Potom začal mluvit a přivedl posluchače do takového náboženského vytržení, že se sál naplnil hysterickými výkřiky, mnoho přítomných omdlívalo a někteří posluchači se zmítali v křečích. Nakonec Maria, nové ztělesnění Buddhy, ještě jednou požehnal veškerému posluchačstvu a odešel.
Sáhib vstal a madame-sáhib se do něho zavěsila. Prošli sálem ke dveřím za pódiem jako lidé, kteří jsou tu jako doma, a vstoupili do přepychové, po evropsku zařízené pracovny. Zde nechyběl ani krb, úplná zbytečnost ve zdejším horkém podnebí.
Sáhib usedl za psací stůl ředitele školy a madame se posadila do křesla po jeho boku.
„Posaďte se, pane Pearsi, a povězte nám, jak pokračuje práce školy!“ Pears, známý ve škole pod jménem Bcharava, poprosil paní Drydenovou o dovolení, zda si může zapálit doutník, pomyslil si:
„Však ty toho o celé té naší škole víš víc než já!“
A opravdu.
Oba, Pears i sáhib, pan Brownlow, oba byli Angličané a oba pracovali ve stejném oboru. Náboženství, jeden z opěrných pilířů společenského zřízení, kterému oba sloužili, dostávalo hrozivé trhliny, ztrácelo někdejší kouzlo v lidových masách. Bylo zapotřebí podepřít nějak tento pilíř, aby se nezhroutil, najít něco, co by účinkovalo podobně, vynalézt nějakou náhražku. Bylo nutno podepřít víru v božstva, v ducha, nově roznítit náboženský fanatismus. I vystoupily tedy na scénu theosofické, spiritistické a okultistické společnosti, vydávající tisíce a tisíce knih ve všech zemích světa. A nebylo možné nevyužít k tomuto účelu Indie, země s obrovskými okultními znalostmi, země jógů a fakírů. Vždyť přece v samotné Indii náboženství odjakživa tak vydatně pomáhalo Angličanům udržet panství. Vybudovali zde obrovský chrám s kupolí tvaru polokoule. A zde také, v blízkosti Madrasu, zřídili školu Dandarat, aby rozmnožovali počet znalců a žreců tajemných věd, kde pro Asii školili budoucí „učitele učitelů“ jako je tenhle Ježíš-Mária, — „veliký učitel, jako byl '' Krišna nebo Buddha“ — a pro Evropu a Ameriku všemožná média, věštce, hypnotizéry, kouzelníky a jasnovidce. Madráská škola existuje neúředně. A úřady se k ní nehlásí, dělají, jako že o ní neví, nejen pro jej í svéráz a neobvyklé výchovné metody,nýbrž i z příčin choulostivějšího rázu. Dodávají sem žáky jen rodiče, příbuzní nebo opatrovníci, kteří se z nějakého důvodu na čas nebo navždy chtěj í zbavit dítěte. A některé z těchto dětí agenti Dandaratu rodičům prostě uloupili. Vyučuje se tu dějinám náboženství a jazykům těch zemí, ve kterých má jednou odchovanec školy působit.
Zvlášť nadaní žáci, t. j. žáci se zvlášť citlivou nervovou soustavou, zůstávají ve škole jako vychovatelé.
Nejdůležitější úlohu ve vyučovací soustavě zde hraje hypnóza. Krajní zostření vnímavosti umožňuje některým odchovancům školy vystupovat v roli takzvaných čtenářů myšlenek, protože jsou s to odpozorovat pohyby úst, očí a rozličné zvuky svého objektu, ztěží zachytitelné normálním lidem, a provádět všelijaké takzvané zázraky.
A stejnému účelu slouží i všemožné triky, např. vytváření svatozáře kolem kouzelníkova těla nebo vůní, domněle šířených tělem „světce“, triky, často velmi rafinovaně vymyšlené a prováděné. Mezi vychovateli a „vědeckými poradci“ školy je mnoho lidí nadaných, s velmi rozsáhlými a hlubokými znalostmi.
Taková byla škola Dandarat.
Pears pokuřoval doutník a podával zprávu. Brownlow a Drydenová povzbudivě přitakávali.
„Jak je to s absolventy?“ ptá se pan Brownlow.
Pears vyjmenoval několik chovanců, vylíčil, nač byli specializováni a kam je škola posílá.. „Dosud jsem se nerozhodl, co s Arielem,“ řekl Pears.
„To je ten, co s jeho výchovou bylo tolik potíží?“ zeptal se Brownlow. “Jakže se skutečně jmenuje?“
„Aurelius Halton.“
„Už si vzpomínám. To opatrovníci ho sem poslali?“
„Ano, zcela správně,“ odpověděl Pears. „Pánové Bowden a Huzzlon z Londýna. Nedávno si vyžádali o něm zprávu. Odpověděl jsem, že co se zdraví týče, je to s Arielem v nejlepším pořádku, ale.“
Brownlow se zamračil, rozmrzele luskl prsty, mrkl, kradí pohlédl na paní Drydenovou, před kterou bylo zapotřebí leccos zamlčet, a přerušil Pearse: „A co tedy míníte s ním udělat?“
„Mohu říci jen tolik, že na úlohu média, jasnovidce nebo proroka se vůbec nehodí. Na to je příliš tvrdohlavý, a co hlavního, má příliš zdravé nervy,“ dodal tak trochu pohoršené, ba poněkud provinile, jako by se omlouval. „Je s ním těžká práče. A k tomu tihle pánové Bowden a Huzzlon. “
„Vím. Však mi také psali,“ znovu přerušil Pearse Brownlow. „Charles Hyde má zajímavé novinky. Promluvte s ním o Arielovi. Možná že se mu bude hodit.“
„Kdo je to ten Charles Hyde?“ zeptala se paní Drydenová.
