O smutném osudu těchto kamarádů nemohlo být pochyby. Janovi se na okamžik sevřelo žalem srdce při vzpomínce na dva mladé muže, v jejichž společnosti ještě nedávno dlel. Ostatní tři vozy se pohybovaly na okrajích rozlehlého kráteru Marconi. Bylo pravděpodobné, že unikly proudům lávy a že musily čelit jen otřesům půdy a náhlým změnám v poloze dna kráteru. Snad se zachránily a přinesou záchranu i jim.
Ale na to nemohli spoléhat. Musili se snažit o záchranu vlastní silou. Rádio sice zmlklo — a důvod jeho nečinnosti byl zatím nejasný —, jinak bylo vše v pořádku, vyjma to, že lunobus nebyl schopen pohybu. To však ještě neznamenalo, že nemohou nic podniknout.
Skafandry byly jistě v pořádku, uložili je řádně do schránek po návratu z ranního pracovního pohovoru. Vystoupí z lunobusu a přenesou vysílačku na jiné místo. V kráteru Einstein je malá osada, vypravená vším potřebným. I když se jim nepodaří navázat styk s Platonovou stanicí, ležící na druhé straně Luny, ani se Zemí, která zmizela pod obzorem, s Einsteinovou stanicí to půjde lehce, je vzdálena jen několik set kilometrů. Pohlédl ven předním i bočním oknem do hustého šera skalní trhliny, do které se zřítil jejich vůz. Neviděl nic, jen blízkou skálu šedobílé barvy.
Teď už neměl stání a rychle vstal. Začal chystat snídani. Malý hluk, jemuž se při tom neubránil, probudil Petra, který stejně už jen dospával. „Dobré jitro přejeme, snídaně je na stole, vzácný příteli!“ volal na něj vesele Jan. Opatrně stavěl na šikmý stolek velké šálky kouřícího kakaa, a když se mu to podařilo, začal mazat suchary máslem. Petr strašlivě zazíval a protíral si oči. Prudce se vztyčil na sedadle a zaúpěl, jak se nalomené žebro přihlásilo bodavou bolestí. „To jsem rád, že už jsi zase docela v pořádku, Jendo!“ řekl srdečně a dal se s velkou chutí do jídla. Při snídani mu Jan pověděl o svých úvahách a Petr se zasmušil, když kamarád mluvil o pravděpodobném osudu ostatních vozů. Jeho smutná nálada dlouho netrvala. „Já jsem vždycky optimista a doufám do poslední chvíle,“ prohlásil důvěřivě. „Dokud se nepřesvědčím, že zahynuli, nebudu tomu věřit! Podívej se, o nás si ti ostatní také třeba myslí, že je s námi konec, a zatím si vesele žijeme dále!“ „Zatím!“ zdůraznil Jan, který zdaleka nebyl tak klidný jako jeho přítel.
„Dobrá, postaráme se hned, aby to» zatím «mělo trvalé pokračování,“ řekl Petr rázně. Postavil prázdný šálek na stolek a opatrně se vztyčil. „Myslíš, že budeš moci chodit s tím nalomeným žebrem?“ ptal se Jan starostlivě. „To bych řekl, že myslím, nalomené žebro je pro každého sportovce zcela běžná událost,“ odpověděl Petr. Rozdělili si práci, a zatímco Petr myl nádobí, Jan kontroloval skafandry.
Petr byl se svou prací hotov mnohem dříve. Vložil šálky a příbory z umělé hmoty do zvláštní uzavřené nádoby, do které potom vehnal pod tlakem pomocí elektromotorku proud velmi jemného písku. Písková zrnka strhla i sebemenší částice nečistoty, a když Petr vypustil použitý písek odpadním ventilem, vyňal z nádoby šálky a příbory, zářící čistotou. Pomohl Janovi dokončit kontrolu skafandrů, oblékli se, zastavili upravovač kyslíku a opatrně otevřeli dvířka ve volné stěně vozu.
Jan si spokojeně oddechl, když uvolnili poslední šroub a dvířka se bez námahy otevřela. Měl jisté obavy, než se to podařilo. Stačilo malé pokřivení stěny vozu v místech, kde přiléhal vzduchotěsný uzávěr dvířek, a byli navždy uvězněni v lunobusu!
„Tak zlé by to nebylo,“ mínil Petr, když mu Jan už s přilbou na hlavě povědělo svých obavách. „Byli bychom si prostě pomohli stejným způsobem, jakým kdysi lupiči otvírali nedobytnou pokladnu!“
„To je sice pravda, ale vůz by se pak stal neobyvatelným!“ smál se Jan. To už stál na šikmé stěně lunobusu a pomáhal kamarádovi ven.
