„Dokonalé balení, to je moje!“ pochvaloval si radostně Petr, když otvíral láhev s koňakem. Jan se vůčihledě vzpamatovával. Úsměv přelétl jeho tvář při Petrových slovech. Dech se mu zatajil, když spolkl nápoj, na nějž nebyl zvyklý, ale potom se mu rozlil v těle příjemný pocit tepla a v hlavě se mu rozjasnilo.
„Počkej, vezmeme si něco řádnějšího, tady jsou prášky pro takové případy,“ prohlásil Petr, když sám spolkl doušek z láhve. „A voda je tady, všechno v nejlepším pořádku, napij se!“
„Sotva v nejlepším,“ ozval se tiše Jan. Mírná červeň zbarvila jeho tváře, vzpamatoval se již úplně a začal si ohmatávat hlavu. „Co se stalo?“
Petr zvážněl. Opřel se o sedadlo a pohlédl ven oknem v nakloněné stěně. Předním oknem bylo vidět v hustém pološeru příkré úbočí nějaké hory, vystupující v malé vzdálenosti od lunobusu. Pohled bočním oknem byl stejný, jen skála tu poněkud ustupovala od vozu.
„Co se stalo?“ tázal se znovu Jan. Jenom s námahou sbíral myšlenky dohromady a rozpomínal se na události, které předcházely okamžiku, kdy pozbyl vědomí.
„Vypadá to, jako kdybychom byli spadli na dno nějaké propasti,“ řekl váhavě Petr.
„Propasti?“ opáčil nedůvěřivě Jan. „Ale jak bychom se do ní byli dostali?“ Náhle, dříve než mohl Petr odpovědět, vybavilo se mu všechno v mysli s překvapující jasností. Pohyb vozu, otřesy půdy, mocný sloup černého kouře, který spatřil nad kráterem, ležícím na východ od nich. Zemětřesení a výbuch sopky! To balvan, vyvržený s hroznou silou z jejího nitra, urazil fotografickou komoru a málem způsobil jejich smrt, když vzduch náhle unikl z nitra vozu. Pojednou se ulekaně vztyčil. Teprve v tomto okamžiku si uvědomil ticho, které je obklopovalo. Obvyklý cvakot ventilů upravovače vzduchu nezněl.
Pocit chladu, který měl od té chvíle, co nabyl vědomí, byl mu teď jasný. Spočívali na dně nějaké úzké propasti, kam nepronikalo přímé světlo slunce, jen jeho odražené paprsky. Jistě je v něm mráz pod nulou. Až se teplo nahromaděné ve voze pomalu vytratí do okolí, zmrznou, nezadusí-li se předtím zkaženým vzduchem. Násilím se ovládl.
„Zemětřesení, říkáš? Spíš lunotřesení!“ pokoušel se Petr o vtip, ačkoli mu nebylo do smíchu. Stejně jako jeho přítel si uvědomil jejich zoufalé postavení a stejně se to snažil před Janem skrýt. „Dobrá. Seď tiše, jsi invalida a musíš se nejprve pořádně vzpamatovat,“ řekl. „Já mám sice nalomené žebro, jak se zdá, ale to není pro mne nic nového, nalomil jsem si je na lyžích kolikrát. Ohřeju trochu pořádné polévky a nějaké maso a vystrojíme si hostinu.“ Přezkoušeli vysílačku. Fungovala. Zkusili podat zprávu ještě dříve, než Petr otevřel konzervy. V pořádku byl také i přijímač radiofonu, ale na jejich volání se nikdo neozval. „A přitom máme tolik energie, že bychom se mohli bavit i se Zemí,“ poznamenal Petr. Odložil mrzutě laryngofon.
„Moudřejší bude, když se nejdřív jaksepatří najíme!“ To také udělali a teplé jídlo je dokonale postavilo na nohy, jak spokojeně prohlásil Petr.
„Potřebovali bychom také postavit náš vůz na nohy,“ pokoušel se Jan o žert.
„S tím to bude kapánek horší, bojím se, že mu nějaké ty nohy chybějí,“ odpověděl Petr. Dokud nevyšli ven, nemohli odhadnout škodu, kterou zemětřesení na voze způsobilo, ale ohnutá páka řízení byla sama důkazem, že Petrův dohad je správný. Ostatně i kdyby bylo soukolí vozu v pořádku, jeho poloha byla taková, že by se bez cizí pomoci nebyli mohli rozjet. Bylo pravým divem a dokladem velmi důkladné práce podniku, který lunobus vyrobil, že při pádu vozu na bok stěna odolala a neutrpěla nejmenší trhlinu, jak dokazoval tlakoměr s ručičkou nehybně tkvící na červené značce.
