Film sám vám nejlépe vylíčí osudy rakety z Marsu, a proto nebudu předbíhat. Jen ještě několik slov na vysvětlenou, jak byli Marťané ve své volbě nových osídlení omezeni. Především byli zvyklí na určité teplotní poměry a to vylučovalo osídlení takového tělesa sluneční soustavy, kde byla průměrná teplota značně vyšší. Naopak jim nevadily nízké teploty, protože pomocí atomové energie měli vždy možnost tyto teploty přiměřeně zvýšit. Druhým omezením byla tíže na povrchu nově osídlovaného tělesa. Nevadila jim celkem tíže menší, jako nevadí nám, zato větší tíže, než na jakou byli zvyklí, naprosto vylučovala pobyt na takovém tělese. Všechny biologické pokusy se zvířaty, které jsme my sami podnikli na Zemi v prostředí, kde byla tíže uměle zvýšena, dokázaly, že organismus vyšších savců není s to trvale se přizpůsobit ani padesáti procentnímu zvýšení tíže nad hodnotu, na kterou je zvyklý.
Velká tíže vylučovala osídlení Země a Venuše Marťany, vysoká teplota byla překážkou na Merkuru. Luna jim nemohla valně prospět, je příliš malá. Vlastní dva měsíčky Marsovy, Fobos a Deimos, jsou pouhé kameny, první má průměr jen 15 kilometrů, druhý dokonce jen 8 kilometrů. Nezbývala jim jiná volba než čtyři největší družice Jupiterovy. Naši staří astronomové nazvali tyto družice podle mytologických postav řeckého bájesloví Ió, Európa, Ganyméd a Kallistó. Jsou slušně veliké, jejich průměr činí 3150 až 6180 kilometrů. Také tíže na jejich povrchu je zhruba stejná nebo o málo nižší než na povrchu Marsu. Vesmírová loď Marťanů se tedy vydala k těmto Jupiterovým oběžnicím. Nechtěla zbytečně riskovat příliš velkou spotřebu pohonných hmot, kterou by si byla vyžádala velká přitažlivost Jupiterova. Proto omezila svůj průzkum na družici od Jupitera nejvzdálenější. Je to Kallistó, největší ze všech čtyř družic.
Má průměr 6180 kilometrů, tedy jen o málo menší než Mars, a krouží kolem Jupitera ve vzdálenosti necelých dvou miliónů kilometrů. Vykonává jeden svůj oběh kolem něho za 16 dní 17 hodin.“ Na promítací ploše se objevil plastický obraz rychle letící krajiny pozorované z letounu. „To je krajina na Marsu!“ zašeptal Petr Janovi. Jan beze slova přikývl. Pozoroval s velkým zájmem obraz na plátně. Veliké plochy obdělané země, protkané hustou sítí vodních průplavů, byly jen zřídkakde přerušeny tenkou nitkou přímočaré silnice. Sídliště tu byla vzácná, a pokud se ukázala, skládala se pokaždé jen z malého počtu mrakodrapů s četnými křídly. Podobaly se pozemským obytným stavbám z posledních let, ale zdálo se, že jsou ještě vyšší. Veliké raketové letiště se objevilo zcela náhle uprostřed ploché krajiny.
„Nestartovali z velehor jako my!“ divil se Petr. „Nepotřebovali to, měli menší únikovou rychlost než my, jen pět kilometrů za vteřinu,“ pravil Michal. „Mohli zvyšovat rychlost rakety pomaleji než my a neriskovali, že se jim obal rakety rozžhaví třením o vzduch.“ Další obraz byl záběr z pilotní kabiny před startem. Tři muži, tmavovlasí a snědých tváří, byli tu zaměstnáni kontrolou palubních přístrojů. Hovořili spolu jen málo a několika slovy. Na pokyn jednoho z nich stiskl muž u rozvodné desky malou páku směrem dolů. Na panelu se rozzářilo rudé světélko a obraz krajiny se začal rytmicky chvět. Muži usedli do nízkých křesel, připevněných před kontrolními přístroji, a zabezpečili svou polohu ochranným pásem. Hned potom se obraz přenesl ven mimo raketu. Promítací plochu proťaly bělavé pásy tryskových plynů, na okamžik ji zakryly hustou bílou mlhou, ale brzy se plocha postupně rozjasnila. Obraz raketového letiště, který se na ní ukázal, vůčihledě se zmenšoval a lidé pohlížející za raketou proměnili se záhy v nepatrné tečky.
