A její rádiové signály se mohly ozvat v našem mikrofonu jen na zlomek vteřiny, když letěla přes propast. Bývalý kráter Marconi měl před zemětřesením rozlohu asi osm tisíc čtverečních kilometrů, a ústí naší propasti odhaduji nejvýš na dvě stě čtverečních metrů. To je jen několik stomilióntin z celé rozlohy kráteru. A stejná pravděpodobnost, asi tři k jednomu stu miliónů, tu je, že helikoptéra přeletí nad propastí, když neupoutá někdo pozornost její posádky k tomuto zatracenému místu!“
Petr všecek ožil. „Báječný nápad, Jendo!“ zvolal. „A do smrti se budu stydět za to, že jsi na něj přišel ty, kterému všichni kamarádi říkají, že je nepraktický snílek a knihomol. Pořídíme maják, a bezvadný maják, uvidíš! Dáme ho co nejblíže k ústí propasti, protože intenzity osvětlení ubývá se čtvercem vzdálenosti a zbytečně bychom ztráceli na světle, kdybychom ozařovali skálu až ze dna. Počkej, hned to propočítám, kolik baterií musíme mít, aby náš maják zářil nepřetržitě aspoň týden. A použijeme obou reflektorů lunobusu, tady nám stejně nejsou k ničemu platné.“ Byl náhle pln energie a Jan mu s úsměvem naslouchal. Nebyl by si ani popřál čas k jídlu a Jan byl nucen důrazně zakročit. Po obědě se dal ihned do díla a velmi obratně sestrojil malou zásobní energetickou stanici pro maják. Naléhal, aby se ihned vydali ven namontovat ji, a Jan mu po jistém váhání vyhověl. Měli štěstí, že právě proti přečnívající skále byla stěna přístupná do největší výšky a že převis, který bránil v dalším jejich zlézání, netvořil překážku pro oba mohutné světelné kužele. Pomocí skob a ocelového lanka připevnili světelné zdroje s bateriemi na skalní výstupek a potom opatrně slezli na dno propasti. Petr se radostí roztančil, když spatřili jasně planoucí vrchol skály. Světlo, které skála odrážela, bylo tak silné, že malá část pronikla až k nim a ozářila okolí lunobusu, napříště nebudou aspoň potřebovat baterky na zdravotních procházkách.
Jan se obával, že kamarádovo nadšení nebude mít dlouhé trvání, avšak k svému podivu se zmýlil. Petr nejenže byl i po dalších dvou dnech pln důvěry, ale navíc ještě začal konstruovat malý samočinný přístrojek, který ve spojení s jejich vysílačkou odťukával každou minutu třikrát po sobě morseovkou signál SOS. Když se Jan trochu podivil, k čemu to potřebuje, zahleděl se na něj se soucitným výrazem, jako by ho litoval, že nechápe tak samozřejmou věc. „No, přece až někdo spatří zářící vrchol a dorazí k okraji propasti, musí se také dovědět, že na jejím dně čekají lidé na pomoc a že to není žádná nová sopka, která svítí do okolí!“ Při zmínce o sopce se Jan na okamžik zarazil. Už otvíral ústa, aby řekl Petrovi, že jim sopka, která procitla k činnosti při zemětřesení, může udělat důkladný škrt přes rozpočet, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a mlčel. Skutečně, je-li sopka stále v činnosti, potom její oheň mnohonásobně přezáří jejich maják a je jen mizivá naděje, že si ho někdo povšimne. Proč to Petrovi říkat a kalit jeho náladu?
A tak Petr spokojeně dokončil svého telegrafického robota a s velkým zadostiučiněním naslouchal jeho značkám v mikrofonu.
„Ze začátku nám to půjde trochu na nervy, to stálé opakování tří krátkých a tří dlouhých značek, a snad nás to bude rušit trochu ve spaní, ale brzy si na to zvykneme,“ prohlásil na přítelovu poznámku, že to je nevítaný přínos ke všem dosavadním zvukům, které ustavičně poslouchali.
„Buď rád, že kolem nás něco zní, vždyť jinak je Luna stále ještě mrtvou pouští!“ V dalších dnech neopomněli častokrát vyhlédnout ven, zda je jejich maják v pořádku. Jinak byla v lunobusu nyní spokojenější nálada. Jan vzpomínal s jistým nepokojem na svou rodinu, jaký má asi žal nad jeho zmizením, ale Petr si nepřipouštěl valných starostí a těšil kamaráda. „To už brzy pomine,“ ujišťoval. „Otec je v kráteru Einstein, řídí odtamtud kladení vodičů na odvrácené straně Luny.
