„Dobrý střelec!“ chválil Michal. Ale jeho druhové neodpovídali.
V úžasu hleděli na mohutné tělo. Nekleslo k zemi, jak s určitostí očekávali. Ohromné nízké nohy se pomalu sunuly kupředu. Okamžik stanuly, potom chvíli přešlapovaly na místě a nakonec se opět daly do pohybu, který směřoval brzy na tu a brzy na onu stranu. Byl to příšerný pohled na tvora s prostřeleným mozkem, jehož hlava byla už beztvárnou hmotou, a který dále žil a dále se pohyboval.
„Má jistě ještě jedno nervové ústředí jako brontosauři,“ rozpomenul se Jan, když první dojem hrůzy pominul. Velitel Marťanů zřejmě dospěl k stejnému závěru. Snížil hlaveň samopalu, do něhož vsunul nový zásobník, a začal mohutné tělo provrtávat salvou třaskavých koulí. Neměl hned úspěch a musil opět vyměnit vystřelené náboje, než se mu podařilo zasáhnout druhý mozek zvířete, uložený v jeho zádech. Pak teprve ohromné tělo bezvládně kleslo a země se otřásla pod jeho váhou.
„To bych rád věděl, proč nepoužili ultrarezonátorů?“ podivoval se Petr.
„Není nic divného, že jich nepoužili,“ mínil Michal. „Za prvé se nehodí k rychlé obraně, protože nastavení správné vlny vyžaduje určitého času.“ „A potom to má jednu velkou nevýhodu, že zasažený předmět nadobro zmizí,“ dokončoval za Michala Jan. „Prostě se v molekulách rozplyne do vzduchu. Marťané zřejmě chtěli zvíře pořádně prostudovat.“ Měl pravdu a příští obrazy to také ukázaly. Muži z rakety končili svou práci a oddělovali z těla obludy různé části k pozdějšímu průzkumu v laboratoři rakety. Byli ve svém díle znovu vyrušeni.
Tentokrát přišli nezvaní hosté ze vzduchu. Obloha nad nízkým hřebenem, z něhož stékala oranžově světélkující kaskáda, náhle se zatměla ohromnými šedomodrými křídly několika létajících ještěrů.
Měli krátké lysé krky, vybíhající v malou kulatou hlavu, zakončenou dlouhým, ostře zahnutým zobanem. Tentokrát však byli Marťané připraveni. Ultrarezonátor byl už předem nastaven na vlnovou délku vibračního pohybu molekul živočišných bílkovin. Muž, který jej držel, obrátil hlaveň přístroje proti létajícím drakům. Snášeli se už těžkopádně nad malou četou, ale náhle se rozplynuli jako přízraky. Marťané skončili rychle práci a vrátili se do rakety. Brzy potom se otevřel výjezd spodního letadla, sklopný most dopadl na zem a z rakety pomalu vyjela helikoptéra. Startovala v příští minutě a v krátké chvíli zmizela za hřebeny hor, odkud přilétli ještěři. Sjezdový můstek byl vtažen do rakety, hned jak ji vrtulník opustil, a vchod byl opět neprodyšně uzavřen.
Po tomto výjevu následovala krátká přestávka. Profesor Voroncov oznámil — k velkému zklamání svých mladých posluchačů —, že posádka vrtulníku přivezla sice na raketu neobyčejně zajímavé snímky o životě na družici Kallistó a o vzhledu jejího povrchu, že však se je dosud nezdařilo náležitě zabezpečit, takže musí odložit jejich promítnutí na jinou dobu.
„Všechny zajímavé věci se vždycky odkládají na pozdější dobu,“ zahučel Petr rozmrzele. Bez velkého zájmu přihlížel dalším obrazům, zachycujícím návrat rakety na Mars. „Samá pouť vesmírem, to už se člověku přejí,“ huboval, ale v příštím okamžiku zatajil dech úžasem.
Na obrazovce raketové kabiny se mezitím zvětšil rudý Marsův terčík natolik, že se objevily podrobnosti jeho povrchu. Ale nebyl to obraz, který hoši spatřili hodinu předtím. Zmizela města, zmizela zelená plocha, zmizelo i moře. Husté černošedé mraky se převalovaly po obrazovce. Jen chvílemi se roztrhly a otevřely pohled na Marsův povrch. Byla to jednotvárná rudohnědá poušť, z které na mnoha místech stoupaly vysoko do vzduchu ohnivé sloupy.
„Co se to stalo?“ vydechl Jan v úžasu. Šum podivu zazněl celou místností. Vzrušení, které zavládlo mezi diváky, nebylo o nic menší než to, jež pocítili Marťané, tísnící se v jediném hloučku pod obrazovkou.
