V pravé části obrazu bylo vidět raketu, spočívající na přistávacích vzpruhách. Posádka rakety ve skafandrech se pohybovala pomalu kolem ní a mizela až po ramena v husté trávě. Obloha nad touto fantastickou neskutečnou krajinou byla stejně podivná jako kraj pod ní. Měla modrozelenou barvu a bělavé mraky se po ní přeháněly se značnou rychlostí. Kdykoli se na okamžik rozjasnila, objevily se na ní dva nestejně veliké zářící kotouče s rozplývavými kraji. Menší z nich plál oslnivě jasně, takže jeho světlo vrhalo stíny mužů z rakety na louku.
„To je Slunce, ale pětkrát menší, než jak je vidíme my, poněvadž jupiter je od něho průměrně pětkrát tak daleko jako Země,“ vysvětloval Voroncov. „Dostává tedy od něho on i jeho družice pětadvacetkrát méně světla a tepla než my na Zemi. Druhý, větší kotouč je sám jupiter.“ Největší planeta sluneční soustavy upoutala pozornost hochů více než jasný sluneční terčík. jupiter se jevil asi šestkrát větší než Luna v úplňku. jeho žlutobílý až červený povrch byl protkán nepravidelnými, temnějšími, zhruba rovnoběžnými pruhy. Na nestejnoměrně tmavém pozadí pruhů se rýsovaly světlejší oválné skvrny s miskovitě prohloubenými okraji a světlými zářícími středy.
Voroncov o nich prohlásil, že to jsou různé mrakové útvary z velmi husté jupiterovy atmosféry. Jejich složení je značně pestré. Vedle kysličníku uhličitého je v nich zastoupen i čpavek, bahenní plyn neboli metan, jistě také kyslík a dusík, je tu i hojně vodíku, protože velký jupiter, na jehož povrchu je dvaapůlkrát větší tíže než na povrchu zemském, je s to připoutat k sobě i tento nejlehčí ze všech plynů.
Hoši poslouchali Voroncovův výklad dosti nepozorně. Výjevy na promítací stěně byly mnohem zajímavější. Marťané měřili nejprve tlak ovzduší. Jejich přístroje, které pracovaly dokonale i po těch mnohých tisíciletích, byly již dávno zkalibrovány v Einsteinově stanici. Všichni proto rozuměli značkám jejich číselníků. Podle údajů přístroje, který držel jeden z Marťanů v ruce, byl tlak dosti značný. Činil asi dvě třetiny normálního tlaku zemského ovzduší a Voroncov byl toho názoru, že by byl mohl Marťanům vyhovovat. Jak nasvědčovalo dělení jejich tlakoměrů, označených v těchto místech zvláštní, červenou čárkou, byl to tlak, na nějž byli zvyklí. Přesto neodkládali skafandry, patrně analýza obsahu vzduchu na různé plyny, kterou mohli provést velmi rychle zvláštním poloautomatickým přístrojem, dokázala, že vzduch na družici Kallistó je pro ně nedýchatelný.
„Obsahoval asi příliš mnoho kysličníku uhličitého,“ soudil Voroncov. Tíže zřejmě nečinila Marťanům žádných potíží. Pohybovali se velmi lehce, a jak se brzy ukázalo, bylo jim toho zapotřebí. Kolem nich na všech stranách číhala neznámá nebezpečí. Jeden z mužů náhle zmizel v trávě, která mu sahala až po ramena. Mezi ostatními zavládl na okamžik zmatek. Shlukli se kolem místa, kde zmizel jejich druh. Za malou chvíli se vynořila jeho hlava v přilbě skafandru. Byl zřejmě poraněn. Shrben a podpírán dvěma druhy odcházel pomalu do rakety. Dva jiní Marťané s námahou pozvedli z trávy podivného tvora, který napadl jejich druha. Podobal se velikému hroznýši, ale jeho modrozelené, šupinami pokryté tělo neslo na hřbetu hřeben, který se skládal z narůžovělých trojúhelníků. Blízko za trojhrannou, kostěným štítem pokrytou hlavou měl dvě křidélka, připomínající rybí ploutve.
„Stateční chlapci!“ chválil Michal Marťany. „Zdolali ho jen nožem, podívejte se, že má hlavu skoro oddělenou od těla!“
„Ale proč nepoužili ultrarezonátorů?“ podivoval se Petr. „Mají je, našli jsme je na palubě rakety, a jeden byl dokonce i uvnitř malého kráteru, na jehož svahu raketa přistála.“ „Asi nebyl čas. Nebo se plaz ovinul kolem jejich kamaráda a potom ovšem nemohli ultrarezonátoru použít, byli by zahubili nejen hada, ale i svého druha,“ soudil Jan.
