A nějak se s lidmi uvnitř musíme domluvit. Přiznávám, že mi není docela volno.“ Otočil sedadlo tak, že měl raketu na očích. „Myslím si, že každou chvíli tam odtud může vyletět neviditelný paprsek a v příští vteřině z nás budou molekuly.“
Manitis pocítil prchavý pocit mrazení na páteři, ale Voroncov se jen usmál. „Myslil jsem na nějaké takové dorozumění, a zatímco vy jste si chystali různé prostředky zkázy, vzal jsem s sebou tohle.“ Otevřel zásuvku stolu a vytáhl z ní malou čtverhrannou krabičku, opatřenou číselníkem a zdířkami na připojení elektrických kabelů. Mac Phersonovi se při pohledu na ni protáhla zklamaně tvář.
„Ale to je přece praobyčejný gramofon s nahrávkami na drátech,“ pravil pohrdavě.
„Správně!“ přisvědčil Rus. „Jestliže to jsou bytosti nám podobné — a nic nenasvědčuje tomu, že by to musely být nějaké zrůdy podle výmyslů některých spisovatelů fantastických románů, vždyť i rakety stavějí zcela podobně jako my —, potom bude jejich sluch reagovat na sled různě vysokých tónů stejně jako náš. Tohle se jim bude jistě líbit a přesvědčí je to o naší přátelské náladě.“ Za řeči připojil zvukový přístroj k rozhlasovému reproduktoru. Zapojil proud a z mikrofonu se linuly líbezné zvuky starodávné melodie, smířlivé a uklidňující.
I muži shromáždění k poradě podlehli jejich účinku. Seděli tiše a nehnutě, dokud píseň nedozněla.
„Teď by se mělo něco ozvat jako odpověď,“ pravil Proca. Mluvil tiše, aby nezlomil kouzlo líbezné hudby, která, jak se zdálo, ještě doznívala ve vzduchu. Čekali dlouhou dobu, ale mikrofon byl němý.
„Dobrá!“ pravil rázně Mac Pherson a zvedl se od stolu na znamení, že porada skončila. „Musíme se uchýlit k jiným prostředkům.“ Voroncov mlčky přikývl. Skutečně nezbývalo nic jiného než pokusit se o násilný vstup do rakety. Byl přesvědčen, že to nemůže být na škodu, protože raketa je zřejmě opuštěná. Kam se však uchýlila její posádka?
Nevrátí se, zatímco budou násilně vnikat do jejího majetku, a nepokusí se o odvetu?
Zákaz opustit HLS-11 stále trval pro většinu posádky, k veliké mrzutosti obou hochů a Michaia, jenž byl také jedním z postižených.
Shlukli se všichni tři u okna, z něhož byl nejlepší výhled na raketu, a napjatě přihlíželi, co se bude dít.
„Myslil jsem si, že na to půjdou ultrarezonátorem,“ poznamenal spokojeně Michal, když spatřili velikou třínožku, spočívající na kolečkách, kterou dva muži postrkovali k raketě. Na třínožce byl přimontován veliký těžký přístroj, připomínající teodolit, jehož se kdysi používalo k vyměřování terénu. Měl velký vodorovný dělený kruh a stejně rozměrný kruh k němu kolmý, otáčivý ve svislé poloze. Na tomto druhém kruhu, v jeho ose, otáčela se veliká kuželovitá trubice, jež měla na zúženém konci čtverhrannou skřínku. Zdroje elektrické energie, penitinové články, byly v dolní části třínožky a kabely je spojovaly se skřínkou, v které byl umístěn budič kmitů.
Muži dovlekli stroj do vzdálenosti necelých deseti metrů od dolního menšího vchodu rakety a tam jej pevně zakotvili pomocí výsuvných bodců zavrtaných do skály. Když se malý hlouček mužů z obou letounů seskupil opatrně za přístrojem, Proca, nakloněn k optickému hledáčku, zaměřoval trubici ultrarezohátoru přesně na střed dvířek. Byl s tím záhy hotov a zapojil proud. Potom začal pomalu pohybovat ladičem ultrarezonátoru z nulové polohy po stupnici frekvencí. Na stupnici byly vyznačeny nejen kmitočty molekulárního pohybu, ale i druhy molekul, jimž tyto kmitočty příslušejí.
Přístroj tak vykonával dvojí funkci, jednak uvolňoval svazky mezi molekulami a rozkládal tak látku na její jednoduché složky, jednak určoval, o jakou látku jde, to jest analyzoval hmotu.
„Začíná s velkými molekulami bílkovin, které se skládají z atomů lehkých prvků, vázaných do dlouhých řetězců,“ řekl polohlasně Petr.
