Při krátké jízdě oba hoši mlčeli. Myšlenky každého z nich se braly jiným směrem. Jan vzpomínal na statečné horolezce dvacátého století, jak pracně vystupovali v třicetistupňovém mrazu na nejvyšší horu světa s těžkým kyslíkovým přístrojem na zádech. Technika přetvořila přírodu. Místo zasněžených vrcholů, ovívaných ledovým vichrem, jehož zředěný kyslík nestačil lidským plícím, tyčily se tu mohutné stavby z plastických hmot, vzduchotěsně uzavřené, v jejichž nitru dýchali lidé stejný vzduch jako na jaře v Praze.
Petr přemýšlelo tom, jaká je to báječná věc, že právě oni dva budou přítomni závěru velikého díla. Od večerní rozmluvy, kterou měli doma, když se vrátil od Jana z promítání filmu Vítězný pochod, uplynul právě rok. Akce L se již rozvinula a byla nyní v plném proudu.
Víc než tři sta raket bez posádky, řízených ze Země a z Luny, dopravilo na Lunu potřebné stroje a materiál. V rozlehlém kráteru Plato, který leží nepříliš daleko od severního pólu Luny a téměř uprostřed horského pásu nazvaného podle zemských Alp, vznikla již celá osada s několika sty obyvateli. Je většinou ukryta pod zemí v hloubce deseti až dvaceti metrů, kde je stálá teplota několik stupňů nad nulou. Úprava umělého podnebí s dvacetistupňovou teplotou vyžaduje mnoho energie, která je na Luně ještě vzácná. První vrty hlubinných studní byly zahájeny teprve nedávno, když předběžné sondy dokázaly, že přírůstek teploty s hloubkou je na Luně jen o málo nižší než na Zemi.
Zájemců o lunární brigádu bylo ovšem mnohonásobně více než míst. Byli vybráni jen nejschopnější a los rozhodlo jejich pořadí.
Janovi náhoda přála, měl letět v prvním termínu. Petr však by byl musil rok čekat. To bylo veliké zklamání. Znamenalo to nejen ztratit společnost nejlepšího přítele, ale i promeškat nejvýznamnější chvíli v osídlování Luny, chvíli, kdy se Luna roztočí. Petr zaútočil na otce, aby svou přímluvou dosáhl pořadí v jeho prospěch, avšak otec rozhodně odmítclass="underline" „Jak bych mohl? Na to ani nemysli! Protekcionářství už dávno vyhynulo. Jak by k tomu přišli jiní hoši a děvčata?“ Nakonec sáhl Petr k svépomoci. Pro první sled brigády byli v Čechách vylosováni tři hoši a dvě děvčata. Jediný z nich, Jan bydlil v Praze, ostatní čtyři byli roztroušeni po celé vlasti. Petr je objel jednoho po druhém. Hned první návštěva v Brně mu vzala skoro všechnu odvahu. Šlo o dívku, která rozhodně odmítla o něčem takovém jednat.
„Těším se na to už léta, a teď bych měla čekat?“ prohlásila rozhodně.
„Jsi sobecká!“ vytkl jí.
„A co jsi ty?“ smála se. Rozmluva s dalšími brigádníky hochy, byla sice klidnější, ale stejně bezúspěšná. Do poslední návštěvy se mu ani nechtělo. Bylo to opět děvče, Slovenka z Bratislavy. „Děvčata jsou tvrdá, nemá smysl pokoušet se o to,“ říkal si v duchu, když se nakonec přece jen rozhodl do Bratislavy zajet.
„A proč si tolik přeješ jet v prvním sledu, nemůžeš počkat?“ tázala se ho, když jí přednesl dosti mrzutě svou žádost. Tu otázku slyšel už třikrát a pokaždé na ni odpověděl stejně, že by rád byl přítomen závěru díla, k němuž dal podnět jeho otec. Mrzelo ho už opakovat stejný důvod počtvrté. Chvilku mlčel a dívka, hezká tmavovláska, klidně čekala. Její pohled byl zcela přátelský a to snad bylo příčinou, že Petrova odpověď dopadla zcela jinak než v předešlých třech případech. „V tom prvním sledu jede můj nejlepší přítel…,“ začal rozpačitě, poslušen náhlého vnuknutí.
„A ty bys ho nerad opustil,“ přerušila ho s milým úsměvem. Petr mlčky přikývl. Dívka chvilku uvažovala. „Dobrá, vyměním si to s tebou,“ a podala mu ruku na dotvrzení slibu.
