Příčiny jsou dvě. Jednak tu působily mohutnější vnitřní síly sopečné a tektonické než na Zemi, jednak tu není rušivý vliv vody a větrů, které se snaží na Zemi srovnat vrcholy s údolími. Veliké vnitřní síly tvárlivé lunární hmoty s povrchem dosud neustáleným vrhly kdysi, před mnoha milióny let, celé pohoří Alp o osmdesát kilometrů dále na severozápad. Přitom se od nich odtrhly ojedinělé vrcholy, které zůstaly v Moři dešťů i potom, když mocné podzemní síly pozvedly tvárlivé dno „moře“ a přelily je přes osamocené hory.
Horniny na povrchu Luny jsou sopečného původu. Zvláštní žlutočervená až skořicově hnědá barva dna různých „moří“ — která ostatně nikdy moři nebyla a získala toto jméno od prvních astronomů, protože pozorovali Lunu nedokonalými dalekohledy, pochází od zvláštního druhu čediče. Ale na Luně nejsou jen horniny vyvřelé, přetavené v jejím vnitřním ohni, byla tu zjištěna i celá pásma hornin usazených, jako je vápenec. Jejich původ nebyl dosud uspokojivě objasněn. Tato pásma tvoří známé světelné pruhy, táhnoucí se paprskovitě od různých kráterů, jako je například kráter Tycho na jižní polokouli, a jsou hlavním zdrojem pro výrobu vody. Našly se tu mnohé nerosty, například síra nebo zelená skalice. Ta tvoří celé pole právě v kráteru Plato a kdysi zavinila četné spory mezi astronomy.
„Je tu také penitin?“ tázal se Petr.
„Je,“ přisvědčil vedoucí. „Navrtali jsme ho v hloubce dvaceti kilometrů jak zde, v kráteru Plato, tak i na druhé straně Luny, v kráteru Einstein.“
„A je Luna opravdu mrtvé těleso, jak se říkalo?“ dotazoval se jeden ze starších účastníků.
„Není a naprosto být nemůže, vždyť má své vnitřní teplo stejně jako Země. Podobně jako na Zemi je i tady podzemní teplo radioaktivního původu. Je tu tedy možnost roztavit horniny v nevelikých hloubkách pod lunárním povrchem a vytvořit lávu. A láva si najde někudy cestu ven. Přišli jsme na stopy nedávné sopečné činnosti.
Luna zdaleka není mrtvým tělesem, i když má málo vzduchu a téměř žádnou vodu.“ „Dobrá, ale tvrdí se, že zdejší krátery vznikly účinkem dopadu obrovských meteoritů. Na Zemi také máme podobné meteorické krátery, ačkoli jich je méně. V Arizoně je jeden, v Kanadě ještě větší,“ ozval se předchozí tazatel.
„Částečně se tu jistě meteority při tvorbě kráterů uplatnily, ale většina jich je vnitřního sopečného původu, o tom dnes není sporu,“ pravil vedoucí. „Ještě po návratu prvních kosmonautů z Luny v roce 1969 sváděli učenci o tuto otázku vášnivé debaty, přestože už měli v rukou vzorky měsíčních hornin.“ Zakončil tím svůj stručný výklad a vedl je potom na krátkou procházku, při které se učili chodit po rozbrázděném lunárním povrchu. Šlo to velmi těžce a vedoucí stále nabádal k pomalému tempu a k veliké opatrnosti. Třebaže měli podrážky z pružné, pilníkově rýhované oceli, smekaly se na hladkém kameni nohy a chodec si musil pomáhat holí, aby neupadl. Na jiných místech se zase hluboce bořili do měsíčního prachu. Lidé nezvyklí malé tíži často zapomněli, že nejsou na Zemi, a místo kroku učinili veliký skok, který je zaneslo hodně dále, než zamýšleli, a na nečekaná místa. Nechyběly ani pády, ale naštěstí se vesměs obešly bez následků.