Vážný hlas Voroncovův přehlušil výkřiky údivu. „Zatímco Marťané prováděli výzkum sluneční soustavy a hledali místo pro příští generace, došlo na jejich vlastní planetě k ohromné katastrofě nevídaných rozměrů. Za její příčinu můžeme zcela bezpečně označit podzemní radioaktivní oheň, který kdysi ohrožoval i naši Zemi. Proč však Marťané, kteří zřejmě dosáhli stejného stupně pokroku, na jakém jsme dnes my, neučinili podobná bezpečnostní opatření jako my, toho se můžeme jen dohadovat. Snad zahájili zabezpečovací práce pozdě, snad se zmýlili ve svých výpočtech, snad pracovali za nepříznivějších podmínek než my. Nikdy se asi nedopátráme pravdy. (Vysvětlení najde čtenář v knize Na dvou planetách.). Jistě nikdo z Marťanů nepřežil katastrofu kromě mužů z rakety, která právě dlela mimo nešťastnou planetu, odsouzenou ke zkáze.
Stali se z nich tuláci ve vesmíru. Nemohli přistát na Marsu, poněvadž tu v oné době nebylo žádného viditelného života. Nesmírná katastrofa zničila lidi, zvířata i rostliny. Voda se ohromným žárem rozložila na své součásti, kyslík a vodík. Kyslík, stejně jako většina kyslíku Marsovy atmosféry, sloučil se s horninami, zejména železitými. Odtud rudá barva Marsu, jak ji vidíme dnes. Je to barva kysličníků železa. Lehký vodík unikl do vesmíru. Vzduch ochuzený o většinu kyslíku stal se pro Marťany nedýchatelným.
Jistě už měli málo pohonných hmot, aby se mohli vrátit na družici Kallistó, vzdálenou nejméně pět set miliónů kilometrů. Obletěli několikrát svou zničenou planetu a zamířili potom k Zemi, která se v této době pohybovala ve vzdálenosti šedesáti miliónů kilometrů od Marsu. Zřejmě uvažovali o tom, přistát na jejím povrchu. Několikrát ji obletěli a přiblížili se až na vzdálenost šesti nebo sedmi tisíc kilometrů, kde je tíže přibližně stejná jako na Marsu. Následující snímky dokazují, že podrobně fotografovali různá místa jejího povrchu.“ V rychlém sledu se objevily obrazy ledovců, rozsáhlých pralesů a stepí, kde zdánlivě nebylo jediné lidské obydlí. Snímky byly tak podrobné, že ukázaly i malé stádo mamutů, za nímž se v bezpečné vzdálenosti plížila tlupa kosmatých polonahých mužů širokých plecí, ozbrojených těžkými kyji. Obraz vystřídal ihned jiný, kde široká řeka pěnila své peřeje přes černá skaliska a jeskynní lev žíznivě schyloval ohromnou hlavu s dlouhou hřívou k vodě. Potom obrazy Země zmizely a objevila se opět hvězdná obloha, na níž rychle rostl srpek Luny.
„Tíže na Zemi, příliš velká pro Marťany, odradila je nepochybně — od přistání na naší planetě,“ řekl Voroncov. „Zamířili k Luně. Její přitažlivost, poloviční proti Marsově, byla jim zcela přijatelná, i když to byl jinak mrtvý svět. Zásob jídla a nápojů měli dosti. Energie zřejmě tolik, kolik ještě potřebovali, nakonec ji zcela jistě uvolňovali z malého zbytku atomových pohonných hmot. Nepřestali toužit po své rodné planetě. Svědčí o tom stovky velmi dokonalých snímků, které zhotovili svými znamenitými dalekohledy. Protože nedostatek Ovzduší nebránil v použití největšího možného zvětšení, máme nyní podrobné snímky Marsu z té doby.
Jak žili, ptáte se jistě všichni. Družným způsobem lidí, odkázaných jen na sebe. Když někdo z nich zemřel, byl smutek pozůstalých jistě nesmírný.“ Na promítací ploše se objevil obraz truchlivého průvodu. Dva Marťané nesli na nosítkách v látku zahalené tělo zesnulého druha.
Pomalu stoupali se svým břemenem po svahu kráteru, několik druhů šlo za nimi. Sestoupili na dno kráteru a postavili nosítka na kámen rozpálený žárem slunce. Seskupili se kolem nehybného těla a chvíli setrvali v tichém klidu. Na krátký povel jednoho muže odešli potom pod převislou skálu, do stínu, kam nikdy nepronikly sluneční paprsky. Tam se seřadili za ultrarezonátorem, který tu stál na své třínožce s hlavní namířenou k místu, na němž spočíval mrtvý muž.