Marťané rychle napravili svou počáteční bezstarostnost. Jejich velitel dal krátký rozkaz a celá četa — kromě jednoho muže — ustoupila k raketě. Muž, jenž zůstal sám, byl ozbrojen ultrarezonátorem.
Namířil jej na trávu před sebou a chvilku manipuloval na jeho stupnici. Nastavil vlnu a hned nato začala tráva před ním mizet. Postupoval pomalu ke břehu jezírka s hlavní přístroje obrácenou šikmo dolů a za několik minut prorazil v husté louce širokou cestu. Vše, co v těchto místech rostlo nebo žilo, zmizelo. Zůstala jen hlína podivné narůžovělé barvy. Na břehu jezera rozšířil muž holé místo do kruhu o průměru několika desítek metrů a tam se všichni utábořili.
Někteří z nich nařezali krátkými širokými velmi ostrými dýkami žluté trsy, rostoucí na břehu jezírka, a snesli je na hromadu do tábora. Pokoušeli se je zapálit a po chvilce se jim to podařilo. Trsy vzplály sytě rudým plamenem s hustým černým dýmem a při hoření vydávaly ostré praskavé zvuky.
„Kyslíku je na Kallistó zřejmě dost,“ podotkl Petr. Oheň rychle stravoval dlouhé trsovité listy a Marťané jej horlivě živili. Dva z nich postavili nad oheň třínožku, na které visel kotlík, otvírali konzervy a jejich obsah vylévali do kotlíku.
„Na elektrickém vařiči by si to byli ohřáli mnohem rychleji a s větším pohodlím,“ poznamenal praktický Petr. „Ale takhle je to mnohem romantičtější,“ smál se Jan.
„Vždyť i u nás se stále pálí táboráky a připravuje se na nich po starodávnu jídlo!“ Za chvíli bylo jídlo ohřáto, Marťané sňali kotlík z ohně, který pomalu skomíral, a sesedli se kolem něho. Z přilby skafandru vysunuli dlouhé ohebné násosky, uzavřené dole pohyblivým pružným ventilem, a začali vysávat obsah kotlíku. Podobali se vepříkům sajícím pokrm ze společného korýtka. Místností zazněl veselý smích diváků, ale pojednou zmlkl a nastala chvíle úzkostlivého napětí.
Z hladiny jezírka se znenadání rychle vynořil dlouhý štíhlý krk vodního tvora. Končil úzkou hlavou, podobnou hlavě krokodýla, ale mnohem větší. Čelisti se na okamžik rozevřely a ukázaly dvě řady vysokých, ostrých bílých zubů. Netvor neslyšně protáhl svůj předlouhý krk směrem k četě mužů, sedících nedaleko břehu, a dříve ještě, než z rakety, odkud byl celý výjev filmován, zazněl poplašný zvuk sirény, vyrazil proti muži, který byl u něho nejblíže. Ostré zuby minuly Marťanův krk jen o vlas. Muž uhnul v poslední chvíli a v příštím okamžiku byli všichni na nohou. Byli to muži velmi stateční, ani jediný z nich nepropadl panice. Ukázněně se shlukli kolem svého velitele a rychle couvli z nebezpečného místa. Neprchali, ustupovali spořádaně k raketě, zatímco se netvor pomalu vynořoval z jezírka a vystupoval na břeh. Na krátkých silných nohách podobných sloupům seděl ohromný válcový trup, vybíhající vpředu v neúměrně štíhlý krk a zakončený vzadu velmi dlouhým šupinatým ocasem.
Jak tu zvíře stálo na okamžik nerozhodně na břehu, tyčila se jeho hlava do výše tří až čtyř pater. Malýma očima zlobně měřil skupinu mužů, kteří se před ním doslova tratili jako skupina loutek. Marťan s ultrarezonátorem chystal svou zbraň, ale velitel ho posuňkem zarazil.
„Snad nechce jít na toho ještěra s nožem?“ rozčiloval se Petr.
„Sotva,“ usmál se Michal. „Má něco lepšího, podívej se!“ Velitel pohotově vytáhl z malé brašny, která mu visela na opasku po boku, krátkou střelnou zbraň a okamžik mířil na hlavu netvora. Rudý blesk šlehl z hlavně a rány šly tak rychle po sobě, že splynuly v jediný zvuk. Netvorova hlava okamžitě klesla k zemi a krk se vlnovitě prohnul a zhroutil.