„Bezvadné děvče, ta Márijka, pošlu jí radiogram z Luny, hned jak dorazíme,“ vzpomínal na milou Slovenku cestou do raketového hangáru. Neměl čas dlouho u ní prodlévat v myšlenkách, elektrobus právě dorazil k cíli. Vystoupili a po skupinách vyjeli zdviží do pátého patra, odkud vedla dlouhá chodba do raketové haly. Prošli dveřmi a stanuli na okružní galerii. Mohutný stříbrný trup rakety se tyčil před nimi ve středu obrovské kruhové prostory, jejíž posuvná střecha se klenula vysoko nad hrotem rakety. Hoši znali dobře lunární rakety z filmů a televize, ale skutečnost byla přece jen daleko působivější. S obdivem patřili na ohromné těleso, oslnivě odrážející sluneční paprsky, které pronikaly do haly, ztlumeny šedozelenou barvou průsvitných stěn. Mohutné vřetenovité těleso směřovalo hrotem přímo k obloze. Asi v polovině jeho délky čněly z trupu tři pneumatické pružné vzpěry, jimiž se opíralo o kruhovou plošinu, která je obklopovala. Raketa byla osmdesát metrů dlouhá a v největší své šířce dosahovala jí v první třetině délky, počítáno od hrotu — měřila dvacet metrů. V dolní zúžené polovině obepínalo trup deset věnců s nastavitelnými tryskami, jiné dva věnce byly v neveliké vzdálenosti od hrotu. Z ocasu rakety vybíhaly sklopné stabilizační plochy, kterých se používalo jen při startu ze Země. Hoši neměli čas dlouho se raketě obdivovat, vedoucí cestujících vyvolával jména a dělil je ve dvě skupiny. První měla startovat s raketou R-505, kterou si právě obdivně prohlíželi, druhá odešla protějším vchodem okružní galerie do vedlejší haly. Tam byla připravena raketa R-506, která měla odletět o hodinu později. Hoši přešli s ostatními po úzké lávce na kruhovou plošinu a nízkými neširokými dvířky pronikli do nitra rakety.
Krátká těsná chodba vedla k výtahu, který se pohyboval vose rakety. Dopravil je ve skupinách po pěti do kabiny, umístěné v nejširší části rakety. Hoši znali z plánů dopodrobna zařízení lunární rakety pro cestující, a proto je neudivily poměrně malé rozměry kabiny.
Byla nízká, kruhová, s průměrem necelých osm metrů, bez oken, s umělým osvětlením. Tři řady křesel s připoutávacími popruhy, jakých se kdysi používalo v letadlech, byly rozestaveny v kruhu jedna těsně vedle druhé. Střed kabiny zaujímala malá kruhová kabinka, podobná širokému sloupu, kuchyňka a příslušenství.
„V letadle to bylo pohodlnější,“ podotkl Petr.
„Snad to těch deset hodin vydržíš, nemyslíš?“ řekl usměvavý mladý mechanik, také Čech, který měl v novém sídlišti doplnit technickou posádku. Toto sídliště se budovalo několik set kilometrů od jižního pólu, na odvrácené straně Luny, neviditelné ze Země, v mohutném valovém kráteru, který byl nazván podle slavného teoretika fyziky dvacátého století Einsteina. „Víš vůbec, proč je kabina tak malá?“ zkoušel Petra, sedaje si na volné křeslo vedle něho.
„Abych nevěděl! Mohl bych ti namalovat celý plán rakety zpaměti,“ chvástal se Petr.
„A se zavázanýma očima!“ smál se mechanik a pověděl hochům své jméno, a odkud je Michal Žďárský, z Jihlavy?
„Kabina tvoří vrchlík koule, která se bude s námi otáčet, aby vzniklo umělé gravitační pole, umělá přitažlivost. Nad námi je menší kabina, řídicí, kde je radar, rádio a všechno ostatní,“ odříkával hbitě Petr. „A na stropních obrazovkách uvidíme, co je venku,“ ukázal na dvě kruhové plochy. Měly v průměru metr a svými okraji se dotýkaly. „Levá je pro ocasní směr rakety, pravá pro hrotový, na levé uvidíme, co je pod námi, na pravé, co máme před sebou.“
„Popřípadě i po stranách,“ doplňoval mechanik Michal. „Vidím, že znáš raketu opravdu zpaměti. To už se tě ani nebudu vyptávat, čím a jak se pohání,“ dodal s úsměvem.