Šéfpilot, Řek Manitis, dal povel k odletu a druhý pilot, Ital Vallini, uvedl do chodu startovací trysky. Trup letadla se začal mírně otřásat, helikoptéra poskočila na pružných vzpěrách, zakončených nízkými koly, a potom se pomalu vznesla. Vystoupila do výšky dvou tisíc metrů a druhý mechanik, Estonec Karen, zapjal proud do silného spodního majáku letounu. Ohromný kužel oslnivého ostrého světla zaplavil pustý kraj v okruhu mnoha kilometrů. Hoši se zvědavě tísnili u vypouklého okna letounu, jímž bylo dobře vidět přímo dolů.
Letecký snímek kráteru Marconi znali velmi dobře, teď by však podle něho nebyli poznali krajinu rozkládající se pod nimi. Kuželovité kopce, jichž byla dlouhá řada, se někam propadly a místo nich se tyčily v pustém chaosu nakupené šedobílé skalní kry s ostrými hranami, zrýhované četnými hlubokými vráskami. Některé malé krátery zmizely, jiné se prohloubily a rozšířily. Jeden kráter slabě žhnul a na jeho okraji v paprscích reflektoru mdle zasvitl žlutý sirný květ.
Podle mapy byla tato činná sopka kráterem, od něhož se rozjely lunobusy. Že ostatní čtyři vozy, mapující kráter Marconi, zmizely, dověděli se hoši hned, jak se setkali se svými zachránci, byla to první věc, na kterou se ptali. Posádka helikoptéry, podnícena neočekávaným úspěchem při záchraně Petra a Jana, pokoušela se nalézt aspoň nějakou stopu po zmizelých lunobusech. Plné dvě hodiny kroužila HLS-11 nad kráterem Marconi. Kromě Valliniho, který byl zaměstnán řízením, všichni ostatní, vyzbrojeni triedry, pátrali v ozářené krajině. Jejich úsilí bylo marné.
„A není divu,“ podotkl Manitis a odložil triedr. „Dvacetkrát tu pátraly helikoptéry v prvním týdnu po katastrofě, tří letů se zúčastnil i tvůj otec,“ obrátil se k Petrovi, „ačkoli je toho času nejzaměstnanějším mužem na celé Luně. Všechno pátrání bylo marné!“ Přistoupil k mikrofonu a dal povel do řídící kabiny k přímému letu do kráteru Einstein. Dorozuměli se s tamější stanicí hned po startu a na dlouhých vlnách, které byly s to oběhnout zakřivený povrch Luny, dali zprávu i na druhou polokouli, do kráteru Plato. Hoši vyslechli srdečné pozdravy z obou míst, a sotva skončil tento rozhovor, ozval se Petrův otec. Dlel s malou výpravou u jižního pólu na odvrácené polokouli, kde dokončovali spoj ohromného kabelu, obepínajícího celou Lunu. Z jeho hlasu zněla veliká radost nad záchranou hochů.
Řekl jim také, že Platonova stanice právě odesílá zprávu na Zemi o jejich záchraně. Zármutek obou rodin vystřídala nesmírná radost a hoši vyslechli pozdravy svých matek a sourozenců ještě dříve, než HLS-11 opustila smutné místo katastrofy.
„Měl bych návrh, šéfpilote,“ přihlásil se Michal, když letoun, řízený radarem z Einsteinovy stanice, opouštěl kráter Marconi.
„A ten zní?“
„Abychom nechali osvětlovací maják v činnosti tak dlouho, dokud poletíme v nočním pásmu.“ Za tmy se stroje směrově řídily radarem z některé stanice — právě tak jako za dne — a svoji výšku udržovaly samočinně pomocí odrazu krátkovlnných signálů od lunárního povrchu.
Manitis svraštil čelo. „K čemu to? Není to zbytečné plýtvání elektrickou energií? Stále jí ještě nemáme na Luně tolik, kolik bychom potřebovali, to dobře víš!“ „Myslím si, že to stojí za pokus,“ pravil Michal. „Co když se některý z pohřešovaných vozů dostal mimo okruh zemětřesení a potom mu z nějaké příčiny selhalo řízení a sdělovací přístroje? Posádka vozu může být ještě naživu a čeká na záchranu!“
Šéfpilotovi svitlo v očích. „Jako tady Petr a Jan, myslíš? Je tu sice pravděpodobnost jedna k miliónu a snad ještě menší, ale budiž!“ Spodní maják zůstal v činnosti a dva pozorovatelé zaujali místa na obou stranách kabiny u vyhlídkových oken. Manitis dokonce nařídil, aby v okolí kráteru Marconi postupovala helikoptéra jen rychlostí dvaceti kilometrů za hodinu, aby rozhled byl účinnější. Uběhla první hodina, i druhá a třetí se chýlila ke konci. Dvojice pozorovatelů se střídala každou půlhodinu. Okraj stínu byl již nedaleko a slunce se mělo brzy vynořit nad obzor. V lunární krajině s nesmírně řídkým vzduchem nepředcházelo východu slunce žádné svítání. V hornatém terénu s vysokými vrchy vzplanula jen temena hor o něco dříve, než se žhavá sluneční koule vyhoupla nad obzor.
