Ted už Ariel vůbec nic nechápal. Stojí nehnutě ve dveřích, neví co říci, co počít. „Už od rána si Sam stýská, že ho hlavička bolí,“ řekla žena a podala Arielovi děcko. „Jedno trápení nás stíhá za druhým.“
Ariel se dovtípil. Žena ho považuje za lékaře. A aby alespoň jedno nedorozumění odstranil, řekclass="underline"
„Promiňte, paní, nejsem lékař.“
Zena zbledla, pevně přitiskla dítě k sobě, couvla několik kroků a ustrašeně se zeptala: „Kdo tedy jste? Jak jste se sem dostal? Nejste z nich. z těch strašných lidí, co mi chtějí uloupit můj poklad?“ Zmlkla.
Ne! Něco takového by Ariel nedokázal! A nejlíp by udělal, kdyby se obrátil, vyběhl do druhého pokoje, uletěl oknem a nechal nešťastnici, aby si myslila, že to všechno byla halucinace. Ale Arielovi svitlo, že ho asi oklamali, aby ho zavlekli do nějakého ohavného zločinu, a zachtělo se mu dovědět se pravdu.
„Odpusťte, paní, nebojte se mne. Hned vám všechno vysvětlím. Zřejmě jde o nedorozumění.“
„Jiří!“ vykřikla žena a celá se roztřásla. Dítě v náručí se rozplakalo.
Ozvaly se chvatné kroky, do pokoje vběhl muž středního věku. Spatřil Ariela, zbledl jako stěna, postavil se mezi svou ženu a Ariela. A jako by ji chtěl ochránit, drsně, téměř hrubě se zeptaclass="underline"
„Kdo jste? Co tu pohledáváte?“ Vtom však se na Ariela zpytavě zadíval a vykřikl v upřímném překvapení: „Pan Binoj?!“
„A jak vy se jmenujete, pane?“
„Warrender. Čím vám mohu posloužit?“
„Warrender!“ stejně překvapeně vykřikl Ariel. Chvilku se jeden na druhého nechápavě dívali. Pak se Ariel, už úplně přesvědčen, že byl oklamán, rozhodl, že Samovým rodičům všechno upřímně vypoví.
A ve Warrenderově pracovně podrobně vypověděl všechno, jak ho do celé věci vlákali.
Jenom o své schopnosti létat pomlčel.
„Bandité chtěli využít mé výjimečné obratnosti. Pronikl jsem k vám. po římse, ze sousedního bytu. Ani nevíte, jak jsem rád, že jsem neposloužil jako nástroj těmto ohavným lidem,“ domluvil Ariel. Warrender potřásl hlavou a řekclass="underline"
„Věřím vám, pane Binoji. Podvedli vás a vy jste jednal z ušlechtilých pohnutek. Ale promiňte, na takového geniálního sportovce jste velmi nezkušený mladík a pramálo znáte naši zemi. Ostatně však to navlékli tak chytře, že by jim naletěl i zkušenější. Strašné pomyšlení! Nebýt náhody, že žena zrovna stála u postýlky a děcko trochu churavělo, skončilo to katastrofou. Chlapec by zahynul, náš život by byl zničen a k tomu ještě ti zločinci počítali s tím, že když se chtě nebo nechtě účastníte jednoho zločinu, a tím se zkompromitujete, budou vás mít v hrsti a stanete se pak jejich otrokem, slepým nástrojem v jejich rukou. Pak by vám stále mohli hrozit elektrickým křeslem — obvyklým způsobem provádění trestu smrti v naší zemi — že na vás svalí všechny své zločiny. Policii mají podplacenu. To je strašné! Tento pokus se jim nezdařil! Ale co bude zítra?“ A Warrender sám zase vyprávěl Arielovi, jakou hrůzu už celý měsíc prožívají. Ukázal mu vyděračské dopisy.
„Už jsem jim dal mnoho peněz, ale čím víc jim dávám, tím víc žádají a vyhrožují, že mi dítě uloupí, děj se cokoliv. Kvůli bezpečnosti jsem se přestěhoval ze své vily sem. Myslil jsem, že tu stačí hlídat jen dveře. Najal jsem si lidi jen k tomu, aby dávali pozor, kdo sem přichází, ale kde mám jakou záruku, že mezi nimi nemaj í gangsteři svého člověka? Už nám zřejmě nezbývá než opustit tuto zemi,“ smutně domluvil.
Ariel se podíval na hodinky. Blížila se půlnoc. Vstal.
