„Takovým, kteří vidí ve čtyřech rozměrech a vysílají ze svého těla podivné elektrické vlny,“ škádlíval ho Jan. Sám toužil spíše po rozluštění marťanských zvukových záznamů. Byl by se rád něco dověděl o způsobu života Marťanů a o dějinách jejich planety, jak se vyvíjeli společensky, jaké měli náboženství, zda spolu také vedli války jako kdysi lidé, jaké měli umění. Voroncov, jenž byl velmi zaměstnán pořádáním materiálu nalezeného v raketě, krčíval nad jeho dotazy rameny. Některé otázky vzbuzovaly jeho dobrosrdečný úsměv, ale jiné ho podnítily ke kratší nebo delší odpovědi.
„Jestli se nám podobali — a o tom není pochyby —, pak nepochybně prošli stejnými údobími vývoje jako my. Jistě se vyvinuli z tvorů nízké inteligence, jejichž důvtip se bystřil stálým zápasem s nepříznivými silami jejich prostředí o uhájení a zlepšení životních podmínek. Jistě prošli údobím zápasů a velikých ideových bojů, než dospěli k období kolektivního soužití, kdy se člověk přestane bát člověka a národ národa.“
„Škoda že si nevzali s sebou na cestu nějaký historický film! Něco podobného jako byl Vítězný pochod, který jsme viděli loni s Petrem!“ litoval Jan.
Voroncov se zarazil. Už měl na rtech odpověď, ale rozmyslel si to a neřekl nic. Nad Janovým optimistickým názorem, že se někomu přece jen podaří rozluštit marťanské písmo, pokrčil jen rameny.
Drátky se zvukovými záznamy přehráli hned po návratu. Z reprodukčního přístroje se ozvaly zvuky podivné řeči, o které lidé ve stanici — směs národů celé zeměkoule — usoudili, že se nepodobá žádnému pozemskému jazyku. Byla v ní oddělena slova krátká i dlouhá a hlásky zčásti podobné hláskám lidské řeči. Převládaly hlásky ražené a přízvuk byl na konci slova, podobně jako ve franštině. Vcelku nebyla řeč nelibozvučná a Jan jí naslouchal s dojetím. Byla to řeč lidí, kteří žili před sto patnácti tisíci lety — jak přesně vypočetl Voroncov. Tehdy se lidé na Zemi snad teprve učili chodit po dvou.
Jaké drsné zvířecí skřeky by asi uslyšel, kdyby byl tehdy někdo zachytil jejich řeč na zvukový drát?
S filmy došlo k jisté nesnázi. Ukázalo se, že byly chovány v neprodyšných krabicích naplněných vzácným plynem argonem. Dlouhým uskladněním utrpěly jejich barvy a velmi nepříznivě se projevil také styk filmů s normálním vzduchem, obsahujícím kyslík Filmy křehly a lámaly se. Všichni vědci ve stanici byli nad tím velmi nešťastni, nejvíce Voroncov. Při prohlídce rakety se totiž ukázalo, že je vyzbrojena dvěma páry velmi silných dalekohledů s filmovými komorami.
Astronom usoudil, že Marťané nepochybně provedli delší průzkum sluneční soustavy a že výsledky svého pozorování zachytili na filmové pásy. Mezi Lunou a všemi vědeckými ústavy na Zemi byla vyměněna velká spousta depeší, zjišťovaly se názory nejlepších odborníků, co s filmy podniknout, aby se zabránilo jejich zkáze a oživily jejich zašlé barvy.
„Pošlete nám je sem, máme tu daleko více prostředků než vy!“ žádala Světová vědecká rada. Tomu se však všichni obyvatelé kráteru Einstein — bylo jich tehdy na pět set — jednomyslně vzepřeli. Byl to jejich nález, oni mají právo první zhlédnout tajemné filmy! Nakonec se dohodli se Zemí, že filmy odešlou okamžitě, nezdaří-li se jejich první pokusy o konzervaci a oživení, podniknuté na malých vzorcích. Světová vědecká rada souhlasila, ale odeslala přesto na Lunu šest nejlepších světových fotochemiků, aby byli přítomni pokusům.
Dorazili do kráteru Einstein právě ve chvíli, kdy se spojenému úsilí jeho vědeckého štábu podařilo vrátit filmům jejich původní pružnost a barvy.