Třetí hodina dobíhala a Manitis se již chystal dát povel ke zvýšení rychlosti a vypnutí majáku, když se ozval Ben Said, který byl právě u levého výhledu. Díval se bez triedru, přehlédl tak mnohem větší část krajiny a tvrdil, že vidí stejně jako s čočkami. „Nějaká věc na tribordu, azimut třicet stupňů!“ hlásil klidně. Všichni se shlukli u oken na pravém boku kabiny a pátrali triedry ve směru, který označil Arab.
„Vidím to!“ vzkřikl Manitis a hnal se do pilotské kabiny. Odstrčil Valliniho od pák a sám se ujal řízení. „Něco je pod námi!“ vysvětloval chvatně udivenému pilotovi. Seškrtil pohon a uvedl do chodu vznášecí trysky. HLS-11 začala opisovat malé kruhy a brzy se zastavila nad jedním místem.
„To není lunobus!“ řekl vzrušeně Petr Janovi. „Je to mnohem větší!“
„Máš pravdu, Petře,“ souhlasil Michal, který stál za ním a díval se přes jeho hlavu. Pod nimi mírně stoupala skalní terasa, vnější okraj kráterového valu, a na ní se v záři světlometu rýsovalo podivné dlouhé těleso. Leželo nehybně a jeho mdle narůžovělý povrch se ostře odrážel od žlutošedého kamene. V tu chvíli stanula helikoptéra přímo nad oním místem a pozvolna snižovala výšku. Michal a hoši se překvapeně podívali na sebe.
„Ale vždyť to je raketa!“ vykřikl Petr.
„Vypadá to tak, ale je to mnohem delší. A potom — žádná raketa nemá tuto barvu, skleněný obal je šedobílý,“ pronášel pomalu Michal. Stroj stanul ve výšce necelých dvou set metrů nad podivným předmětem. „Říkej si co chceš, je to raketa!“ zvolal rozčileně Petr.
„Nevidíš tryskové věnce na přídi i na zádi, kde jsou také malé stabilizační plochy?“
„Dobrá, snad máš pravdu,“ odpověděl Michal a jeho hlas se lehce třásl vzrušením. „Ale je-li to raketa, nepochází ze Země, na to dám krk a mám jen jeden! A poněvadž na Luně nikdo nežije, je to raketa z jiné planety!“ Na helikoptéře zavládlo všeobecné vzrušení. Všichni došli současně k témuž závěru jako Michal. V pilotské kabině vzrušeně debatovali telegrafista s druhým pilotem, ve velké kabině sděloval druhý mechanik rozčileně své dojmy Ben Saidovi, který mu naslouchal s orientálním klidem. Hoši mluvili jeden přes druhého a mechanik Michal nezůstával za nimi nijak pozadu. Manitis se rozhodl přistát. „Pošli telegram do Einsteinovy stanice, že jsme našli cizí raketu na úseku N-55 mapa číslo 3 a že přistaneme a podáme další zprávy,“ nařídil radiotelegrafistovi a rozhlédl se po vhodném místě k přistání. Na panelu s palubními přístroji byl umělý obzor, který zachycoval ve zmenšeném měřítku přesný obraz terénu přímo pod letounem. Velmi dobré místo k přistání bylo na téže skalní terase, na které ležela raketa, a to ve vzdálenosti několik desítek metrů od ní. Manitis zeslabil světlo spodního majáku a zapojil přistávací osvětlení. Za několik vteřin se kola pružných vzpěr podvozku dotkla skály, letadlo poskočilo a mírně zakolísalo, následoval tlumenější náraz a otřes a potom stanula helikoptéra nehybně. Manitis utáhl brzdy a opustil pilotskou kabinu. Když vstoupil do společné kabiny, neubránil se úsměvu. Všichni už měli na sobě skafandry, jen Ben Said čekal trpělivě na rozkaz.