Měli jsme samozřejmě prvé příznaky horské nemoci. Především trvalou nespavost. Nejhorší byly noci ve spacím pytli, kdy člověk tuhl mrazem a stále se probouzel nedostatkem dechu. Tep při naprostém klidu byl asi sto za minutu. Chuť k jídlu žádná. Jedli jsme jen proto, že jsme věděli, že jíst musíme. Lapání po dechu strašně vyčerpávalo. V těchto výškách obsahuje vzduch pouhou třetinu normálního množství kyslíku. K tomu všemu se připojovaly pozvolné a teprve dodatečně konstatované změny duševního stavu. Jako první se dostavuje lhostejnost. Odhodlat se k nějaké nejbezvýznamnější práci, jako třeba nabrat sněhu a rozpustit jej ve vodu, vyžaduje obrovského vypětí vůle. Hledáme tábořiště, zapalujeme vařič, sušíme boty, ale všechno nějak automaticky, jako by to dělal někdo naprosto cizí. A jedině tehdy, když ráno člověk vstupuje na neprošlapanou cestu, když si uvědomí, že po tomto hřebeni ještě nešla lidská noha, tu jako by se v něm něco otvíralo, nějaké poslední reservy… a pak se vydává na pochod.“
Odmlčel jsem se, protože mi vyschlo v ústech.
„Vyrazili jsme v šest ráno. Kromě batohů s thermoskou, s několika tabulkami čokolády a s vitaminovým koncentrátem neseme cepíny, skoby a dostatečnou zásobu lana. Když nám sníh zavrzal pod botami, začínal úsvit teprve růžovět. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem naše dva druhy, stojící před stanem a zaclánějící si oči rukama, protože jsme šli přímo proti rozhořívajícímu se slunci. Věděl jsem, jak nám závidí. Každý z nich chtěl být na našem místě, ale jít dál jsme byli schopni už jen my dva. Oni čekali na kamarády, kteří je měli odvést dolů.
Se mnou šel můj přítel Erik. Mohu o něm říci jen tolik: byl to člověk, s nímž se mi ze všech lidí na světě nejlépe mlčelo. Rozuměl jsem mu, abych tak řekl, zády, pokožkou, aniž jsem se na něho díval, věděl jsem, co chce i nač myslí. Jeho pouhá přítomnost znásobovala mé síly.
Jako vždy na začátku dne, bylo se třeba rozchodit. Mou touhou bylo udělat bez zastávky dvacet kroků, ale nikdy se mi to nepodařilo. Můj životní rekord byl dvanáct kroků. Plíce pracovaly jako měchy, a když bylo nutno vysekávat cepínem schůdky, vystupovalo nám srdce po několika úderech až do hrdla.
Vstával den, jaký můžete vidět jen v Himálaji. Vodorovné sluneční paprsky dělily prostor na dvě části. Dole, v modravém stínu, plynuly mlhy. Mezerami v mlze se prodíral ledovec Kance, celý žíhaný trhlinami. Dále na východ a na sever se tyčily Kangčendžau, Makau a Pauhunri, s jejichž skalnatých výstupků svál vichr částečně sníh. Jejich úbočí byla rozčleněna dlouhými pásmy mračen na několik pater. Za nimi, až odněkud z Tibetu, vyčníval neznámý horský štít, široce rozklenutá pyramida s oslnivou špičkou. Byli jsme již osm tisíc metrů vysoko a většina vrcholků, plujících v moři mlh, ležela pod námi. Jen na západě, ve vzdálenosti sto kilometrů, vysoko na nebi stál Mount Everest, bílý, nehybný a tak obrovský, jako by to ani nebyla součást Země, nýbrž jako by nad obzor vycházela nějaká jiná planeta.
Šel jsem první, asi deset kroků za mnou Erik. Sníh mi metal do očí trsy jisker, které oslňovaly i přes ochranné brýle. Rty jsem měl již dávno okoralé a rozpukané. To byl jeden z důvodů, proč jsme se dorozumívali jen krátkým zabručením.
