„Až se bude Luna točit a bude mít vzduch, nalijeme na dno této rokliny vozovkovou hmotu a získáme dokonalou silnici,“ oznamoval z mikrofonu hlas vedoucího. Vytrhl Jana z jeho snění. Hoch pohlížel na veliký pestrý terč Země, vcházející do úplňku. Zářila nevysoko nad okrajem skalního kaňonu a Jan hledal na jejím zamženém povrchu polohu Prahy. Nedařilo se mu to, oblaka řízeného počasí procházela právě střední Evropou a zastírala pohled na ni. Zato Atlantský oceán s jeho novou pevninou bylo vidět velmi ostře, temnější červenohnědá pevnina se výrazně odrážela na šedomodrém pozadí moře.
Jan odložil triedr. „Rád bych si už natrhal na Luně nějaké květiny,“ poznamenal na slova vedoucího o budování vozovek.
„A to si ještě počkáš,“ smál se Petr, který řídil vůz. „Vzpomeň si, co říkal včera instruktor o vzduchu pro Lunu a jaká s tím bude práce. Zatím je v činnosti jen dvacet stanic na výrobu kyslíku, patnáct u nás a pět na druhé straně Luny, kam jedeme, v kráteru Einstein. Dodávají většinou kyslík stanicím, vozům, skafandrům a raketám. Jen přebytky se pouštějí do prostoru, a těch je tak málo, že se až dosud tlak vzduchu na Luně zvýšil jen asi o desítinu milimetru rtuťového sloupce. Tisíc stanic bude musit pracovat nejméně deset let, aby Luna obdržela tolik kyslíku, kolik ho potřebujeme k dýchání.“
„Nebo deset tisíc stanic rok, popřípadě sto dvacet tisíc stanic měsíc,“ přerušil Jan se smíchem jeho výklad. Petr se také zasmál. „To by tak bylo, kdyby to šlo hezky podle trojčlenky,“ řekl. Cesta jim za takové zábavy rychle ubíhala, a nebýt pocitu hladu a údaje na časoměru, nebyli by si ani povšimli, že jedou už pět hodin. Vedoucí výpravy dal povel k zastávce a k obědu. Lunobusy se seskupily do kruhu a v každém z nich se dvoučlenná posádka pustila do přípravy oběda. Měli s sebou zásoby na 14 dní a podle pokynů vedoucího z nich rychle vybrali očíslované konzervy. Petr je otvíral. „Drůbeží polévka s masovými knedlíčky, kuře s rýží — jablkový závin Jendo.
Pomeranče a půl litru čaje na osobu. Vedoucí je chlapík, zrovna tak bych to vybral i já!“
„Ty jsi ale mlsný!“ káral ho Jan. S jídlem byli rychle hotovi, měli oba řádný hlad. Poněvadž jedli přímo z plechovek a každá konzerva měla svůj příbor, odpadlo tentokrát mytí nádobí. Prázdné plechovky vložili do odpadu a vzduchem je vytlačili ven. Potom si na povel vedoucího oblékli skafandry a opustili lunobusy, aby se trochu prošli. Hodinová procházka se omezila na nerovné dno malého kráteru, v němž zastavili. Trhlina, kterou sem dorazili, protínala v přímém směru jeho nevysoké okraje. Vystoupili na ně takřka bez námahy a na okamžik se zastavili. „Vidíte tamty dva vrchy?“ tázal se vedoucí a ukazoval holí k severu. Jejich svahy mizely v hlubokých černých stínech a jen vrcholy zářily ve vodorovných slunečních paprscích. „Astronomové je už před několika sty lety označili podle písmen řecké abecedy, vrch Delta a vrch Gama. První je vyšší, má 2525 metrů, druhý nižší, měří 2140 metrů. Mezi nimi leží severní pól Luny. Za dvě hodiny ho překročíme!“ Přesně tak se stalo. Projeli mezi oběma horami a Země, zářící čtrnáctkrát jasněji než Luna v úplňku, zmizela jim pod obzorem. Jana to na okamžik rozesmutnilo; zdálo se mu, že tím bylo přetrženo neviditelné pouto, které ho dosud spojovalo s domovem. Praktický Petr v tom viděl jen ztrátu dosti dobrého osvětlení krajiny. Pohybovali se stále roklinou, do které vjeli z roviny kráteru Plato, a tma byla nyní úplná. Ostré kužele elektrického světla ukazovaly i na dálku každou nejmenší nerovnost terénu. Petr vystřídal přítele u řízení a Jan se rozhlédl po sametově černém nebi, posetém hvězdami. Zatajil dech při pohledu na malý bílý bod v souhvězdí Velkého vozu. Pohyboval se pomalu, ale zřetelně mezi hvězdami. Jan jej spatřil již mnohokrát za ten týden pobytu na Luně, avšak pohled na něj ho vždy stejně dojímal.
