„Navlékni si také oblek a pojď s námi, Bene, zůstane tu jen telegrafista, aby podával zprávy stanici,“ pravil přívětivě a znovu se usmál při pohledu na prodlouženou tvář zklamaného muže u rádia.
„Nejde to jinak, Migueli, jsme ještě příliš daleko od stanice a skafandrovým rádiem se s ní nedomluvíme,“ konejšil ho. Muž to uznal a beze slova přikývl. Odešel zpátky do pilotské kabiny, jejíž vzduchotěsná dvířka pečlivě uzavřel, a všichni ostatní jeden za druhým potom opustili letadlo. Manitis vedl malý průvod. Nikdo z nich nebyl ozbrojen, na Luně nebylo zbraní zapotřebí, velitel letounu se rozhodl k bližší prohlídce rakety bez dalších opatření jen proto, že činila dojem naprosto opuštěného tělesa. Skutečně se v jejich přijímačích neozvalo nejmenší znamení, jež by bylo možno připsat posádce rakety. V okolí rakety také nebylo stopy po živém tvoru. Spočívala před nimi tiše a nehybně, mírně. nakloněna, na třech párech mohutných vzpěr, končících pneumatickými nárazníky. Byla velmi dlouhá, jistě dvě stě metrů, a snad i více, a pozemské rakety přesahovala svými rozměry nejméně dvakrát. Byla také mnohem štíhlejší a Manitis odhadoval její poměr největší šířky k délce na jedna ku desíti. Nosnost rakety byla jistě deset tisíc tun, ne-li více.
Vzdálenost mezi malým hloučkem a raketou se zkrátila na pouhých deset metrů, když Manitis velel zastavit. Hochy to velmi udivilo, ale Michal pochopil smysl rozkazu. „Velitel má nějaké obavy,“ řekl si, ale poněvadž to nemohl rádiem sdělit hochům tak, aby jeho výklad neslyšeli všichni, ponechal si svou úvahu pro, sebe. Manitis byl skutečně na rozpacích. O sebe se nebál, ale lidé svěření jeho velení mu leželi na srdci. Jejich životy nemohl vystavit nebezpečí.
Nemělo smyslu učinit výzvu k dobrovolníkům, poněvadž by se přihlásili všichni. „Dobrá, přenesu odpovědnost na někoho jiného,“ řekl si, ačkoli nenáviděl takové řešení. „Čelem vzad a pochodem vchod!“ nařídil a usmál se, když v jeho přilbovém mikrofonu zazněla mnohonásobná ozvěna hlasů, prozrazujících hluboké zklamání. „Obejdeme raketu v širším kruhu,“ těšil své druhy. Hned nato diktoval pomalu Miguelovi zprávu pro Einsteinovu stanici a radiotelegrafista ji slovo za slovem opakoval do mikrofonu palubního vysílače. Popisoval vzhled rakety, naprostý nedostatek jakýchkoli známek života na její palubě a žádalo instrukce.
Obdržel je za několik minut po odeslání své zprávy. Dověděl se, že se má ihned vrátit se všemi lidmi na palubu helikoptéry a být ustavičně připraven ke startu. Při sebemenší známce nějakého nepřátelství ze strany posádky rakety má okamžitě odletět na základnu. Jinak vyčká příletu helikoptéry HLS-7, které bude velet Skot Mac Pherson.
HLS-7 dorazí k nim nejdéle za tři hodiny. Mezitím obešli raketu velikým kruhem a zhotovili mnoho snímků. Prohlídka rakety na dálku nepřinesla nic zvláštního. U spořádání tryskových věnců se valně nelišilo od onoho, jaké měly pozemské rakety. Na zádi rakety se rýsovaly dva vchody, jeden malý, zřejmě pro posádku, druhý, na opačné straně, mnohem širší. Zcela obdobný pár vchodů byl i na přídi.
Zatímco Michal uvažoval, z jakého materiálu je asi obal rakety neznal žádnou plastickou hmotu nebo slitinu, která by měla takovou charakteristickou růžovou barvu jako stěny rakety —, sdělovali si hoši tlumenými hlasy své dojmy. Točily se kolem původu rakety.
Odkud přiletěla? Jan byl přesvědčen, že pochází ze sluneční soustavy a že nejpravděpodobněji jde o Marťany. Petr, náchylnější k fantastickým představám, nevylučoval, že přiletěla ze vzdálenějšího místa vesmíru, které nepatří k sluneční soustavě.
