Petr se mu zalíbil na první ráz a uzavřeli mlčky spolu přátelství, které se brzy osvědčilo ve chvíli pro hochy velmi osudné. Ačkoli se nevyptával na pohon rakety, točil se hovor po větší část cesty kolem raketového spojení s vesmírem a kolem osudu prvních průkopníků.
Přestože myšlenka raketového pohonu byla stará, bylo třeba urazit velmi dlouhou a nebezpečnou cestu od prvních raket ke kosmickým korábům. Už v roce 1849 ruský vojenský inženýr Tretěskij navrhoval reaktivní pohon letadel lehčích než vzduch. Jeho krajan Ciolkovskij propočítalo sedmdesát let později deset typů meziplanetárních raket, poháněných kapalným kyslíkem. Od něho pochází také návrh „raketového vlaku“, složené rakety, která by se postupně zbavovala prázdných nádrží od pohonných látek. Jeho krajanům zůstala také vyhrazena nepominutelná sláva, že byli první, kdo dali Zemi umělý Měsíc — Sputník, první, kdo vyslali do vesmíru raketu s kosmickou rychlostí — luník, první, jejichž raketa bez posádky dosáhla Luny s výsostnými znaky Svazu sovětských socialistických republik a jimž se podařilo ofotografovat neznámou, stále odvrácenou tvář Luny.
Všechny tyto neobyčejné úspěchy byly umožněny nejen velkými pokroky v konstrukci raket samotných, ale i v konstrukci automatických počítacích strojů, které propočetly předem do nejmenších podrobností dráhu raket a všechny časové údaje potřebné k odpálení jejich jednotlivých stupňů.
Tyto úspěchy sovětské vědy a techniky šly neobyčejně rychle za sebou. Sputnik I byl uveden na svou oběžnou dráhu kolem Země s rychlostí 8 kilometrů za vteřinu 4. října 1957 a přesně za dva roky již fotografoval Lunik III, obíhající rychlostí 11,2 km za vteřinu mezi Zemí a Lunou, neznámou polovinu Luny. Svět žasl nad těmito výsledky a také nad vysokou váhou sputníků a luníků, činící kolem půldruhé tuny, které se podařilo Rusům hned zpočátku dosáhnout.
Američané byli ve vývoji raket velmi pozadu a vysílali do světového prostoru satelity, jejichž váha dlouho nepřesáhla jedno sto kilogramů. Tehdy byl svět ještě rozdělen a vývoj ves mírových raket v dožívajícím kapitalismu byl převážně záležitostí vojenskou. Rakety byly tehdy velice drahé a náklad na vyslání umělého satelitu Země se odhadoval na tolik, kolik bylo potřebí k vybudování města pro 10 000 obyvatel.
Sovětské sputníky a luníky vzbudily všude nesmírné nadšení a veliký optimismus. Většina lidí sdílela názor, že let člověka na Lunu je otázkou několika nejbližších let. Odborníci zachovávali však klid a rozumovou střízlivost. Věděli dobře, že nejprve je potřebí vyšetřit, jak bude svědčit živým tvorům pobyt v satelitech. Dvojí nebezpečí je tu ohrožovalo, v prvé řadě velké tíhové urychlení na počátku letu a stejně velké tíhové zpoždění na jeho konci. A tak bylo provedeno velmi mnoho pokusů s raketami, vystřelovanými až do výše 500 km a zase se vracejícími zpět na zemský povrch s pomocí padáků. Nesly v sobě různé živočichy, od much a myšek až po opice.
Výsledky byly uspokojivé, ale teprve Sputnik II s živým psem Lajkou podal závažnou odpověď na otázku, jaký vliv má na živý organismus dlouhotrvající stav beztíže. Lajka snesla let velmi dobře. Při startu, kdy ji velké zrychlení tíže tisklo k podlaze kabiny, dýchala rychleji a také její tep se zrychlil. Když potom sputník dosáhl své konečné rychlosti 8 km za vteřinu a dostal se do beztížného stavu, psův dech se zpomalil, jeho tep se vyrovnal a jeho omezené pohyby — byl připoután — se děly bez nesnází a zcela rovnoměrně.
O všem tom podávaly samočinné přístroje na rádiových vlnách zprávu na Zemi, takže badatelé byli dokonale informováni o každém sebemenším Lajčině hnutí a jejím životním projevu. Pes, který se tolik proslavil v dějinách vývoje techniky, snášel let kolem zeměkoule, kterou obletěl vždy za půldruhé hodiny celou, bez jakýchkoli potíží po celých pět dní. Potom nadešla neodvratná smrt udušením, ježto zásoby elektrické energie pečující o obnovování vzduchu v kabině došly.