„Netušili, že vidí raketu naposled, stejně jako posádka rakety netušila, že se s nimi nikdy už nesetká,“ ozval se vážný hlas astronomův. Jan zatajil dech. Při pohledu na posádku rakety, usedající v družném hovoru k společnému jídlu, ovládl ho pocit lítosti. Záběr z velké kabiny se přesunul od mužů u stolků na obrazovku, umístěnou v šikmé poloze blízko stropu. Na černém pozadí zářil modrozelený terč Marsu, zastřený na pravém okraji srpkovitým stínem. Vlevo od něho, ve vzdálenosti o polovinu větší než jeho průměr, plála jasná tečka.
„To je Fobós, bližší Marsův měsíček,“ vysvětloval Voroncov. Následující obrazy pocházely z filmových komor dalekohledů rakety.
Vesmírová loď Marťanů se blížila k Jupiterovi. Malý, skvěle zářící kotouček této planety, daleko jasnější než všechny hvězdy obrazu dohromady, rychle se zvětšoval. Jeho čtyři největší družice bylo již dobře vidět pouhým okem. Potom začala nejjasnější z nich, Kallistó, růst mnohem více než ostatní, protože loď Marťanů zamířila přímo k ní. Netrvalo dlouho a její obraz vyplnil celou promítací plochu.
Nepravidelné bělavé plochy mraků většinou zastíraly pohled na povrch družice. Pokud jej bylo vidět, zdálo se, že má šedozelenou barvu, místy světlejší a zase temnější, ale podrobnosti nebylo možno rozeznat.
„Donedávna se mělo za to, že na Jupiterových družicích, stejně jako na Jupiteru samotném, panuje krutý mráz sto až dvě stě stupňů pod nulou,“ ozval se astronom. „Soudilo se tak podle ubývání slunečního tepla s dvojmocí vzdálenosti. Předpokládalo se přitom, že Slunce je jediným zdrojem tepla jak pro Jupiter, tak i pro jeho družice.
Sice už v polovině dvacátého století vyslovili někteří astronomové domněnku, že si Jupiter i jeho velké družice mohly zachovat mnoho své vysoké vnitřní teploty z radioaktivního záření, ale přímých důkazů pro toto tvrzení nebylo. Spektroskop dokázal už tehdy v Jupiterově atmosféře přítomnost bahenního plynu neboli metanu a čpavku.
Metan tuhne poměrně těžko a za velmi nízkých teplot. Čpavek naopak lze velmi snadno zkapalnit a ztužit. Přítomnost plynného čpavku v Jupiterově atmosféře byla už sama o sobě důkazem vyšší teploty jeho povrchu, než jak se počítalo. Kupodivu astrofyzikové dvacátého století ponechali tuto skutečnost bez povšimnutí. V posledních letech se nám podařilo jednak pomocí raket bez posádky, jednak zdokonalenými dalekohledy a termočlánky přesněji proměřit teploty povrchu Jupitera a jeho velkých družic. U Jupitera ovšem jen povrch jeho velmi hluboké a husté atmosféry. Zjištěná čísla byla vesměs značně vyšší než ta, která plynula z výpočtu teploty dodané jen Sluncem. Domněnka, že vnitřní teplo planety a jejích družic značně zvyšuje teplotu povrchu těchto těles, byla potvrzena. Uvidíte, že Marťané došli přímým pozorováním k témuž závěru!“ Promítací plocha na okamžik ztemněla a pak se pomalu rozjasnila podivným namodralým příšeřím. Při pohledu na obraz, který se na ní ustálil, zatajil se hochům úžasem dech. Scéna připomínala fantastické obrazy z pohádkových knih. Z nízké skalní terasy nafialovělé barvy se řítil oranžově světélkující vodopád a rozléval se na úpatí skály v jezírko, odtékající v pozadí obrazu úzkou bystřinou. Břeh jezírka vroubil pás žlutých trsovitých rostlin s hustou korunou úzkých šavlovitých listů. Dosahovaly stěží výšky pozemských vrb, rostoucích na okraji vodních toků, a přecházely v hustou louku sytě modré barvy. Tráva nebyla v klidu, vlnila se jakoby poryvy větru a chvílemi ji rozčeřila úzká klikatá rýha, prozrazující pohyb neviditelných tvorů.