„Z nějaké hvězdy nebo její družice?“ smál se Jan. „Ale to by se byla pořádně nacestovala! Nejbližší hvězda, Proxima z Centaura, je od nás čtyři světelné roky daleko. Byli by musili letět nejméně čtyři roky a mít přitom rychlost o málo nižší, než je rychlost světla, tři sta tisíc kilometrů za vteřinu! Myslíš, že je to možné? My sami jsme zatím s to dosáhnout u modelových raket bez posádky nejvyšší rychlosti jednoho sta kilometrů za vteřinu. Sto kilometrů a tři sta tisíc kilometrů, to je pořádný rozdíl!“
„Mohou být mnohem chytřejší, než jsme my!“ tvrdil Petr. To byl ovšem důvod, proti němuž rozvážný Jan nehodlal nic namítat. Většina posádky letadla byla tak netrpělivá, že ani nepomyslila na jídlo.
Manitis musil rázně nařídit oběd, beztak již hodně zpožděný. Hoši k němu zasedli s nevalnou chutí, ačkoli od minulé večeře neměli v ústech — při své záchraně zapomněli na snídani —, ale,jakmile se jednou dali do jídla, hlad se přihlásil a Petr šel ohřát novou dávku konzerv pro oba.
S velkým potěšením vyslechli zprávu, že HLS-7 je už jen dvě stě kilometrů od nich a žádá o řízení jejich radiogoniem.
„Za půl hodiny je tady!“ prohlásil Michal. Ukázalo se, že se nemýlil. V záři slunce, které se už přes hodinu vznášelo nad obzorem a vrhalo ostré a velmi dlouhé stíny každé nejmenší nerovnosti půdy, objevila se jasně žlutá tečka, která se rychle zvětšovala. Za dvě minuty opsala HLS-7 veliký kruh nad skalní terasou a o chvíli později dosedla na zemi v malé vzdálenosti od nich. Byla značně větší než HLS-11 a na jeho palubě byl početný štáb odborníků. Mac Pherson pozval Manitise a jeho zástupce k poradě.
Zahájil ji důtkou. „Nebylo moudré, že jste se odvážili tak blízko k raketě,“ řekl Manitisovi. „Ty šlépěje jsou zřejmě od vaší posádky?“ Ukázal oknem na řadu stop velmi zřetelně otištěných v hluboké vrstvě prachu, která pokrývala celou terasu, prach pocházel ze skály po milióny let drobené účinkem kosmického a ultrafialového záření.
„Máte pravdu!“ přisvědčoval Řek. „Podlehli jsme zvědavosti a to byla chyba.“ Starší muž s prošedivělými vlasy a vysokým čelem, vynikající ruský astronom Voroncov, se usmál.
„Myslím Mac Phersone, že tu je celkem malý rozdíl mezi tím, jestli kamarádi z HLS-7 zůstali v letadle, nebo vyšli ven,“ pravil konejšivě. „Bytosti, které dovedou postavit takovou raketu, mají jistě prostředky, jimiž mohou zničit na dálku celou helikoptéru se vším, co v ní je. Vzpomeňte jen na naše ultrarezonátory! Jestliže se nezachovali nepřátelsky, může to mít jen dvojí příčinu.“
„Buď že nechovají útočných úmyslů, anebo že raketa je bez posádky,“ vpadl mu do řeči mladý černovlasý muž, rumunský inženýr Proca.
„Tak jest,“ přisvědčil astronom.
„V každém případě se musíme pokusit o nějaké dorozumění s nimi,“ vpadl do rozhovoru netrpělivě Mac Pherson. Voroncov přikývclass="underline" „Kloním se sice k názoru, že v raketě nikdo není…“
„A proč?“ přerušil ho horkokrevný Rumun.
Astronom se mírně usmáclass="underline" „Povšimněte si Proco, že v tom prachu, který zde na Luně, kde není žádných větrů a žádných atmosférických srážek, podrží otisky čehokoli dlouhou dobu, není jiných stop než stopy posádky z HLS-11. Proč by bytosti z rakety nikdy nevyšly ven?“
„Něco na tom je, co říkáte, profesore,“ přiznal Mac Pherson. „Ale přestože je to málo pravděpodobné, nelze obydlenost rakety vyloučit.