Jan mlčel. Přemýšlelo tom, jak strašnou zbraní by se byl stal ultrarezonátor v době, kdy lidé vedli spolu války. V jeho paprscích se rozplývala živá hmota jako sníh tající na slunci a bylo marné pokoušet se chránit ji nějakým krytem. Ultrarezonátor rozrušil stejně skálu i kov jako organickou hmotu. Jaké štěstí, že v tomto případě společenský vývoj předstihl pokroky vědy a techniky a že ultrarezonátor byl objeven v době, kdy už všecko lidstvo bylo spojené a na světě už nedocházelo k válkám.
„Co to?“ pravil udiveně Michal, dívající se triedrem, aby mu neušla žádná podrobnost. „Inženýr je už v polovině stupnice, a dvířka se ani nehnou!“
„Překročil obor plastických hmot a je už v kovech!“ žasl Petr.
Proca a muži tísnící se za ním sdíleli hochův údiv. „To jsem blázen!“ pravil rozmrzelý inženýr, jenž zatím dojel s ladičem ke konci stupnice, do oboru nejtěžších prvků. „Cožpak ten bláznivý stroj nefunguje?“ Přesvědčil se ihned. Stočil trubici ultrarezonátoru stranou k povrchu skály, zeslabil přívod proudu a posunoval ladič do oboru hornin. Skála se okamžitě začala drobit a zplyňovat v místě, kde ji zasahovaly neviditelné vlny. Proca vypojil proud. „Jsem v koncích!“ pravil rozmrzele a odstoupil od přístroje.
Rozmluva byla tak hlasitá, že ji hoši dobře slyšeli z reproduktoru v kabině. „To není žádný zázrak, že se nezdařilo dveře odstranit,“ řekl klidně astronom. „Jsou nepochybně z plastické hmoty. Už v polovině dvacátého století znala chemie na milión organických sloučenin. Dnes jich známe deset miliónů. Váš přístroj účinkuje jen na zcela určitý omezený počet organických látek. Byl by to spíše div, kdyby se vám bylo podařilo uhádnout tu, z které je raketa z jiné planety.“
„Dobrá, profesore, vaše slova jsou moudrá, ale útěcha, která z nich pro nás vyplývá, je jen mizivá,“ ozval se kousavě Rumun. Rus se dobromyslně usmál. „Zkuste to starými osvědčenými prostředky, vysokou teplotou! Termitovou dmuchavkou, kterou se kdysi dávno lupiči dobývali do nedobytných pokladen!“ radil. Tak se také stalo.
Za několik minut se začal ostrý plamen termitové lampy zakusovat do růžové hmoty dvířek. Tála v žáru několika tisíc stupňů přímo před očima, netrvalo dlouho a celý vchod byl uvolněn. Roztavená a znovu ztuhlá hmota visela na okraji nepravidelného čtyřúhelníku v dlouhých podivných střechýlech.
Počkali, až obal rakety zchladne v dvacetistupňovém mrazu, a pak se Mac Pherson, ozbrojen silnou svítilnou, vyšvihl mrštně první do zejícího černého otvoru. „Co bych za to dal, kdybych mohl jít s nimi!“ řekl Petr vzrušeně.
Tváře mu žhnuly touhou. „Počkáš si ještě chvilku, kamaráde,“ usmál se Michal. „Nejdříve to musejí prohlédnout náčelníci, je-li tam bezpečno, pak teprve přijde řada na nás.“ Jan se také díval toužebně k zejícímu otvoru v zádi rakety, v němž mizel jeden muž za druhým, ale mlčel. Zatím se už malý hlouček mužů tísnil v předsíni skrovných rozměrů, osvětlené jen září jejich kapesních svítilen. Vedly z ní troje dveře, všechny neprodyšně uzavřené. Jedny z nich, po levé straně předsíně, měly podivnou nakloněnou polohu a muži usoudili, že to je vchod do výtahové šachty, která by jim při skoro vodorovné poloze rakety nebyla nic platná, i kdyby byli mohli uvést zdviž do pohybu.
Protilehlé dveře byly velmi rozměrné; zaujímaly téměř celou stěnu předsíně a vedly zřejmě do spodní části nákladového prostoru. Pozdější druhá, podrobnější prohlídka rakety ukázala, že za nimi byl prostor s letadlem a že jiný takový prostor s letadlem byl na přídi rakety.
Zvolili si třetí, úzké dveře, ležící mezi oběma předešlými. Byly rovněž vzduchotěsně uzavřeny, ale závora byla na obou jejich stranách a hladce fungovala. Když je otevřeli, osvětlily jejich lampy dlouhou těsnou chodbu, jejíž podlaha byla složena z úzkých příček.