Už v roce 1914 zjistil Barnett, že kolem železného válce, který se rychle otáčí okolo své osy, vznikne magnetické pole. Slavný teoretik fyziky Albert Einstein společně s de Haasem o rok později provedli opačný pokus. Magnetické pole, které vzbudili v nitru cívky, jíž protékal elektrický proud, stočilo železnou tyčinku visící na tenkém vlákně v dutině cívky. V roce 1947 dokázal anglický fyzik Blackett, že otáčivost Země, Slunce a hvězd je v zákonitém poměru k síle jejich magnetických polí. Stačí tedy zmagnetovat nitro Luny — a že tam jsou zmagnetizovatelné hmoty, tomu nasvědčuje už přítomnost čediče, i když nepočítáme s větším množstvím silně magnetických látek, jako jsou železo, nikl a kobalt — a Luna se sama roztočí.“
„A proč by tam nemohly být tyto kovy ve větším množství?“ přerušil ho Jiří, zatímco matka kárala Petra, který tančil kolem stolu a povykovaclass="underline" „Roztočíme Měsíc!“
„Poněvadž hustota Luny je malá proti hustotě Země. Jeden krychlový centimetr průměrné lunární hmoty je jen 3,3krát těžší než jeden krychlový centimetr vody, kdežto průměrná zemská hmota je 5,52krát těžší. Má se dokonce za to, že Luně vůbec chybí železoniklové jádro, jako má naše Země. To však nemůže vadit. Jsem přesvědčen, že se můj plán na roztočení Měsíce, jak tomu říká Petr, jistě podaří.“
„To bude nádhera tati, já bych chtěl být při tom!“ pravil toužebně Petr, který zatím už skončil svůj tanec na oslavu otcova znamenitého nápadu.
„Mohl by ses zúčastnit s tím svým nerozlučným přítelem Janem měsíční brigády,“ podotkla matka s úsměvem.
Jiří se poťouchle usmáclass="underline" „Máš-li na mysli nějakou brigádu, která by trvala měsíc, pak můžeš mít pravdu, máti, ačkoli není snadné dostat se na jakoukoli brigádu. S lunární brigádou to bude ještě horší. Představ si, co tu bude zájemců! To se skutečně vyberou jen nejlepší z nejlepších!
A kolik těch míst vlastně bude? Na Lunu nevede ještě pravidelná dopravní linka, ubytovací možnosti jsou mizivě nepatrné a musí být vyhrazeny především kvalifikovaným pracovníkům, jichž je nezbytně zapotřebí. Pro hochy Petrova věku je věru málo naděje, i když to jsou hoši se znamenitým prospěchem.“ Petr zesmutněl. Obvykle nemíval nouzi o odpověď, ale tentokrát se neozval. Uznával plně závažnost bratrových vývodů. Mlčky poodešel k oknu a toužebně se zahleděl na zlatý měsíční srpek, který pomalu klesal k obzoru. Co by za to dal, kdyby mohl být mezi těmi, kdo budou pracovat na velkém díle, na Akci L!
Otci se ho zželelo. „Snad bys nevěsil hlavu, Petře!“ řekl povzbudivě. „Máš naději jako každý jiný hoch ze Světového svazu republik. Ba máš dokonce větší naději než hoši jiných národností. Je přece ustáleným zvykem, že krajané navrhovatele nějakého díla získávají dvojnásobný počet míst na příslušné brigádě.“ Petrova tvář se rázem rozjasnila. Hbitě vytáhl z kapsy skládací logaritmické pravítko a začal rychle počítat. „Dejme tomu, že bude sto brigádnických míst. Svět má deset miliard obyvatel, Čechů je padesát miliónů…“ Přemýšlel nahlas a rychle přitom otáčel pohyblivým kotoučem pravítka. Hluboce zarmoucen zjistil, že na Čechy by připadla jen polovina jediného brigádníka.
„Ale to je přece nesmysl, jak to počítáš!“ ozval se Jiří. „Nemůžeš brát v úvahu všechno obyvatelstvo zeměkoule, jen hochy a děvčata ve věku od 16 do 18 let. Pak ti vyjde mnohem příznivější poměr.
A brigádníků bude jistě několik set, budou se střídat. Najdi si ve statistické ročence, kolik je na světě lidí v uvedeném věku!“ Petr se pustil znovu do svých výpočtů. Bratr a rodiče ho pozorovali s tichým úsměvem.
CESTA NA LUNU
Letadlo spělo k cíli rychlostí dvou tisíc kilometrů za hodinu.
