tak i vodní pára. Molekuly kysličníku uhličitého jsou těžší než molekuly kyslíku, a nemají tedy nejmenší naději, že by se vymanily z pout lunární přitažlivosti. Možná že ani nebude potřebí dodávat Luně příliš mnoho vody. Snad postačí zásoba ledu, která je v kráterech. Jakmile dostane Luna ovzduší a rotaci, začne se voda, dnes trvale zmrzlá ve věčném stínu kráterů, vypařovat jako na zemi, začne pršet, vzniknou životodárné řeky. Postačí jen vhodně upravit jejich koryta…“
„Luna dostane rotaci!“ Petr se nezdržel a vpadl otci užasle do řeči.
„To se bude točit jednou za čtyřiadvacet hodin kolem nějaké osy jako naše Země a přestane nám ukazovat pořád stejnou tvář? Jak by toho bylo možno dosáhnout?“ Stejný údiv, jaký projevoval Petr, bylo znát i na tváři Jiřího a paní Dostálové.
„Nejzávažnější námitkou proti mému plánu osídlení Luny byla právě skutečnost, že se Luna otočí kolem své osy jen jednou za tu dobu, za kterou oběhne Zemi, to jest za 27 a 1/3 dne,“ začal pomalu vysvětlovat Dostál. „Proto se ve většině míst lunárního povrchu střídají dlouhotrvající vedra s krutými a stejně dlouhotrvajícími mrazy.
Za těchto poměrů by tu rostliny nemohly existovat a vyvíjet se a nesporně i lidé by tím trpěli, nehledě ani k tomu, že by všechnu svou výživu musili dovážet ze Země. Bude-li mít Luna ovzduší, pominou tyto velké tepelné rozdíly, poněvadž vzduch, správněji řečeno kyslíkový obal Luny, stejnoměrně rozvede pohlcené teplo slunečních paprsků. Ale stále bude den dlouhý téměř dva týdny a stejně dlouhá bude i noc pro každé místo měsíčního povrchu. Není nejmenší pochyby, že by se po delší době podařilo vypěstovat rostliny, které by byly schopny existovat i za takových podmínek, ale to by trvalo dlouho a my nemáme čas čekat. Nezbývá tedy nic jiného než přimět Lunu k tomu, aby se otáčela kolem své osy rychleji, za 24 hodin jako Země anebo za nějakou jinou rozumnou a přijatelnou dobu. A to není neřešitelné.“
„Aha, já vím jak!“ vpadl mu Petr vítězně do řeči. „Použije se principu akce a reakce. Vypálíš na Luně prostě nějaké dělo s ohromným nábojem, jeho hlaveň sebou trhne zpátky, šťouchne přitom do Luny a ta se roztočí!“
Smích, který následoval, Petra rozladil.
„Počkej, nemusíš se zlobit,“ chlácholil ho otec. „Představa je to správná a před lety by byl tvůj nápad postačil Juliu Vernovi k fantastickému románu. Ale dáš-li si trochu práce a spočítáš si, jak veliký náboj bys musil vypálit a jakou rychlostí, aby Luna získala potřebný otáčivý pohyb, poznáš, že to je mimo dosah techniky třiadvacátého století. Můj plán je mnohem prostší a obě rady jej přijaly bez námitek. Zakládá se na skutečnosti, že otáčení těles kolem volné osy a jejich magnetismus jsou dva jevy spolu nerozlučně spojené.