„To je vskutku nejvzácnější nález, jaký jsme mohli učinit, ten vám jistě poví mnoho o příhodách rakety,“ řekl spokojeně Mac Pherson. „Rakety a její posádky! Nenašli jsme po ní nikde ani stopy,“ řekl Proca, jenž zatím skončil prohlídku vnitřní kabiny i kabiny pilotní, jediných obývacích prostor rakety. Hlásil, že vnitřní půlkruhová kabina je rozdělena na sedm místností bez oken, s umělým osvětlením. Pět z nich zřejmě byly kabiny mužstva, v každé po dvou lůžkách nad sebou, skříně a umyvadla. Podle délky lůžka lze soudit na tvory menší postavy. To už ostatně muži z větší kabiny sami poznali. Jeden z nich se dotkl náhodou skrytého pera v podlaze a byl téměř poražen stolkem, který se vynořil z podlahy i s nízkou židlí. Šestá prostora uzavřeného půlkruhu byla koupelnou, sedmá zřejmě kuchyní. Zařízení pilotní kabiny se valně nelišilo od pozemských raket, ale její přístroje, zejména detektor meteoritů, zdály se složitější a dokonalejší. Jejich podrobný průzkum byl ponechán na pozdější dobu. Byly tu i jiné přístroje, o jejich účelu nebylo možno rozhodnout při povrchní prohlídce. Největší opatrnost tu byla na místě, protože se jeden z přístrojů nápadně podobal ultrarezonátoru na rozklad hmoty. Mac Pherson nařídil přenést přístroje do HLS-7 a jejich prohlídku odsunul do návratu na Einsteinovu stanici.
Zběžný pohled na filmy nepřinesl valný výsledek, neboť filmový pás byl velmi úzký a obrázky příliš drobné. Ve skříních našli čtyři promítací přístroje, ale promítnutí filmů bylo rovněž odloženo až do návratu na stanici. Malá skupina tří mužů se vydala ještě na rychlou prohlídku zbývajících prostorů rakety, pokud byly snadno přístupné, ostatní shromažďovali přístroje, lístkové knihy, akustické dráty a filmy, které chtěli vzít s sebou. King mezitím dokončil připojení osvětlovacích baterií k oběma koulím a spojil proud. Koule vzplály mírným svitem a všichni, kdo nebyli právě zaměstnáni jinak, seskupili se zvědavě kolem nich.
„Tak takhle vypadal Mars!“ pravil polohlasně King.
Padesát stupňů na sever a padesát stupňů na jih podle rovníku Marsu táhla se souvislá pevnina světle zelené barvy, přerušovaná místy delšími žlutými pruhy pohoří. Severní i jižní vrchlík glóbu zaujímalo modré moře, do něhož plynula hustá síť řek. V ústích větších řek byly všude přístavy a jejich jméno bylo připsáno drobným geometrickým písmem. Valná většina měst byla rozložena kolem rovníku a Manitis nad tím vyslovil svůj podiv.
„To je zcela přirozené,“ prohlásil astronom. „I když Marťané zcela nepochybně využili vnitřního radioaktivního tepla své planety, dávali přece jen při budování velkých, sídlišť přednost rovníkovému pásmu, kde bylo nejteplejší podnebí. Nesmíte zapomínat na skutečnost, že Mars se velmi podobá Zemi tím, že má téměř stejný sklon rotační osy k ekliptice a že se otočí kolem své osy jednou za 24 hodin a 37 minut. Je tedy den na Marsu přibližně stejně dlouhý jako den na Zemi a planeta má také čtvero ročních období jako my. Na rozdíl od Země však přijímá od Slunce necelou polovinu tepla. Průměrná vzdálenost Země od slunce je 150 miliónů kilometrů, kdežto Mars je od Slunce vzdálen 228 miliónů kilometrů a tepla a světla ubývá s dvojmocí vzdálenosti od jeho zdroje. Dnes byste se mohli ve dne procházet na rovníku Marsu jen v šatech, a v noci byste unesli dosti těžký zimník. Kdysi tomu snad bylo trochu jinak, ale stejně asi byl rovník Marsu mnohem chladnějším místem než rovník pozemský.“
„Proč tomu bylo jinak?“ tázal se zvědavě Manitis.
„Poněvadž Mars měl nepochybně hustší ovzduší, než má dnes, a to mírnilo noční ztrátu tepla vyzařováním do prostoru.“
„A jak o to ovzduší přišel, vždyť dnes je tam jen asi dvacetina množství kyslíku, které máme na Zemi. Nedostatek tíže to nemohl způsobit,“ podotkl Voroncovův asistent. Profesor pokrčil rameny.