Ten se jistě jen tak nevzdá a nepřestane se zajímat o ten náš prokletý a nešťastný kráter, uvidíš!“ ujišťoval Jana. „Jen když tu je teď vůbec možnost najít nás podle majáku!“ Jan s jistým neklidem počítal, jak dlouho ještě zůstane tato část Luny ve tmě, za které jedině se mohl jejich maják uplatnit. Z desíti dnů, které mu vyšly, uběhl již týden, když je časně zrána vyburcoval silný hlas, jenž náhle zazněl v mikrofonu: „Halo, halo, je tu někdo?“
Vyletěli z lůžek rovnýma nohama a dvojhlasně hulákali: „Petr a Jan, účastníci mapovací výpravy, tady jsme!“
LOĎ Z VESMÍRU
Nikdy ještě nenavlékli hoši skafandry s takovou rychlostí jako nyní. Hlas v mikrofonu zatím pokračoval. Především se dověděli, že to mluví jejich přítel z cesty na Lunu, mechanik Michal. Byl členem posádky tryskové helikoptéry HLS-11, která se vracela ze služebního letu. Než skončili krátký rozhovor, začali již jeho druhové chystat záchranné prostředky. Byly v podstatě prosté: přenosný rumpál, poháněný elektromotorem, který přistavili ke kraji skalní propasti.
Když jej náležitě upevnili, spustili na dno propasti krátkou pevnou tyč, visící ve vodorovné poloze na dvou tenkých ocelových lanech.
Petr usedl na tuto hrazdu první a rumpál jej velmi opatrně vyzvedl ze skalního vězení. Jan následoval za ním. Vrhl poslední pohled na ztroskotaný lunobus, z něhož neodnášeli nic, než co měli na sobě, a vydal se potom na svou vzdušnou pouť. Oběma rukama se přidržoval tenkých lan a dával pozor, aby cestou vzhůru nenarazil na některý z četných výstupků skalních stěn. S pocitem vděku míjel záchranný maják, oba silné reflektory lunobusu, které ustavičně ozařovaly skalní štít. Byl přesvědčen, že mu vděčí za přílet helikoptéry, a Michal mu brzy jeho domněnku potvrdil.
Rozradostněn podával ruku zachráncům a děkoval jim. „Není to naše zásluha,“ odmítal jeho díky šéfpilot letadla, který řídil záchrannou akci. „Přiznávám se upřímně, že by mě nebylo napadlo letět nad kráter Marconi, leží hodně stranou od našeho předepsaného kursu.
Ale tady Michal na mne naléhal. Dožadoval se aspoň malé odchylky od naší přímé cesty. Nu, a jakmile jsme jednou tuto odchylku udělali, vyvíjelo se všechno další samo. Náš pozorovatel Ben Said,“ ukázal na vysokého štíhlého Araba, který s Michalem a druhým pilotem skládal rumpál s jeho součástmi k přenosu do helikoptéry, spatřil v dálce světlý bod na černém pozadí. Má báječný zrak, jako nikdo z nás. Vzali jsme na pomoc triedry a poznali jsme, že se nemýlí.
Podle mapy ležel zářící bod na okraji kráteru Marconi, v místě, kde došlo k zemětřesení. Pak už na nás nemusil Michal naléhat, abychom odbočili. Podařilo se nám přistát nedaleko zářící skalní stěny. Že je osvětlena uměle, to jsme vytušili, jakmile jsme nad ní opsali jediný kruh. A další už víte!“ Za jeho řeči se Jan rozhlédl kolem sebe. Neviděl toho mnoho.
Ozářený skalní štít vrhal trochu světla do nejbližšího okolí, kus dále pak svítily dva silné reflektory helikoptéry. Za tímto světlým kruhem byla černá neproniknutelná tma. To, co mohl vidět, nijak se nelišilo od ostatní lunární krajiny, jen obvyklé mělké brázdy tu chyběly. Rozlomené povrchové skalní kry se nakupily v různých útvarech, omezených plochými stěnami s ostrými hranami. Na jedné takové mírně nakloněné ploše nevelkého rozsahu přistála helikoptéra. Dostali se k ní po krátkém pochodu, Michal jako poslední zavřel a upevnil její vzduchotěsné dveře, a když za malou chvíli ručička tlakoměru a zvukový signál oznámily současně, že v kabině je dýchatelné ovzduší, svlékli všichni skafandry.