„Tam jsou, Petře!“ pravil tiše. Petr spustil na okamžik ruku z řídicí páky a pozvedl ji k pozdravu. Vždy zdravili tento jasně zářící bod, kdykoli se objevil nad obzorem. Byla to raketa R-66 s dvanácti muži posádky. Vyletěla přede dvěma lety z himálajské stanice a nikdy nedorazila k cíli. Posádka byla ve spojení se Zemí a s Lunou až do poslední části letu, do chvíle, kdy výška rakety nad Lunou činila jen 112 kilometrů. V tom okamžiku rádio rakety utichlo a nikdy více se neozvalo. Odborníci se mohli o příčinách katastrofy jen dohadovat. Shodli se nakonec v tom, že z neznámých příčin selhalo řízení rakety a že při tom došlo k náhlé katastrofě, která v jediném okamžiku zahubila celou posádku. Nikdo však nedovedl říci, jakým způsobem se to stalo. Meteorit nemohl být příčinou katastrofy, protože R-66 měla již ochranný obal ze skleněných vláken. Snad došlo náhle k neřízenému slučování atomových jader pohonné směsi, která z neznámých příčin zaplavila vnitřek kabiny a v milióntině vteřiny usmrtila vše, co v ní žilo. Luna strhla raketu do oblasti své přitažlivosti a udělala z ní svou oběžnici. R-66 kroužila od té chvíle kolem Luny ve vzdálenosti 112 kilometrů od jejího povrchu. K poctě mrtvých hrdinů vesmíru rozhodl světový parlament neodstraňovat raketu, ačkoliv její přítomnost do jisté míry ztěžovala provoz mezi Zemí a Lunou. Bude ponechána, aby navždy připomínala památku posádky.
„Krásný náhrobek!“ pravil tiše Jan. Petr beze slova přikývl. Byl cele zaujat řízením vozu a mohl jen na okamžik pohlédnout k zářící tečce, ale Jan ji nepřestal sledovat pohledem, dokud mu nezmizela za vysokým rozervaným štítem Nansenovy hory. To se už pohybovali po odvrácené části Luny a nepotřebovali světla. Ostré sluneční paprsky tak zaplavovaly mrtvou krajinu před nimi, že Petr sklopil ochranný šedozelený filtr před okno lunobusu. Vozy sestoupily po příkrém svahu do prolákliny s poměrně rovným dnem. Byla v každém směru podobna „mořím“ viditelné polokoule Luny a z tradice byla také nazvána Mare Amicitiae — Mořem přátelství. Jejich první cíl, rozsáhlý valový kráter pojmenovaný podle Marconiho, nebyl již daleko. Ležel na vrcholu rovnoramenného trojúhelníku se stranami dlouhými sto kilometrů, jehož další dva vrcholy tvořily krátery Popov a Branly. Dorazili k němu po dvanácti hodinách čistého času jízdy, počítáno od chvíle, kdy opustili kráter Plato. Vedoucí nařídil večeři a noční odpočinek.
„Jakápak noc, když slunce pere do skla, divže člověka neuvaří,“ bručel Petr, který se cítil velmi unaven. „Pořídíme ji snadno, stačí stáhnout černé filtry přes okna!“ namítl Jan, chystající večeři. Z neznámé příčiny byl mnohem méně unaven než jeho přítel a po večeři mu dlouho trvalo, než usnul. Sklopením zadních opěradel se jejich křesla proměnila v měkká lůžka a Petr usnul, sotva položil hlavu na gumový polštář. Jan naslouchal jeho klidnému oddechová ní a vzpomínal na události posledních čtrnácti dnů. Jeho myšlenky se stočily k osudu nešťastné posádky R-66. Na okamžik pocítil touhu zvednout černý příklop okna a podívat se, je-li nad obzorem, ale obava, že by ostré sluneční světlo probudilo Petra, mu v tom bránila. Petrovo klidné oddechování se mísilo v jednotvárný uspávací souzvuk s tichým cvakáním ventilů u přístrojů, které upravovaly vzduch v lunobusu. Dal se tímto zvukem ukolébat a začal usínat, když ho probudil otřes vozu. Polekán se vztyčil na sedadle a napínal sluch do tmy. Byl hluboký klid, rušený jen tichými zvuky, které ho uspaly. Vůz stál nehnutě. „Asi se mi něco zdálo,“ řekl sám k sobě. Znovu ulehl a po malé chvíli usnul stejně tvrdě jako Petr.