Petr byl mezi těmi, kteří nejčastěji pozbyli rovnováhy, ačkoli ho rozvážnější Jan brzdil, jak mohl. Byl ze srdce rád, když vedoucí nařídil návrat a když se zase octli na rovné upravené cestě, která je záhy přivedla do podzemního města.
„Jsem celý otlučený!“ stěžoval si Petr, když svlékl v předsíni skafandr.
„Poněvadž jsi moc ukvapený a zapomínáš mírnit své pohyby,“ vytýkal mu Jan. Později, když seděli vedle sebe u oběda, jemuž se oba věnovali s náležitou chutí, nestačil přítele napomínat. Petr ustavičně zapomínal, že není na Zemi, a většina jeho pohybů u jídla vedla k tak velikým rozmachům, že si oba jeho sousedé od něho jak náleží odsedli, aby jim nevypíchl vidličkou oko nebo neusekl nožem kus nosu.
„Dáme ti dřevěné příbory, jaké v dávných dobách dostávali vězňové,“ prohlásil Jan.
„Jen když nebudeš chtít, abych jedl rukama!“ smál se Petr a snažil se krotit své pohyby. Jan se ostatně tajně obdivoval jeho poctivému úsilí přizpůsobit se nepříjemným podmínkám lunárního života. Petr byl živý hoch, nadšený sportovec a nedostatek pohybu těžce nesl.
Podzemní sídlo v kráteru H bylo provizorní, a proto prostorově velmi omezené. Příležitostí k pěstování lehké atletiky tu bylo pramálo a pohyb venku nemohli ani usedlíci, zvyklí na zvláštní podmínky lunárního prostředí, prodlužovat na víc než na tři až čtyři hodiny.
Proto uvítali hoši počátkem druhého týdne sdělení vedoucího brigády, že bude uspořádána výprava na druhou stranu „Luny. Nešlo o výlet pro zábavu, výprava měla za úkol podrobně zmapovat určitý úsek lunárního povrchu. Bylo třeba zpřesnit mapy, pořízené raketami bez posádek, a zhotovit tak pro lunární dopravu podrobné mapy, jakých používají automobilisté na Zemi. To znamenalo velikou práci, kterou bylo nutno vykonat především na odvrácené straně Luny.
Zúčastnilo se jí celkem dvacet osob, mezi nimi tři děvčata z brigády a Petr a Jan. Byli rozděleni po dvou do deseti lunobusů, vzduchotěsně uzavřených vozů s šestnácti velmi nízkými koly na osmi osách, které umožňovaly i nejprudší zatáčky a pohyb na zbrázděném, nesmírně nerovném lunárním terénu. Vozy byly zvlášť přizpůsobeny nejpříkřejšímu stoupání a měly velmi nízké těžiště, které se samočinně pohybovalo a zastavovalo podle sklonu cesty. Pohon obstarávaly silné penitinové elektromotory, v příznivém terénu dosahoval vůz rychlosti až sto kilometrů za hodinu. S takovou rychlostí mohli ovšem počítat jen ve výjimečných případech, protože silné nánosy lunárního prachu ztěžovaly pohyb i tam, kde to rovný povrch připouštěl. Ovládání a řízení vozu bylo velmi snadné a hoši se mu naučili po několikahodinové instruktáži dokonale.
Kráter H opustili v době, kdy už sluneční paprsky dopadaly do roviny kráteru Plato pod velmi nízkým úhlem. Den končil pro tu polokouli Luny, kterou je vidět ze Země, zato pro polokouli druhou, od Země odvrácenou, mělo brzy nastat poledne druhého lunárního dne, trvajícího čtrnáct dní pozemských. Mělkým průsmykem s příkrými úbočími překročila výprava severní val kráteru Plato. Vedoucí vůz uhnul k severovýchodu a záhy začal mizet v hluboké rokli, vedoucí přímo k severnímu pólu. Panovalo zde takové šero, že bylo nutno zapnout světla. Prachu bylo v rokli jen málo, a tak vozy postupovaly rychlostí třicet až padesát kilometrů, přestože dno rokle bylo místy velmi nerovné.