„Upravovač vzduchu nefunguje, ale to se spraví!“ prohlásil s důvěrou Petr. „Hned se mu podívám do bříška!“ Odmítl Janovu pomoc a dal se energicky do práce. Ještě před odletem ze Země prošli lunární brigádníci velmi důkladným kursem, aby se do všech podrobností seznámili se všemi přístroji, s nimiž přijdou na Luně do styku. Naučili se nejen přístroje rozebrat a vyčistit, ale i opravovat všechny jejich součásti. Každý lunobus vezl s sebou náhradní části všech přístrojů, jimiž byl vybaven. Upravovač vzduchu byl srdcem vozidla, stejně důležitým jako jeho pohybové motory, ne-li ještě důležitějším.
Zvenčí dělal dojem malé skříně, vybavené různými měřicími přístroji, jako voltmetr, ampérmetr, měřič rychlosti proudění kyslíku, měřič obsahu kysličníku uhličitého atd. Když Petr odmontoval jeho přední stěnu, objevil se celý složitý vnitřek s motorkem, elektrickými ohřívači a ochlazovači kyslíku, pohlcovač kysličníku uhličitého a řada ventilů a trysek se samočinně fungujícími uzávěry.
„Napoprvé má člověk dojem, že se dívá do vosího hnízda,“ bručel Petr, když vstrčil hlavu dovnitř do upravovače. Zkoušel jednu součást po druhé a záhy objevil závadu — nakřivenou osičku u samočinného relé ovládajícího průchod plynu hlavním ventilem. „No jo, to ovšem nemohlo běhat!“ prohlásil velmi spokojeně. Vyměnil vadnou součástku a na zkoušku zapojil hlavní klíč upravovače, který předtím z opatrnosti vypjal. V přístroji to zažbluňkalo, okamžik zněl nepravidelný rachot ventilů, avšak potom se obnovil starý známý rytmický zvuk cvakajících uzávěrů. Petrova tvář se rozzářila radostí. „Ještě ho trošku promáznu a poběží jako na másle!“ řekl a také to hned udělal.
Jan neskrblil chválou nad jeho výkonem, který ji sice tolik nezasluhoval — jak Petr podle pravdy přiznal —, ale měl pro ně velké důsledky. Bez upravovače by byla jejich spotřeba kyslíku nejméně dvojnásobná, poněvadž by byli nuceni bez užitku vypouštět ven kyslík smíšený s kysličníkem uhličitým a vodní párou, které vznikly dýcháním. V upravovači se kyslík, který prošel plícemi, čistil od kysličníku uhličitého a vodní pára se srážela na vodu, kterou mohli znovu pít nebo jí použít k přípravě čaje a kávy. Hospodaření s vodou bylo stejně důležité jako hospodaření s kyslíkem. Protože jim upravovatel kyslíku podstatnou část spotřebované vody zase vracel, nemusili s sebou vozit nadměrnou zásobu této důležité tekutiny.
„A myslím, že bude čas jít na kutě!“ oznámil Petr Janovi, když dokončil svou práci u upravovače. „Začíná tu zase být hezké teplo, jen ta křesla se mi nelíbí, to by se nám špatně spalo!“ Jan, napolo ještě omámený, spíše po lehkém otřesu mozku, který utrpěl, než přechodným nedostatkem kyslíku, malátně povstal a Petr se dobrou hodinu hmoždil, aby dal sedadlům trochu vodorovnější polohu.
Jakžtakž se mu to podařilo. Zkontroloval ještě tlakoměr, zda kryt lunobusu dobře těsní, a uspokojen se natáhl s přáním dobré noci vedle Jana, který začal dřímat, sotva položil hlavu.
Důkladný spánek občerstvil Jana lépe než jakékoli léky. Probudil se s pocitem člověka, který si řádně odpočinul a má hlavu dokonale svěží. Zůstal ještě okamžik ležet a naslouchal klidnému Petrovu oddechování a pravidelnému tichému cvakání ventilů v upravovači kyslíku. Všechny události se mu jasně vybavily v mysli jedna za druhou. Co se stalo s ostatními lunobusy? Včera v omámení na to nemyslil a nevzpomněl si na druhy ani on, ani Petr, plně zaměstnaný jejich vlastním osudem. Druhá část výpravy snad měla čas vzdálit se od ohniska zemětřesení a zachránila se. Jaký však byl osud ostatních čtyř vozů, které zůstaly v kráteru Marconi? Vůz vedoucího skupiny se pohyboval těsně vedle sopky, která náhle procitla k nové činnosti.