Kangčendžonga je pověstná ledovými přízraky, které způsobují, že je technicky obtížnější než Mount Everest. Zvláštní podmínky tání, mrznutí a krystalisace modelují sněhové masy v nejfantastičtější útvary. Po hřebeni se táhnou přes celé kilometry fantastičtí obři jako příšery ze strašidelného snu, věže, zkroucené sloupy, jen zázrakem držící na skále, a celá bludiště z roztálých ledových rampouchů a krápníků. Jejich hroty jsou vlivem slunce potaženy sklovitým povlakem. Tak vznikají ledové rampy a helmy, s nichž visí řady mnohometrových stalaktitů. Právě v takové krajině jsem hledal cestu, zapadaje nad kolena do sněhu. Hřeben se střídavě rozšiřoval a zužoval. Občas jsme museli jít těsně po kraji a vyhýbat se pozorně sněhovým věžím, abychom je nevyvrátili. Občas se nám podařilo je přelézt. Tehdy jsem seděl na vrcholku a vytahoval jsem lano postupně, jak lezl Erik nahoru za mnou. Jindy jsme kopali průchod v sypkém sněhu na jejich úpatí a šli jsme vpřed, opírajíce se o vratký útvar jen konečky prstů. Jednou nám uzavřel cestu obrovský hřib z balvanů starého a nového sněhu, které se navzájem prostupovaly. Zarazil jsem do něho cepín, abych vyzkoušel, jestli by se mi nepodařilo zlézti jej přes vrcholek, ucítil jsem však, že je uvnitř úplně sypký. Celá tato masa, snad patnáct metrů vysoká, pod níž jsme se hrabali jako mravenci, mohla se každým okamžikem zřítit. Pohlédl jsem doleva, zdali bychom nemohli přetraversovat nad ledovcem Zemu, ale jak nasvědčovala síť trhlin, hrozil firn na svahu lavinou. Po pravé straně nebylo nic. Skála končila náhle, jako by ji uťal nožem, a strmě spadala čtyři kilometry dolů na ledovec Kance. V tomto místě se utvořilo něco jako úzká chodbička. Její strop tvořil klobouk hřibu, jehož ledový povlak se prolomil a naklonil na jednu stranu. Visela s něho dlouhá řada pětimetrových střechýlů. Pustil jsem se touto vzdušnou cestou. Šel jsem skrčený, se skloněnou hlavou, abych nezavadil o střechu. Mezi rampouchy se míhalo nebe. Ještě několik kroků a ledový tunel končil. Před námi bylo něco černého. Oči jsem měl plné ledových záblesků. Dlouhou dobu jsem musel stát se zavřenýma očima. Když jsem je otevřel, uviděl jsem, že hřeben je přerušen hlubokou průrvou. Sestoupit dolů bylo snadné, ale na druhé straně nás čekala skalní stěna, spíš skalní práh, nevysoký, ale srázný. V Alpách by to nebyl problém, ale tady, kde není pomyšlení na obyčejné vzepření na rukou, byla to těžká překážka. Rozhlížel jsem se, hledal jsem místo, kudy by bylo možno traversovat. Všechno marné; po jedné straně ledovce Zemu byl lavinový svah a po druhé svislá skalní žebra, přeťatá doleji plochým výčnělkem. Erik stál mlčky vedle mne. Neřekl nic, podal mi prostě svůj batoh se skobami. Výstup na stěnu nám trval dvě hodiny. Sníh ji pokrýval způsobem, který mi nebyl nijak po chuti. Zespodu ho bylo špatně vidět, protože kryl jen úzký proužek skály, vystrkuje bílá chapadla, jako by celý balvan opřádal jakousi pavučinou. Byl sypký jako prach. Neskýtal nejmenší oporu. Skoby, které jsme zaráželi, zaznívaly pod kladívkem nízkým, dlouhým tónem, který se zkracoval a zvyšoval, jak se hrot nořil do skály. Má pravá ruka se měnila v kus hmoty, která únavou ztrácela cit. Cítil jsem jen srdce, obrovské, dusivé srdce, které vyplňovalo prudkými údery celou hruď. Ve dvanáct jsem vylezl ze stínu, jehož horní hranici jsem překročil, a posadil se na vrchol průrvy. Erik si hledal cestu asi pět metrů doleji.
Pode mnou nesmírné, nehybné moře vzduchu. Na jeho dně rozpukané vlny ledovce, částečně zakryté pláty sněhu. Daleko, ve stínu hřbetu, po němž jsme sem přišli, vylézaly z mraků jiné, nižší ledovce. Nejdále na obzoru, za ledovcem Passanram, tyčil se nad mlhami jako skalnatý ostrov z oceánu masiv Siniolchu. Sníh na jeho úbočí končil náhle pod vrcholky zubatou čarou. Celý tento nesmírný obraz skal, mračen a ledovců pulsoval v očích souhlasně s pulsem krve. Erik stanul vedle mne a smotával lano pomalými, vžitými pohyby. Hleděl jsem na holý vrchol Siniolchu a vtom se na jeho stěnách něco zachvělo. Obrovský sněhový jazyk, vyplňující hlavní úžlabinu, postavil se svisle, pomalu se naklonil dozadu, okamžik zůstal nehybně stát a pak začal padat jakýmsi zvláštním zpomaleným pohybem. V mrtvém tichu se nehlučně zřítil na svah. V mžiku zakryla výhled mračna prachového sněhu. Bílé spousty zavířily. Lavina se řítila čím dál rychleji, až vlétla do nízkých mlh, protrhla je a zmizela. Obnažené srázy nahoře zasvítily starým ledem. Snad vteřinu byl klid — a na protějším svahu se zvedl bílý dým jako po výbuchu. Padala druhá lavina, za ní třetí a další. Bušily do mlh a trhaly je na cáry. Teprve teď k nám doletí dutý rachot: takovou dobu potřeboval zvuk, aby překonal vzdálenost, která nás dělila od ledovce Passanram. Rachot mohutněl a tichl, tříštil se v postranních údolích a vracel se zpět. Teď se počal nad cáry mlh zvedat mrak nejmenších částeček sněhu, vymrštěných do vzduchu — a najednou udeřila do očí obrovská duha, která se rozklenula nad propastí.