Opatrně se spustili na zem vedle vozu a začali se rozhlížet. Už první zběžný pohled nebyl nijak povzbudivý. Stáli na dně hluboké skalní trhliny a vysoko nad jejich hlavou zářily hvězdy na kusu nebe, lemovaném nepravidelnými okraji skály, částečně osvětlené slunečními paprsky. Jen trochu rozptýleného slunečního světla dopadalo na dno trhliny, takže okolí lunobusu to nulo v hlubokém šeru.
„Nevypadá to moc hezky, ale snad bude skutečnost lepší, než se to v té tmě zdá,“ řekl Jan stísněně. „Počkej, přinesu z vozu svítilnu!“
Vlezl rychle do lunobusu a za malou chvíli se vrátil s jedním reflektorem, který se dal snadno odmontovat. Malá čtvercová krabička s penitinovou baterií poskytla dostatečné množství energie a v okamžiku silný proud světla ozářil ponuré skalní stěny. Obcházeli pomalu lunobus, ležící na levém boku, a Jan při tom osvětloval dno i stěny trhliny. Byli se svou prohlídkou brzy hotovi a její výsledek je nijak nepotěšil. Nebyla to v pravém slova smyslu trhlina, do které se při otřesu půdy zřítili. Nacházeli se na dně skalní propasti, ze všech stran uzavřené stěnami tak příkrými, že bylo málo naděje na jejich zlezení. Dno propasti mělo tvar nepravidelného lichoběžníku, jehož nejdelší hrana měřila sotva víc než dvacet metrů. Horní okraj propasti se zdál být ve výšce nejméně padesáti metrů, ale hoši si byli vědomi, že při nejistém světle lampy je jejich odhad výšky málo spolehlivý.
„Divím se, že jsme mohli spadnout na dno takové propasti a že jsme se přitom nerozbili na kusy!“ pravil Petr.
„To se dá snadno vysvětlit. Když jsme se řítili po nakloněném svahu, propast ještě neexistovala v té podobě, jakou má teď. Pohyb půdy stále ještě pokračoval, a teprve když náš lunobus dokončil svou pouť, nadzvedly se boční svahy a vznikla propast,“ soudil Jan.
„Tak nějak to asi bylo“, souhlasil Petr. „Teď je jasné, proč je naše vysílačka němá, nebo správněji řečeno, proč na její hlas nikdo neodpovídá a proč není ani v přijímači nic slyšet. Z téhle skalní díry prostě rádiové vlny nemohou ven, leda v jediném směru, ve směru její osy. Co teď?“ Posadili se na kámen a rokovali o své situaci. S Janovým návrhem, aby se pokusili o výstup po nejméně příkré stěně, Petr okamžitě souhlasil, ale rozhodně se ohradil proti Jendovu úmyslu, že to podnikne bez otálení sám. „K tomu nikdy nesvolím, Jendo, to je proti všem sportovním pravidlům, o přátelství ani nemluvě. Já s tím nalomeným žebrem jsem na pár dní vyřazen, ale nic nevadí, jestliže několik dní počkáme. Co bys také nakonec nahoře sám dělal?“ Jan ho ještě chvíli přemlouval a posléze ustoupil. „Dobrá, myslím, že můžeme počkat,“ řekl. „Projděme se ještě trochu kolem našeho nešťastného vozíku, ať nám nezakrnějí svaly, a potom se vrátíme dovnitř, stejně budeme venku o hodně déle než hodinu.“ Když vlezli zpátky do lunobusu a pečlivě uzavřeli dveře, setrvali ještě několik minut ve skafandrech, než upravovač kyslíku obnovil uvnitř vozu dýchatelnou atmosféru a teplotu 20 stupňů. Za tu dobu, co dleli venku, vnitřek vozu hodně prochladl, přestože jeho stěny byly z umělé hmoty, která dobře izolovala teplo. Nebylo to nic divného, na dně propasti byl mráz 25 stupňů pod nulou. „A bude tam čím dále tím chladněji, slunce už prošlo středním poledníkem odvrácené části Luny a ta jde do poslední čtvrti,“ poznamenal Petr, když rokovali o tom, že žádná izolační hmota není dokonalá. Poobědvali a potom začali zjišťovat všechny zásoby. „Jak se sluší a patří na pořádné robinzony,“ smál se Jan.
„Ba věru, jsme robinzoni lunárního moře“, přisvědčil Petr.
Někde v myšlenkách obou hochů se občas ozvala ponurá připomínka, že jejich existence může být jen dočasná, nezdaří-li se jim přivolat pomoc, ale oba se svědomitě snažili nedbat toho a počínat si tak, jako by šlo o zcela normální situaci.