Hlas vedoucího je ráno probudil. Zněl z mikrofonu, připevněného na panelu s přístroji, a nařizoval, aby se nasnídali a shromáždili se pak u jeho lunobusu. Rychle se najedli, navlékli skafandry, zkontrolovali správný chod kyslíkového přístroje a upravovatele teploty a úzkými postranními dvířky vystoupili z vozu. Na povel vedoucího zlezli kuželovitý vrch, pod jehož úpatím včera stanuli. Z jeho vrcholu byl dobrý přehled po rovině kráteru. Marconi se ve svém vzhledu velmi podobal kráteru Plato, který již všichni dobře znali. Jan si při pohledu na své okolí v duchu řekl, že povrch Luny je zoufale jednotvárný a že se každý z jeho 40 000 kráterů navlas podobá druhému, jen velikostí se od sebe liší. Bude nejvýš záslužné pozměnit lidskou prací tvář zemské oběžnice. Zatím si nedovedl dobře. představit, jak bude Luna vypadat, až ji bude pokrývat zeleň luk a polí a až budou řeky a potoky protékat jejími hlubokými trhlinami, které se táhnou do délky mnoha set kilometrů. Úprava terénu dá mnohem méně práce. Ultrarezonátory snadno srovnají vyvýšeniny a buldozery, jež dovedou budovat širokou vozovku tempem jednoho metru za vteřinu, omezeným jen rychlostí tuhnutí plastické hmoty, záhy obepnou povrch Luny hustou sítí silnic.
„Nezůstaneme všichni v kráteru Marconi,“ oznamoval vedoucí výpravy. „Rozdělíme se na dvě stejné skupiny, z nich první zmapuje kráter Marconi a všechny větší krátery Moře přátelství. Druhá vyrazí hned teď dále na jih do Mare Consolationis, Moře útěchy, a tam bude mapovat.“ Pokračoval pak ještě v instrukcích a určil skupinu, která zůstane, a jejího vedoucího. Vrchol, na němž stáli, bude referenčním bodem, k němuž se budou vztahovat všechny snímky. Vztyčili nad ním vysokou lehkou pyramidu z plastické hmoty rudě natřené, takže byla viditelná z dálky. Jeden vůz bude pracovat přímo v jejím přímém okolí, ostatní čtyři se rozjedou na hlavní světové strany. Za hodinu budou s kráterem Marconi hotovi a odjedou do kráteru Popov, kde provedou stejnou práci. Pohovor nezabral ani čtvrt hodiny. Jakmile skončil, odebrali se k svým vozům. Polovina výpravy odjela k jihu, ostatní vozy se rozptýlily.
Lunobus hochů měl mapovat na západní straně. Vzdálili se na třicet kilometrů od vrcholu s pyramidou — který označili číslem 1 a zahájili bez prodlení práci. Horním příklopem vysunuli trubici, na jejímž konci byla vzduchotěsně přimontovaná stereoskopická fotografická komora. Od trubice odbočovalo sklopné rameno, otáčivé kolem její osy, v němž byl dalekohled. Soustavou hranolů a čoček se obraz v dalekohledu periskopicky promítal dovnitř vozu na kruhovou desku, na jejímž obvodě bylo vyznačeno dělení na stupně a minuty. Když zatemnili vnitřek vozu, jako to dělali na noc, a zaostřili dalekohled, objevil se na desce jasný obraz krajiny. Otočili dalekohled tak, aby dostali do zorného pole pyramidu na hoře č. 1.
Hrot pyramidy se dotkl děleného kruhu a Jan odečetl jeho polohu vzhledem k ose kruhu, rovnoběžné s osou fotografické komory. Zapsal číslo do deníku a zatím Petr, stisknuv spoušť komory, zhotovil snímek a dálkovým ovládačem posunul film v komoře.
Minuty rychle ubíhaly v pilné práci, při které jim nezbývá ani čas na hovor. Popojeli lunobusem do poslední polohy a začali s poslední sérií snímků. Jan právě zapisoval polohu pyramidy na děleném kruhu, když se celý vůz mocně otřásl. „Co se děje? Nesáhl jsi na páku?“ zeptal se přes rameno Petra. Petr neměl čas odpovědět. Podlaha vozu se jim roztřásla pod nohama, a sotva se polekaně zvedli, nahnul se vůz na bok a stále rostoucí rychlostí klouzal po strmém svahu, ačkoli všechny jeho brzdy byly utaženy. Nový mocný otřes a podlaha se nahnula ve směru pohybu pod takovým úhlem, že Jan, s hrdlem staženým děsem, čekal, že se v příští vteřině překotí. Ale pohyblivé těžiště neselhalo, vůz se zase napřímil. V tom okamžiku se ozval tupý náraz nad jejich hlavami. Nějaké těleso prolétlo nad vozem a urazilo konec trubice s komorou. Na okamžik ostře zasyčel vzduch unikající z vozu do bezvzdušného prostoru a tíživý pocit dušení sevřel hochům hrudník. Petr se zoufale snažil upevnit zajišťovací uzávěr na vnitřní straně trubice a Jan strhoval z oken zatemnění. Černé mžitky poletovaly Petrovi před očima a plíce mu hrozily prasknutím, když dotáhl poslední zajišťovací šroub. Měl ještě tolik síly, že posunul páku na zvýšený výdej kyslíku, a potom se v bezvědomí zhroutil na sedadlo.
