Jedna za druhou odcházely do tajgy výpravy, vyzbrojené nejcitlivějšími přístroji. Byly zakládány sítě triangulačních bodů, byly zkoumány svahy pahorků, dna bažinatých jezer a toků, byly prováděny vrty v bahnitém dně močálů — vše nadarmo. Ozývaly se hlasy, že meteorit možná patřil k bolidům kamenným. Je to domněnka málo pravděpodobná, protože meteoritika nezná mimořádně velké kamenné bolidy, avšak i v takovém případě byla by krajina poseta jeho úlomky. A když byly uveřejněny výsledky zkoumání vyvráceného lesa, vznikla nová záhada.
Již dříve bylo pozorováno, že tajga je vyvrácena nepravidelně a že ležící kmeny neukazují vždycky do středu kotliny. Nadto tu a tam ve vzdálenosti sotva několika kilometrů od středu kotliny stál nedotčený a neohořelý les, zatím co o několik desítek kilometrů dál jsme se opět setkávali s tisíci vyvrácených modřínů a borovic. Byly pokusy vysvětlit to tak zvaným „efektem stínu“. Části tajgy byly prý uchráněny před nárazem tlakové vlny hřebenem pahorků. A na vysvětlenou, proč na některých místech leží stromy vyvráceny jiným směrem, bylo tvrzeno, že tyto polomy nemají nic společného s katastrofou, nýbrž že byly způsobeny normální smrští.
Letecké fotografie a fotogrametrické mapy terénu vyvrátily všechny tyto hypothesy. Na stereoskopických snímcích bylo jasně vidět, že některé oblasti lesa ležely skutečně soustředně kolem kotliny a jiné stály nedotčeny. Les byl vyvrácen tak, jako by byl výbuch nenarazil ve všech směrech stejnou silou, nýbrž jako by se ze středu kotliny rozbíhaly širší a užší „paprsky“, které kácely a vyvracely stromy v dlouhých pruzích.
Po řadu let zůstávala otázka nevyjasněná. Čas od času se ve vědeckém tisku rozvířily polemiky kolem tunguského meteoritu. Byly vyslovovány nejrůznější domněnky: že to byla hlava malé komety nebo možná mrak zhuštěného kosmického prachu, přesto však ani jediná hypothesa nedovedla vysvětlit všechny okolnosti. V r. 1950, když historie meteoritu již pozvolna utichala, publikoval jistý mladý sovětský vědec novou hypothesu, která neobyčejně odvážným způsobem vysvětlovala všechno.
Dva dny před tím, než se nad Sibiří objevil tunguský bolid — psal mladý vědec — zpozoroval jeden francouzský astronom malé nebeské těleso, které se velmi rychle mihlo zorným polem jeho teleskopu. Brzy nato uveřejnil onen astronom zprávu o svém pozorování. Ani on sám, ani nikdo jiný nespojoval tento objev se sibiřskou katastrofou, neboť kdyby ono malé těleso bylo bývalo meteoritem, bylo by muselo spadnout na zcela jiném místě. S tunguským bolidem mohlo být totožné pouze v jediném případě, v případě tak nepravděpodobném, že o něm nikdo ani okamžik neuvažovaclass="underline" kdyby totiž meteorit mohl libovolně měnit směr a rychlost letu jako řiditelné letadlo.
A to právě tvrdil mladý učenec. Povětroň, známý jako tunguský meteor, byl meziplanetárním letadlem, které po hyperbolické dráze směřovalo k Zemi z prostoru souhvězdí Velryby, a protože mělo v úmyslu přistát, začalo kolem naší planety opisovat menší a menší elipsy. Právě tenkrát je svým teleskopem zpozoroval francouzský astronom.
Podle našich představ bylo letadlo neobyčejně veliké — jeho váhu můžeme odhadnout na deset až dvacet tisíc tun. Bytosti, které v něm letěly, pozorujíce povrch Země se značné výšky, vybraly si pro přistání z daleka dobře viditelné prostory Mongolska, rovné, nezalesněné, jakoby stvořené pro to, aby na svých písčitých plochách umožnily přistání mezihvězdným letadlům.
Raketa dorazila do blízkosti Země po dlouhé cestě, při níž dosáhla rychlosti několika desítek kilometrů za vteřinu. Není známo, zda již v době, kdy se blížila k Zemi, měla poškozené brzdicí motory nebo zda posádka jen nesprávně odhadla výšku naší atmosféry, faktem zůstává, že se jejich letadlo prudkým třením a odporem vzduchu velmi rychle rozžhavilo do běla.
A právě neobyčejná rychlost způsobila, že se jim nepodařilo přistát v Mongolsku a že nad ním proletěli ve výšce několika desítek kilometrů. Posádka by pravděpodobně byla měla ještě několikrát zakroužit okolo planety, ale byla přinucena ke spěchu, ať již byly příčinou poškozené motory nebo cokoli jiného. Ve snaze zmenšit rychlost zapnuli brzdicí motory, které pracovaly nepravidelně, s přestávkami. Ohlasy jejich nerovnoměrného chodu slyšeli obyvatelé Sibiře jako onen hromový rachot. Když se letadlo octlo nad tajgou, proudy rozžhavených plynů, tryskající z brzdicích motorů, kácely a vyvracely stromy. Tak vznikla stakilometrová ulice poražených stromů, kterou se později prodíraly sibiřské expedice.
Nad oblastí řeky Podkamenné Tungusky začalo letadlo ztrácet rychlost. Pahorkovitý, lesem a bažinami prostoupený terén nebyl vhodným místem pro přistání. Posádka ve snaze přeletět jej obrátila příď letadla vzhůru a znovu zapnula pohonné motory. Bylo však už pozdě. Letadlo, obrovská masa do běla rozpáleného kovu, zmítané nerovnoměrným chodem motorů, ztrácelo stabilitu, padalo, točilo se a kolísalo. Tryskové plyny vyvracely les, jednou blíž, jednou dál, prorážely v něm celé ulice, ožehovaly koruny a větve. Letadlo se naposled vzneslo vzhůru a proletělo nad vnějším prstencem pahorků. Zde, vysoko nad kotlinou, došlo ke katastrofě. Pravděpodobně explodovala zásoba pohonných hmot. Při strašlivém výbuchu bylo kovové těleso roztrháno na kusy.
Tento výklad vysvětloval všechny známé okolnosti. Objasnil, jakým způsobem došlo ke zkáze lesa, proč byl na některých místech les jenom vyvrácen a na jiných také shořel, konečně proč místy zůstaly ostrovy nepoškozených stromů. Ale proč se letadlo rozpadlo tak, že nebyla nalezena ani nejmenší střepinka? Jaká pohonná hmota září při výbuchu jasněji než slunce a může sežehnout tajgu na prostorách desítek kilometrů? Vědec odpověděl i na tyto otázky. Existuje toliko jeden způsob — tvrdil — jak rozbít mohutnou konstrukci meziplanetárního letadla na částečky tak nepatrné, že se nezachoval ani jediný úlomek viditelný pouhým okem, a je to pouze jedna pohonná látka, která září jasně jako slunce.
Tímto způsobem je rozpad hmoty a takovou pohonnou látkou jsou jádra atomů.
Když motory letadla vypověděly poslušnost, vybuchly zásoby atomové pohonné hmoty. Ve sloupu ohně dvacet kilometrů vysokém se obrovské letadlo proměnilo v páry a zmizelo jako kapka vody, která skane na rozžhavenou plotnu.
Hypothesa mladého vědce nenašla odezvu, jaké bychom se nadáli. Byla příliš odvážná. Někteří vědci soudili, že lze uvést málo fakt, která by ji dokazovala, jiní namítali, že na místo záhady meteoritu staví tato hypothesa záhadu meziplanetární rakety, a ještě jiní ji označili za fantasii, hodnou spíše romanopisce než střízlivého meteorologa.
Přes to, že skeptických hlasů bylo hodně, zorganizoval mladý vědec novou expedici do tajgy, aby prozkoumal radioaktivitu na místě dopadu. Bylo bohužel třeba počítat s tím, že nestálé zplodiny rozpadu atomů za uplynulých dvaačtyřicet let vyprchaly. Povrchové jíly a slíny v kotlině vykazovaly při rozboru pouze nepatrný obsah radioaktivních prvků. Tak nepatrný, že z toho nebylo lze vyvozovat žádné závěry, protože mizivá množství radioaktivních částic se vyskytují i v obyčejné půdě. Rozdíly se pohybovaly v mezích nepřesnosti měření. Mohly znamenat velmi mnoho nebo velmi málo, podle osobního přesvědčení toho, kdo prováděl zkoušky. Problém zůstal nevyřešen. Zakrátko utichly poslední ohlasy polemik ve vědeckých časopisech, denní tisk ještě nějakou dobu přetřásal otázku, odkud asi mohlo letět meziplanetární letadlo a jaké bytosti v něm cestovaly, avšak tyto plané spekulace ustoupily zprávám o pokrocích stavby gigantických elektráren povolžských a donských a o definitivním proražení Turgajské brány pomocí atomové energie, o převedení vod Obu a Jeniseje do kotliny Aralského jezera. Daleko na severu vyrůstaly neprostupné masivy tajgy na vrstvách vyvrácených kmenů, propadajících se čím dál tím hlouběji do mokřinaté půdy. Ukládaly se nové vrstvy rašeliny, vody podmílaly říční břehy a nanášely nové, sněhy tály, ledovce ustupovaly a vracely se — všechny tyto erosní procesy se navzájem prostupovaly a zahlazovaly poslední stopy katastrofy. Zdálo se, že její tajemství navždy utone v nepaměti.