„To nevím, Petře Michajloviči, snad nám to filmy povědí. Tíže to nezpůsobila, to máte pravdu. Mars je asi sedmkrát menší než Země a asi devětkrát lehčí. Náš kilogram by tam vážil jen 380 gramů, ale i tato přitažlivost bohatě stačí, aby udržela Marsu kyslíkovou atmosféru. Že ji kdysi měl, o tom není pochyb. A kdybychom ještě nějaké pochyby měli, zjištění, že Mars obývali tvorové zcela podobní nám, nadobro by je vyvrátilo.“ Zatímco jeho druhové ještě rokovali nad hustou sítí pravidelně se křižujících čar ohromné pevniny Marsu a přeli se o to, zda to jsou silnice, nebo zavodňovací průplavy, prohlížel Voroncov s velkým zájmem druhý glóbus. Zářil jasně modře a bílé body jeho povrchu byly zcela nepochybně hvězdy a planety. Seskupení jednotlivých hvězd astronoma velmi zaujalo. Nadarmo tu hledal známé tvary souhvězdí, jak je vidíval ze Země. V pásmu ekliptiky bylo rozptýleno sedm planet, Mars chyběl a nahrazovala jej mnohem zářivější a jasnější Země.
„To je podivné, člověk se tu marně shání po Velkém a Malém voze,“ podotkl Mac Pherson, který si rovněž začal prohlížet glóbus hvězdného nebe. Voroncov se usmál. „Je to velmi stará mapa. Hvězdy se stále pohybují a jejich rychlost činí několik desítek kilometrů za vteřinu. To je ovšem rychlost průměrná, známe hvězdy mající rychlost až tisíckrát větší. Ale i ta průměrná rychlost několika desítek kilometrů za jedinou vteřinu stačí, aby nám za dlouhá léta rozložila obrazy souhvězdí, jak je známe z vlastního pozorování.“
„Proč však Marťané vozili s sebou starou mapu hvězdného nebe?“ podivoval se MacPherson.
„V jejich době nebyla stará!“ prohlásil Voroncov klidně. Mac Pherson na něj chvilku pohlížel beze slova, než pochopil náležitě význam jeho odpovědi. „Nechcete tvrdit, že ta raketa je tu dlouhá léta?“ řekl nedůvěřivě.
Voroncov přikývl. „Právě to tvrdím. Raketa je tu velmi dlouhá léta. Jak dlouho, řeknu vám přesně, až se vrátíme na stanici a až budu moci provést své výpočty. Podle zběžného odhadu mám za to, že glóbus znázorňuje stav hvězdné oblohy, jak se jevil myslícím bytostem asi před sto tisíci lety.“
„Podle vás zde tedy raketa přistála někdy před sto tisíci lety?“ tázal se s úžasem Mac Pherson.
Voroncov přisvědčiclass="underline" „Nejméně před sto tisíci lety. Z jejich posádky nezbyl ani prach a popel. Jen neživá hmota se zachovala ve své původní nezměněné podobě.“
OHNIVÁ PLANETA
Od objevu opuštěné rakety Marťanů uplynuly dva týdny. Petr a Jan strávili celou tu dobu ve stanici kráteru Einstein. Jejich lunární brigáda se chýlila ke konci. Za několik dní opustí Lunu a vrátí se zase na Zemi. Nebyli spokojeni, rádi by byli ještě zůstali, ale na jejich časovém plánu se nedalo nic měnit. Petr o to marně usiloval u otce, když se nakrátko setkali týden po jejich zachránění.
„Nedočkáme se ani promítnutí marťanských filmů, ani tvého velikého pokusu roztočit Lunu!“ stěžoval si mu. Dostál nesouhlasil. „Možná se dočkáte obojího, a ne-li, co na tom? Filmy se budou promítat i na Zemi, zhotovíme řadu kopií. Spatříš je doma. A z Luny, jak ty říkáš, byste stejně nic neměli.“
„Ale mohli bychom vždycky tvrdit, že jsme byli při tom, když se náš starý hezký měsíček začal točit!“ toužil Petr. Otec se rozesmál.
„Nikdy jsem si nemyslil, že máš takovou dětinskou ctižádost,“ huboval ho žertem. O marťanské raketě hoši ustavičně debatovali. Petr, jenž rád čítal fantastické romány, byl zklamán zjištěním, že se Marťané vcelku nijak podstatně nelišili od pozemšťanů. Byl by dával přednost nějakým neobyčejným tvorům podivných těl a mimořádných schopností.