V jedné komoře marťanské rakety našli množství potravin a nápojů, které odhadli nejméně na sto tun. Zdálo se, že podstatnou část nákladu rakety tvořily potraviny a nápoje. Hlady posádka jistě nezahynula. Marťané patrně počítali, že mohou při cestě vesmírem někde ztroskotat a že nenajdou potom ve svém okolí prostředky k životu. Zásobili se proto důkladně a odborníci z kráteru Einstein usoudili podle rozlohy zásobních komor, že musili mít dostatek jídla a nápojů nejméně na sto let.
Konzervy byly neprodleně důkladně prozkoumány jak co do výživnosti, tak i chemicky. Ukázalo se, že jde o kaše nebo tekutiny, obsahující všechny složky normální lidské potravy. Jediný rozdíl byl v tom, že převládaly rostlinné bílkoviny a v živočišných bílkovinách byl hojně zastoupen fosfor. Odborníci soudili, že maso pocházelo většinou z ryb. Hoši dospěli k ukvapenému názoru, že Marťané měli nepochybně špatné zuby a dávali přednost kaším a tekutinám před pořádnou pevnou stravou.
„Snad byste nechtěli, aby dávali do konzerv kosti, my to také neděláme!“ smál se jim Michal. S konzervami, které už napohled vypadaly zcela čerstvé, byl učiněn pokus na zvířatech. Dopadl velmi uspokojivě. Požíraly je hltavě myši i krysy, požírali je i psi, chovaní ve zvěřinci biologického ústavu ve stanici. Potom je ochutnali dobrovolníci a nakonec z nich byla uspořádána večeře pro všechny.
„Báječné,“ liboval si Petr, když usedl s Janem a Michalem k jednomu z velkých společenských stolů. „Máme marťanskou hostinu z doby před sto patnácti tisíci lety! To nám budou kamarádi doma závidět!“
„To určitě!“ souhlasil Michal. „I když většinu nalezených marťanských zásob pošleme na Zemi, rozum dá, že by to nestačilo na vystrojení oběda pro všechny její obyvatele.“ V té době už byly přehrány všechny zvukové záznamy a našlo se v nich mnoho záznamů hudebních. Hudba z Marsu provázela večeři. Byly v ní zastoupeny výhradně smyčcové nástroje a v melodiích založených na harmonické stupnici s četnými půltóny převládaly jednotvárné motivy, připomínající starodávné pozemské církevní skladby.
„Hudba moc veselá není, ale jídlo neměli špatné,“ prohlásil Petr, když jedli poslední chod. Některá jídla, jako růžová kaše s masitou příchutí a hustá bílá, nasládlá, příjemně vonící tekutina, byla jednomyslně odměněna pochvalou. Po večeři, která se konala ve veliké společné jídelně pro pět set osob, bylo rychle sklizeno se stolů. Mac Pherson, toho času náčelník stanice, vyžádal si ticho a potom oznámil, že budou předvedeny některé filmy z Marsu. Odpověděly mu spokojené výkřiky všech přítomných, zejména hochů. „Před promítnutím filmů pronese profesor Voroncov krátký úvodní výklad, a poněvadž zvukový záznam je nám nesrozumitelný, připojí vysvětlivky všude, kde toho bude zapotřebí,“ ohlásil ještě a opustil pódium, kde byla hned vztyčena promítací stěna z plastické hmoty. V neobyčejně krátké době odklidili přítomní stoly a sestavili židle do řad. Profesor Voroncov vystoupil na pódium a za napjatého ticha začal mluvit.
„Všechno nasvědčuje tomu, že raketa z Marsu byla průzkumnou vesmírovou lodí. Jejím úkolem nepochybně bylo vyšetřit podmínky pro osídlení jiných těles sluneční soustavy Marťany. Obyvatele Marsu tížil patrně stejný problém, před který budeme záhy postaveni i my, kam s přebytkem obyvatelstva? A snažili se jej řešit podobným způsobem jako my. Technicky byli přibližně na stejné výši jako my, snad ještě o něco dále. Podle toho, co jsme našli v jejich raketě, je jisté, že dovedli získávat atomovou energii nejen štěpením atomových jader těžkých prvků, ale i slučováním atomových jader prvků lehkých, právě tak jako my. Jako my získávali i oni elektrickou energii z polovodičů. Nepochybně hloubili také energetické studny, aby využili radioaktivního tepla hornin. Vzhledem k tomu, že žili v nepříznivějších teplotních podmínkách než my, byli nuceni namáhat se více než my, aby uhájili svou existenci. To bylo zcela nepochybně příčinou jejich rychlejšího vývoje, který značně předstihl vývoj obyvatelů Země.