„Plně vám důvěřuji, pane Binoji,“ řekl Warrender Arielovi na rozloučenou. „Jako vy si nepočínají bandité. Můžete klidně opustit můj byt. Ale musím vás varovat, že banditům nelze beztrestně jejich záměry zhatit. A vy jste jim je zhatil. Váš život je ohrožen. Nejlépe byste udělal, kdybyste ihned opustil New York, a ještě líp Ameriku.“
„Děkuji vám za radu, pane Warrendere. To také udělám. Máte pravdu. V této zemi se člověk ani nenaděje, a jeho dobrý úmysl se zvrátí v strašný zločin!“
A na rozloučenou pan Warrender pevně stiskl ruku člověka, který tak tak, že mu neunesl dítě. Ariel opustil Warrenderovu pracovnu a v zamyšlení kráčel dlouhou chodbou. Vida, k čemu v tomto strašném světě vede jeho schopnost létat. Pearsovi, rádžovi, pastorovi, Chatfieldovi i banditům, všem je jen nástrojem touhy po kořisti a zisku. Tady se mu nikdy nepodaří žít volně, po svém, vybudovat si poctivý a klidný život.
Zázračný dar, po kterém lidé baží ve snách a ve fantazii, mění se tady v prokletí. Ne, raději uprchnout z tohoto města, od těhle surových, krutých lidí!
Co dál?
Je v situaci velmi nebezpečné. Přitom Warrender a jeho žena přece jen mohou zatelefonovat policii. A mrakodrap mohou hlídat gangsteři a jejich společníci. Ariel vyletěl oknem na chodbě. Letěl přes město.
Nad nejtmavší částí parku se prudce snesl, téměř dopadl, a vyběhl na cestičku. Proti němu se vyřítilo několik lidí. Zřejmě slyšeli, že tu někde něco těžkého žuchlo.
„Kdo to spadl?“ zeptal se jeden z nich. Sotva popadal dech.
„Ne, někdo, ale něco,“ odpověděl jiný. „Neviděl jste nic, pane?“
„Viděl. tamhle někam. tam někam za ten plot, k záhonu.“ odpověděl Ariel a ukázal někam stranou. Chvatně odešel a s úlevou si vydechl. Všechno šťastně dopadlo.
Kapitola čtyřiačtyřicátá
K přátelům
„Proč tak pozdě? Kde máš věci? Proč ses tak zadýchal?“ zasypala bratra otázkami Jana.
„Už jsi připravena? Pojeďme ihned. Povím ti všechno až cestou. Tak tak, že mne nestihlo neštěstí.“
V autě, cestou do přístavu, řekl sestře smyšlenou historku. Přepadlí prý ho gangsteři, kteří ho chtěli unést, aby dostali výkupné. V Americe je to věc docela běžná. Obrovským skokem se zachránil. Ale neletěl, ne, to ne. O nic víc neskočil, než jako skákal v cirkuse. Jak je dobře, že už jsou koupeny lístky na parník.
„Sám teď vidíš, že jsem měla pravdu, když jsem tak trvala na tom, abychom co nejdříve odjeli,“ pochválila si Jana.
„Však už jsem si to také pomyslil,“ upřímně přitakal Ariel.
Jana se zatvářila blahovolně a řekla:
„Vždycky dej na mne.“
Ariel si volně vydechl, teprve když obrovský zaoceánský parník odrazil od přístavního můstku a začal se vzdalovat od pobřeží. Štěstí, že gangsteři nedovedou létat!
Stál u zábradlí na palubě a díval se, jak se v mlhavé dálce rozplývají obrysy a hasnou světla města, stejně tajemného a hrůzného, jako je daleký Madras.
Pluli dlouho. Pokaždé o půlnoci ručičky všech lodních hodin poskočily o hodinu kupředu a čas od času se otřásl vzduch hlubokým mohutným zahoukáním sirény. To když měli potkat parník, plující opačným směrem. Cestující si krátili chvíli v biografu a na tanečních parketech, ale Ariela Jana přemluvila, aby nevycházel ze své kajuty. Ze strachu, aby se na parníku nenašli lidé, kteří viděli v Americe „Div světa — Nepřemožitelného Binoje“. A Ariel se vymluvil na nemoc a celou cestu proseděl poslušně o samotě. Naplněn steskem celou tu dobu vyhlížel okrouhlým oknem v boku lodi na jednotvárnou hladinu moře.
Jedinou potěchu nalézal ve vzpomínkách na přátele v nekonečné dálce. Za nic na světě by se nezřekl těchto vzpomínek. Vzpomínek na Lolitu, Šarada a Nizmata. Nakonec, když už se blížili k Londýnu, nezdržel se Ariel, aby nepověděl sestře o své Lolitě. Jana si dala podrobně vylíčit, jakže ta dívka vypadá, zamyslila se a řekla: