„Tak k nám hovoří hvězdy,“ řekl Arseňjev. Už se neusmíval. Také já jsem mimoděk zvážněl. Když člověk žije delší dobu v raketě, zvykne si na neobyčejné věci, které ho obklopují, a jen ve chvílích, jako je tato, uvědomí si najednou, že ho dělí pouze tenká kovová skořápka od bezedné černé prázdnoty, v níž není nic než mraky hořících plynů a elektrických vln.
Odpoledne jsem měl čtyřhodinovou navigační službu. V té době se nepřihodilo nic pozoruhodného. K večeru bylo trochu víc práce, protože ve vstupní vzduchotěsné komoře propouštěla jedna trubice vzduch a bylo ji nutno svařit. Po práci jsem se vrátil do kabiny s příjemným pocitem lehké tělesné únavy. V noci se mi zdálo, že jsem malým chlapcem a dědeček mi slíbil, bude-li hezké počasí, že mě vezme s sebou na výlet do hor. V mém dětském pokojíku stálo u okna akvárium. Svítilo-li slunce, odrážely se paprsky od vodní hladiny a tvořily na stropě bílé kolečko. Když jsem se probouzel, uviděl jsem nad sebou světlou skvrnu a vyskočil jsem, pln radosti, že svítí slunce a že půjdeme s dědečkem na výlet. V následující vteřině se iluse snu rozplynula. Pomalu jsem klesl zpátky na lůžko. Bílé kolečko na tmavém kotouči byla Země.
KANČ
V nejbližších osmi dnech měla cesta hladký průběh. Kosmokrator letěl po úseči velmi protáhlé hyperboly a blížil se k cíli, který se změnil ze svítivé jiskry v malý namodralý kotouček, zvolna se pohybující mezi nehybnými hvězdami.
Způsob našeho života je velmi pravidelný. Dopoledne zpravidla konají vědci pozorování. V této době se procházím ústřední chodbou rakety, pamětliv rady biologa Tarlanda, který tvrdí, že člověk má udělat za den nejméně tři tisíce kroků, aby si svalstvo zachovalo pružnost.
Potom zajdu do centrály a vnikám se Soltykovou nebo Osvatičovou pomocí do tajů astronautiky. Několikrát jsem navštívil profesora Čandrasékhara u jeho zamilovaného maraxu, na němž indický učenec — jak se jednou vyjádřil Arseňjev — „hraje matematické symfonie“. Odpoledne, když dostaneme poštu, zavíráme se v kajutách se zprávami od našich milých. Profesoři dostávají kromě toho celé stohy vědeckých zpráv. Vídáme se až při večeři a pak do pozdní noci nasloucháme vyprávění. Tak jsme si na ně zvykli, že by bez nich den prostě nemohl skončit. Včera mi Arseňjev připomněl můj slib, že budu vyprávět o sobě. Odmítl jsem to s výmluvou, že se mé vzpomínky nemohou nikterak rovnat příběhům mých druhů.
„Nuže, je-li tomu tak,“ řekl Arseňjev, „chcete-li mě k tomu donutit, budiž. Já vás o to tedy nežádám, nýbrž jako vědecký vedoucí výpravy vám to nařizuji.“
Tak tedy dnes večer, když už jsem nevím po kolikáté přečetl zprávy ze Země, když již byl u konce denní rozhlasový koncert, pokusil jsem se dát narychlo dohromady hrst vzpomínek z doby, kdy jsem byl vůdcem horské záchranné skupiny na Kavkaze. Ale po několika větách mě Arseňjev přerušil. „Počkat!“ zvolal. „Tak z toho nebude nic, kamaráde! Je jasné, že nás chcete opít rohlíkem. Bylo řečeno, že budete vyprávět o Kangčendžonze, a tak to zkrátka a dobře bude o Kangčendžonze! Děláte si z nás snad legraci? V celém světě se mnoho týdnů o ničem jiném nemluvilo a vy jste na všechno zapomněl?“
„Nezapomněl. Ale je mi za těžko o tom vyprávět, protože jsem se této výpravy sám zúčastnil.“
„Výborně!“ řekl Arseňjev. „Člověk má vždycky dělat právě to, co je těžké.“
Vtom se usmál. Jeho úsměv překvapuje nejvíc tím, že se objeví nečekaně a že naprosto změní jeho tvář, zdánlivě tak tvrdou.
„Tak co, viďte, že nám o tom přece jen budete vyprávět — pilote?“
Věděl, že mě zasáhne na mém slabém místě, řekne-li mi tak. Věděl to a smál se.
„Tak tedy, u všech čertů,“ řekl jsem, „poslouchejte!“
Všichni seděli vážně a upírali na mne oči. Jen Arseňjev se usmíval, když jsem začal vyprávět, ale jak má slova plynula a já na něho občas pohlédl, viděl jsem, že se jeho úsměv mění, jako by již neplatil lidem, jako by se kolem nás skutečně objevila nekonečná sněhová pole.
„Himálaj,“ začal jsem. „Do Himaláje chodí výpravy koncem zimy.“
Po těchto slovech na mne padlo kouzlo. Už jsem nebyl v kabině, necítil jsem za zády měkké opěradlo, světelné body hvězd na černém televisoru mě bodly do očí jako odrazy slunce na ledovci. Uviděl jsem bledý, odbarvený azur nad velehorskými štíty a zaslechl jsem zvláštní, nezapomenutelný rytmus, tlukot srdce neúnavně bušícího v zřidlém vzduchu. Zdálo se mi, že na levém rameni cítím váhu lana, a pravá ruka se bezděčně sevřela, jako by držela sekerku cepínu.
„Do Himaláje se chodívá koncem zimy, protože v létě duje od Indického oceánu monsun, který přináší nesmírné masy sněhu. Osudy výprav závisí na klimatických podmínkách. Mezi zimními bouřemi a monsunem je zpravidla mezidobí, které trvá několik týdnů. Jestliže však začne monsun vanout dříve, koncem května, ocitá se celé ležení najednou ve vánici. Vichr rve lana, smetá do propasti stany s lidmi, laviny se řítí se všech údolí najednou. Vzpomínám si…“
Přerušil jsem vyprávění.
„Proto se chodívá již koncem března. Tehdy ještě dují zimní severní větry a čistí vyšší partie hor od sněhu; mráz den ode dne slábne. První dobyvatelé Himaláje užívali kyslíkových lahví; dnes už se to dělá jen zřídka kdy, protože kdo jednou začne vdechovat kyslík, ten se bez masky těžko obejde, a když se přístroj porouchá — je ztracen… Začíná se tedy s aklimatisací tak, že se pozvolna přechází z nižších táborů do táborů čím dál tím vyšších. Do výšky pěti tisíc metrů mohou vystoupit skoro všichni, do šesti tisíc více méně každý druhý dobrý evropský alpinista, do sedmi každý pátý a nad sedm tisíc, tam, kde začínají nejvyšší vrcholky, dojde jeden z dvaceti. Ostatně vystoupit tam, to ještě není všechno, jde o to, vydržet tam co nejdéle. Biologové říkají, že hranice lidské odolnosti proti nedostatku kyslíku probíhá zhruba ve výšce Mount Everestu. Podobně jako moji druhové prošel jsem i já před výpravou dlouhými zkouškami v komoře se zředěným vzduchem. Odnesl jsem si z nich zkušenost, kterou mi potvrdili všichni himalájští horolezci: v praxi to vypadá docela jinak.“
Po krátké odmlce jsem odtrhl oči od hvězd a pokračoval jsem: „Před půl stoletím dobývali Angličané Mount Everest tak, že se vydali na cestu s velkým množstvím nosičů, vybraných z horských kmenů Gurků a Šerpů. Stavěli jeden tábor za druhým a snažili se proniknout až pod vlastní vrchol, aby ho dobyli jediným celodenním výpadem. Šli samozřejmě bez nákladů, protože všechny zásoby nesli nosiči. Práce nosičů byla vždycky těžší než námaha alpinistů. V naší výpravě jsme se nedělili na nosiče a alpinisty. Postupně jsme všichni prošlapávali cestu, nesli lana a přenášeli náklady z jednoho tábora do druhého. Toto ustavičné přecházení mezi dvěma úseky vrylo se mi do paměti jako nejnamáhavější a nejnesnesitelnější údobí celé výpravy. Kangčendžonga neboli — jak jsme jí v naší táborové hantýrce říkali — Kanč, je vysoká 8 579 metrů a je třetí nejvyšší horou na světě. Jako ostatní osmitisícové hory je vlastně obrovským systémem horských hřebenů, sbíhajících se hvězdicovitě k nejvyššímu vrcholku. Pro nebezpečí lavin je jediným v Himálaji užívaným způsobem výstupu cesta po hřebenech. Výprava vystoupí na jednu větev horského masivu a směřuje k vrcholku po jeho hřebeni. Také my jsme si počínali stejně. Počasí bylo v době, kdy začíná mé vyprávění, velmi příznivé. Byla to poslední etapa našeho vyčerpávajícího zápasu. Přes útoky trvající plných pět neděl nebylo štítu dosud dobyto. Dělily nás od něho vzdušnou čarou necelé dva kilometry; výstup by byl o něco delší, protože se hřeben zatáčí jako protáhlé písmeno S. Monsun musel začít každý den. Daleko pod jižními štíty, které příkře spadají do Bengálské nížiny, houstly už vlnité bílé mraky. Náš poslední, jedenáctý tábor ležel přímo pod hřebenem, na šikmé planince, která náhle končila propastí nad ledovcem Zemu. Nechci vám vyprávět o všem, co jsme do té doby vytrpěli, ale abyste mohli aspoň částečně porozumět tomu, co se událo, musím vám vylíčit, v jakém stavu jsme všichni byli.