Poslední vzpomínka, která mu utkvěla v mysli, byl pohled na Jana, jenž ležel bezvládně na podlaze vozu.
TROSEČNÍCI LUNÁRNÍHO MOŘE
Petr procitl z mdloby s pocitem tupé bolesti v hlavě. Chvíli trvalo, než si začal uvědomovat své okolí. Tichý syčivý zvuk upoutal jeho pozornost. Pohlédl ve směru, odkud zněl, a uvědomil si, že ovládač kyslíku je posunut až k červené značce maximálního přítoku.
Každý pohyb mu působil bolesti v hrudníku, a když vydechl zhluboka, ucítil ostré bodání na pravé straně. Nalomené žebro, ale od čeho?
Podivně zkřivená páka ovládající pohyb vozu poskytla odpověď. Musil se namáhat, aby se jí vyhnul, když vstával ze sedadla.
První jasná myšlenka platila kamarádovi. Jenda, kde je? Vyjeli přece spolu z kráteru Plato. Rozhlédl se úzkou prostorou vozu, kde panovalo podivné přítmí, ačkoli zatemnění z oken zmizelo. Jan ležel nehybně v ostrém úhlu nakloněné podlahy a boční stěny. Petrovi se rázem rozjasnilo v hlavě. S výkřikem úzkosti sklouzl po nakloněné podlaze ke kamarádovi. Ležel s obličejem přitisknutým k podlaze a s rukou vztyčenou nad hlavu jako na obranu proti neznámému nebezpečí. S námahou ho Petr obrátil naznak, každý pohyb mu způsoboval nesnesitelnou bolest pod žebry. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, když spatřil Janovu promodralou tvář. Jenda je mrtev, udušen!
Zhroutil se vedle něho a chvíli nebyl schopen ani pohybu, ani myšlenky. Pocit nesmírné lítosti ho cele ovládl. Jenda, jeho nejlepší kamarád, je mrtev. Dlouho seděl vedle nehybného těla v tíživém hlubokém tichu. Nevnímal okolí a ani si neuvědomil, že zmlklo cvakání ventilů upravovače vzduchu a že tento životně důležitý přístroj nefunguje. Podivný zvuk přerušil mrtvé ticho. Ozval se jednou, podruhé, ale teprve když zazněl potřetí, upoutal Petrovu pozornost. Petr zvedl prudce hlavu a naslouchal. Janova ústa se zachvěla novým stenem.
„Jenda žije! Hurá!“ křičel Petr v divoké radosti. Podsunul ruku pod kamarádovo tělo, nadzvedl je a držel druhou rukou hlavu. Jan otevřel oči a prudce zamrkal. Jeho bezvýrazný pohled utkvěl okamžik na přítelově rozradostněném obličeji a potom v něm svitl zákmit poznání. Vzpřímil hlavu a snažil se povstat.
„Sláva ti, Jendo, už jsem myslel, že je po tobě!“ zvolal nadšeně Petr. „Počkej, nevstávej, já tě zvednu sám!“ Nedbaje ostré bolesti v hrudi, pozvedl přítele a po několikerém marném úsilí, při němž opětovně klouzali po šikmé podlaze ke stěně vozu, podařilo se mu posadit Jana do křesla. Hoch se v něm bezvládně zhroutil. Snažil se promluvit, ale nepodařilo se mu vyrazit hlásku.
Petr zatím z veliké radosti zcela ožil. „Počkej, nemluv, dám ti pro posilnění doušek koňaku z lékárny, jen co se k ní dostanu,“ hovořil rychle. Lékárna byla ve schránce na zadní šikmé stěně vozu, ale teď, při takové podivné poloze lunobusu, bylo umění k ní proniknout.
Petrovi se to přece jen podařilo a zaradoval se, když našel její obsah v úplném pořádku. Každá věc tam měla svou přihrádku, která byla vycpána buničinou, takže ani největší otřesy nebyly s to je přemístit.
Nadto ještě všechny láhve ve voze byly z nerozbitné lehké plastické hmoty a jen nárazy těžkých předmětů je mohly porušit.