V prostorné kabině bylo slyšet jen mírný svist žhoucího kyslíku, opouštějícího vysokou rychlostí úzké trysky. Chvění stěn a podlahy bylo téměř neznatelné. U podlouhlého okna seděli proti sobě v pohodlných měkkých křeslech Petr a Jan a nestačili se dívat na obrazy, které se pod nimi rychle střídaly. Černé moře přeletěli v celé jeho délce — zmenšené vysušením o čtvrtinu — za půl hodiny. Kavkaz a íránské velehory za hodinu. Stonásobně zvětšující malý Petrův triedr vypátral už na východním obzoru tenounkou stužku mohutné řeky Indu.
„Za půldruhé hodiny jsme u cíle,“ pravil Petr spokojeně, pokládaje triedr na stolek u okna. „Není to báječné? V deset jsme vyletěli z Prahy a před třetí přistaneme na raketovém letišti ve východním Himálaji.
Ale o čem pořád přemýšlíš, Jendo? Ty jsi zábavný společník! Mlčíš jako kapr!“
Jan se vytrhl ze svého zadumání. „Myslím právě na to, co jsi řekl.
Při staneme na hoře Everestu, na raketovém letišti, v nadmořské výšce, která je dnes přes jedenáct kilometrů. A bude to spojeno s menší námahou než cesta z Prahy do Bratislavy, podniknutá v roce 1950, před dvěma sty padesáti lety, přeplněným rychlíkem, kde se lidé tísnili po celých osm hodin na chodbičce a nesedli si ani na minutu.“ Petr pokrčil rameny. „Jsi nenapravitelný snílek!“ řekl káravě. „Na co všechno ty nemyslíš! Nějaký pokrok přece musí být za těch dvě stě padesát let! Snad bys nechtěl jet do Himálaje rychlíkem?“ „A když člověk uváží, že třicet let se horolezci snažili zdolat horu Everest, až se to nakonec po nesmírných útrapách a ztrátách životů podařilo dvěma mužům v roce 1953,“ pokračoval Jan ve svých úvahách, nedbaje přítelova pokárání.
„Novozélanďanu Hillarymu a Nepálci Tenzingovi, čest jejich úsilí a památce!“ přerušil ho Petr. „Ale to přece není důvod k tomu, aby ses rmoutil nad tím, že se dnes dostaneš s veškerým pohodlím z Prahy na Mount Everest za pět hodin?“ „Připadá mi to jako znesvěcení, že ta největší meta horolezců, Everestova hora, byla zbavena nejvyšších vrcholů a proměněna v obyčejné letiště,“ přiznal se Jan.
„Ne právě příliš obyčejné — v letiště pro vesmír,“ opravil ho Petr.
„Na tom není nic divného, že se startuje z nejvyšších míst zeměkoule!
Na hoře Everestu je vzduch skoro čtyřikrát řidší než při mořské hladině. Raketa startuje s mnohem menším odporem vzduchu, spotřebuje méně pohonných látek při startu, méně se zahřívá třením o vzduch a tak dále.“
„To všechno vím, ale přesto mě přeměna Mount Everestu mrzí,“ pravil Jan s povzdechem. Díval se na barevnou fotografii visící na stěně kabiny. Zachycovala majestátní a tak dlouho nepokořenou horu v celé její původní divoké kráse příkrých hlubokých strží, sněhem pokrytých morén a mocných ledovců, připomínajících zmrzlé vodopády. Nic z toho všeho už nespatřili, když za hodinu sestoupil jejich letoun z výšky 25 kilometrů, předepsané pro rychlejší vzdušnou dopravu, do úrovně přistávací plochy. Nebyl tu ani led, ani sníh, Everestova hora byla srovnána s okolními vrcholky do jednotné výšky. Vznikla tak horská plošina přes dvacet kilometrů dlouhá a deset kilometrů široká, na které se tyčily šedozelené vysoké hangáry rychlých letadel a vesmírných raket.
Vzduchotěsně uzavřená vrata vstupní haly se před nimi neslyšně otevřela a stroj vjel zvolna dovnitř. Vrata se za ním opět uzavřela a samočinný upravovač podnebí obnovil v hale za několik vteřin normální tlak vzduchu s teplotou dvaceti stupňů. Teď mohli vystoupit cestující že vzduchotěsně uzavřené kabiny s umělým podnebím.
Bylo jich rovných sto, devadesát mužů a žen a deset hochů a děvčat ve stáří Petrově a Janově. Rozsadili se do dvou elektrobusů, které je měly dopravit z letadlového hangáru do raketového. Obě stavby spojovala chodba dlouhá patnáct kilometrů a cesta z jedné do druhé trvala jen deset minut.