Tím byl vyřešen jeden velký problém. Bylo jasné, že co snese pes, snese i člověk. Nikdo však nemohl obětovat člověka, bylo třeba zajistit mu bezpečný návrat na Zemi. Nejprve ovšem zase ze Sputníka, ze zemského satelitu, pak se teprve mohlo pomýšlet na návrat z vesmíru, jehož řešení bude daleko obtížnější.
Zde zase sovětská věda a technika šly příkladem napřed. V roce 1960 byl vystřelen mohutný satelit, který obdržel od novinářů poněkud přehnaný název „kosmický koráb“. Byl to spíše jen „ionosférický člun“, kroužil kolem Země ve výšce 320 km a vážil čtyři a půl tuny.
V něm byla uzavřena vzduchotěsná kabina, která sama vážila dvě a půl tuny. Obsahovala všechna zařízení potřebná k tomu, aby člověk v ní mohl pobývat, a zvláštní přístroje hlásily opět na Zemi, jak tato zařízení pracují za letu korábu.
Po čtyři dny obíhal koráb kolem Země a potom byl dán rádiovým signálem ze Země povel k oddělení kabiny od korábu. Kabina přesně uposlechla, oddělila se od korábu a začala se snášet spirálou k Zemi.
Nedospěla až k jejímu povrchu, podle plánu shořela už vysoko nad ním. Její tření o vzduch vyvinulo vysokou teplotu, která ji vznítila a proměnila v prach a kouř. Všechna zařízení v kabině pracovala bezvadně a první nejdůležitější krok v problému návratu rakety k Zemi byl zásluhou sovětské vědy vyřešeno o rok později, 12. dubna 1961, letí už člověk v raketě na oběžné dráze kolem Země. Je to Rus Jurij A. Gagarin. První kosmonaut, první člověk, jenž se odpoutal od zemské tíže, pronikl několik set kilometrů do vesmíru a živa zdráv se vrátil podle dráhy předem přesně vypočtené do kosmodromu v Bajkonuru.
Potom následoval překotný vývoj. Spojené státy americké se snažily dohonit co nejdříve velký sovětský předstih. Vedly je k tomu důvody jak prestižní, tak zejména vojenské. Sjednotily svůj roztříštěný letecký průmysl, vytvořily jednotné středisko pro výzkum vesmíru NASA — a pověřily hlavním vedením všech projektů zkušeného odborníka. Byl to německý emigrant Wernher von Braun. Měl za sebou dlouhou praxi v raketovém výzkumu. V nacistickém Německu vedl jako technický ředitel raketové středisko v Peenemunde, na břehu Baltského moře.
V následujících letech vyslaly SSSR a USA do vesmíru blízkého i vzdálenějšího několik tisíc sond bez posádky. Ty prozkoumaly okolí Země, Luny, Venuše a Marsu. Mnohé z nich také měkce přistály na povrchu nebeských těles. Rádiové signály přenášely výsledky jejich výzkumu přímo na Zemi, kde je zachycovala a soustřeďovala zvláštní obří zrcadla. Elektronkové přístroje převáděly potom signály na obrazy a čísla. Lidé se tak dověděli, jak zkoumané místo vypadá, jakou má teplotu, jaký je tam tlak atmosféry a z čeho ta atmosféra sestává, jak silné je tam magnetické pole a kosmické záření. Vědci užasli nad zjištěním, že povrch Marsu se podobá mnohem spíše povrchu Luny než povrchu zemskému, jak měli dosud za to. Už první sondy, jež obletěly Mars, vyfotografovaly na jeho povrchu podobné krátery, jako má Luna. Jak je to možné, ptali se. Vždyť Mars má velmi podobné podmínky ke vzniku života jako Země! Dostává sice od Slunce méně. tepla než Země, ale rozdíl není tak velký, aby na něm nemohl život existovat. I jeho přitažlivost je tak velká, že stačí, aby si udržel atmosféru podobnou zemské. Teprve mnohem později, když první lidé přistáli s raketou na Marsu, dostala věda odpověď na své dotazy. Přímý výzkum Marsu dokázal, že tu byla kdysi, velmi dávno, bohatá kultura a vysoká osídlenost. To všechno však zaniklo v neočekávané katastrofě, jež zachvátila celou planetu. Podzemní oheň, týž, který kdysi ohrožoval Zemi, zničil všechen život na Marsu a od základů změnil jeho povrch i jeho ovzduší. To ovšem v první etapě kosmického věku, kdy lidé začali teprve nesměle pronikat do blízkého vesmíru, nikdo netušiclass="underline"