„Vy ho neráčíte znát?“ zeptal se Pears. „Jeden z vědeckých spolupracovníků naší školy. Velezajímavý člověk.“
„S tím tedy promluvte!“ opakoval Brownlow a vstal.
Kapitola třetí
Pokusy Charlesa Hyda
„Čili, povídáte, muší člověk? Inu, to jsou mi věci! Doposavad dovedli lidi udělat z mouchy slona, a vy chcete udělat z mouchy člověka.“
„Kdepak z mouchy člověka.“
„Tak tedy z člověka mouchu? Tím hůř pro vás! To jsou mi věci!“ Takhle se rozprávělo v laboratoři Charlesa Hyda, velikého, ale světem zneuznaného vědce, kterého osud zavál do Dandaratu. Místo to bylo pro něho jako stvořené. Jeho vědečtí soupeři už dávno tvrdili, že ho patří zavřít do blázince. A mezi blázincem a Dandaratem byl jen ten rozdíl, že blázince jsou na to, aby blázny léčily, kdežto Dandarat vyráběl z lidí duševně zdravých lidi duševně choré.
Mezi vychovateli a „vědeckými spolupracovníky“ Dandaratu byli lidé duševně nenormální, ale zároveň někteří i svým způsobem mimořádně nadaní. A k takovým patřil také Hyde. Otevřená okna laboratoře, protáhlé spíš jako chodba, byla zakryta rákosovými rohožemi proti žhoucím slunečním paprskům. V pološeru se tu rýsovaly stoly, zastavěné složitými přístroji všemožných geometrických tvarů. Krychle, koule, válce a kotouče z mědi, skla a pryže v husté spleti drátů, jako by to všechno obrůstaly liány. Úplná džungle vědeckých přístrojů, pro nezasvěcence těžko proniknutelná. Ale nikde ani knížka. Celá obrovská knihovna o tisícerých svazcích z nejrůznějších vědeckých oborů zde byla uložena pod neobvykle velikou, úplně holou lebkou, rudou jak zralé raj če. Odtud majitel fenomenální paměti jako z rukávu soukal všechny potřebné vědecké informace. Za celá léta pobytu v Indii Hyde ztloustl, zlenivěl, zarostl ryšavým plnovousem a přešly mu do krve místní návyky.
Celé hodiny se povaloval na rohoži jen v bílých šortkách a stále měl po ruce džber ledu a citróny, plechovku s betelem a jinou plechovku s tabákem. Rty měl jako zkrvavělé od rozžvýkaného betelu. V
jedné ruce měl věj íř a nikdy se nepřestal ovívat, v druhé pak dýmku, žvýkal betel a kouřil a přemýšlel, a čas od času přikázal svým dvěma pomocníkům, Bengálci a Angličanovi, ať zaznamenaj í myšlenku, která ho zrovna napadla, nebo provedou ten a ten pokus. Když pomocníci neudělali něco přesně, jak si přál, Hyde zuřil a pokřikoval, ale nikdy nevstal. A za chvíli se už zase dobrácky pochechtával. U jeho nohou, na nízké bambusové stoličce seděl jeho dandaratský kolega, také zneuznaný vědec, Oskar Fox, člověk kost a kůže, jako asketa, s vyholenou tváří zažloutlou od malárie. Na jeho zamračeném obličeji s vpadlými lícními kostmi se zračila zatrpklost muže, kterému osud nikdy nedopřál úspěch. Mluvil tónem ukřivděnce, nespouštěl oči z ciferníku náramkových hodinek a na puntík každých patnáct minut vzal z plechové krabičky a polkl pilulku. Už déle než rok na objednávku Dandaratu řešili Hyde a Fox problém létajícího člověka — najít prostředek umožňující člověku létat bez jakéhokoliv přístroje, jako létáváme někdy ve snu. Udrží-li se takový prostředek v tajnosti, získají theosofové a okultisté mohutný nástroj k propagandě svých myšlenek. S létajícím člověkem bude možno provádět nemálo zázraků, zahnat oficiální vědu do slepé uličky. To byl úkol věru jako ušitý pro vědce Hydova a Foxova typu, tak trochu dobrodruhy a šarlatány, tak trochu fantasty a zároveň lidi bezesporu nadané. V Dandaratu tito lidé našli, co nikde jinde najít nemohli, našli zde hmotné prostředky k uskutečňování těch nejfantastičtějších plánů. A vskutku také už pro Dandarat vynalezli nemálo „zázraků bílé a černé magie“. Ale všechno to byly dosud jen a jen velmi důmyslné triky. S létajícím člověkem to bylo složitější. Hyde a Fox postupovali každý svou vlastní cestou. Fox byl inženýr a fyzik, kdežto Hyde biofyzik. Fox byl z vědců, kteří tvoří velmi pracně, vynakládají na svou tvorbu obrovské úsilí a přitom se věčně zmítají v pochybnostech o úspěchu své práce. Fox se nikdy neodhodlal vzít vědecký problém přímým útokem, vždycky předem prováděl bezpočet přípravných pokusů, chodil okolo problému jako kolem horké kaše, neustále znovu začínal a začaté zavrhoval. Nevěřil si, a proto se často Hydovi svěřoval. A stačilo, aby Hyde o něčem zapochyboval nebo se nad něčím pousmál, a Fox okamžitě svůj plán zahodil a pustil se do vymýšlení nového.