Erik už dávno stál vedle mne. Oba jsme se dívali na to, co se odehrávalo pod námi. Konečně se on vzchopil první; neměli jsme času nazbyt, bylo třeba vyrazit. Otočili jsme se ke štítu Kance. Od tohoto místa hřeben stoupal neobyčejně prudkým obloukem. Když vanou větry stále stejným směrem, začne se sníh na hřebeni vysouvat za něj, do prázdna, a tvoří nad propastí mysy, sotva se držící zledovatělých srázů. Zdola je vidět celou vratkost těchto převisů, ale nahoře, když člověk kráčí po hřebeni, bělá se oslňující sníh všude a maskuje stejně hřeben sám jako zrádné převisy. Pravé úbočí až ke špičce vrcholu byl sráz, sotva poprášený pruhy sněhu. Právě na tuto stranu vystrkoval hřeben sta a sta vzdušných poloostrovů. Některé z nich prozrazovaly svou existenci nadzvednutými vršky, jiné byly zdánlivým pokračováním hřebene. Nadarmo bloudilo oko v dálce, snažíc se vrýt si do paměti nejnebezpečnější místa. Všude tisíce duh, slunečních jisker, vzdušná propast a bledé, nezkaleně klidné nebe.
Se zdviženým cepínem, pevně svíraje v ruce stočené a částečně přes rameno přehozené lano, vykročil jsem za Erikem, který teď vedl.
Sníh, neobyčejně hluboký, při doteku ožíval, šuměl, bouřil, v celých řekách splýval do údolí. Na pozadí nebe přímo proti nám se vypínala špička vrcholu, zasněžená od západu, od východu holá. Strmá skála jakoby navrstvená z tašek. Šli jsme za sebou a upírali na ni oči. Erik odbočil stranou: hřeben se trochu rozšiřoval a skýtal pohodlnější přechod. Zastavil jsem se. Bílý výčnělek se ztratil jako kouzlem. Beze slova, nakloněn, v půli kroku zřítil se Erik do propasti. Lano bylo volné.
Jistě bych ho nebyl udržel. Neměl jsem čas, abych se zajistil. Tak jak jsem stál, odrazil jsem se vší silou a skočil jsem do propasti na druhé straně. Zahučelo mi v uších, černé plochy srázu zakroužily. Pak to se mnou strašlivě trhlo a já ztratil vědomí. Přivedla mě k sobě bolest v prsou, sešněrovaných lanem. Dusil jsem se. Napjaté lano se lehce chvělo. Nad hlavou jsem měl výčnělek skály, vzdálený jen několik metrů. Zledovatělý hřeben měl funkci kladky: viseli jsme na něm každý s jedné strany. Pokoušel jsem se volat, ale měl jsem stažené hrdlo. Lano se zařezávalo do pasu nezmenšenou silou. Zvedl jsem ruku; byla zalita krví, která potřísnila sekerku cepínu. Při pádu jsem jej neztratil. Necítil jsem žádnou bolest.
Mohl jsem sotva dýchat, natož volat. Abych našel nějaký záchyt, musel jsem přendat batoh. Nenašel jsem nic. Zarazil jsem skobu a vyšplhal na hřeben krok za krokem, centimetr za centimetrem. Opatrně jsem se přesunul přes jeho okraj a položil jsem se na břicho.
Lano, obtočené okolo výstupku, spadalo svisle po jeho druhé straně, kde zmizel Erik. Houpalo se velice pomalu jako obrovské kyvadlo. Erika jsem nemohl dohlédnout. Sráz tady příkře spadal. Jako napjaté struny bělaly se mezi balvany pásy sněhu. Napadla mě strašná myšlenka, že si Erik roztříštil lebku a že tam visí, těžké mrtvé tělo, kývající se na rozmotaném laně. Ještě jednou jsem se naklonil a tu jsem ho uviděl. Visel dole, bezvládný jako žok.“
Přestal jsem vyprávět. Obraz, který jsem vyvolal, dotkl se mne příliš silně. Rozhlédl jsem se po kabině, jako bych hledal pomoc, která by zaplašila vyvolanou visi. Po dlouhé chvíli jsem pokračovaclass="underline"
„Erik žil, ale byl v bezvědomí. Při pádu narazil hlavou do skály. Když jsem ho po hodinové námaze vytáhl na hřeben, měl od zmrzlé krve vlasy černé a tvrdé jako uhel. Dýchal slabě… Než jsem mu, jak jsem uměl, obvázal hlavu, uplynula další půlhodinka. Bylo půl čtvrté. Vydal jsem se na zpáteční cestu. Jeho batoh a reservní lana jsem nechal na místě. Napřed jsem se ho pokoušel vléci, ale nebylo to možné. Naložil jsem si ho tedy na záda. Při prvním kroku jsem div neupadl. Udělal jsem druhý. A další. Pak jsem šel. Za hodinu jsem byl u průrvy v hřebeni. Spustil jsem ho po laně a sám sešel dolů. Pak začínal svah a chůze byla snazší. Tloukl mi hlavou do zad a do ramenou. Nemohl jsem tomu zabránit. Nebe na východě už temnělo, když jsem dorazil k sněhovým věžím. Věděl jsem, že je s Erikem nepřekročím. Věděl jsem také, že by zmrzl, než bych se pro něho s někým vrátil, kdybych byl s to podstoupit tuto cestu ještě jednou. Sešel jsem proto na lavinový svah a šel jsem prostě napříč. Měl jsem naději jedné ke stu, možná jedné k tisíci, že se lavina neutrhne, a vyhrál jsem. Ale bylo mi to úplně lhostejné. Věděl jsem jen jedno: že musím jít. Šel jsem tedy. Přetraversovat zpátky na hřeben jsem nemohl. Náklad na ramenou mě tlačil ke svahu. Několikrát jsem upadl. Jednou jsem se začal i s ním sesouvat, čím dál tím rychleji. Mihlo se mi hlavou: Nemá to cenu! Dost! Ale instinktivně jsem přece jen zabodl cepín do sněhu a zastavil jsem pád. Ovázal jsem spací pytel lanem a začal jsem šplhat vzhůru. Vždy po několika metrech jsem zůstával stát, omotával jsem lano okolo cepínu a táhl spací pytel nahoru. Když jsem se vydrápal na hřeben, bylo už tma. Vsoukal jsem se do spacího pytle. Tak jsem ležel celou noc společně s Erikem. Noc byla nezvykle teplá, ohlašovala už příchod monsunu. Zachránilo mě to před zmrznutím. Vstal jsem, sotva se hory načrtly na řidnoucí tmě. Když jsem si ho znovu dával na ramena, nemohl jsem se ubránit myšlence, že zemřel. Přiložil jsem mu k ústům sekerku cepínu: orosila se. Vyrazil jsem. Při pádu jsem ztratil ochranné brýle, takže už kolem poledne se mi od oslnění zanítila víčka. Chvílemi jsem si přestával uvědomovat, co se děje, ba i to, že se mé nohy pohybují, že jdu. Občas mě z této otupělosti probouzel jeho dech, hřál mě na krku, občas jsem sám vyrážel jakési zachroptění nebo sten a to mě na chvíli vzpamatovalo.
Několikrát jsem si myslil, že už dál nemohu. Tu jsem si říkaclass="underline" Ještě patnáct kroků a shodím ho. A když jsem je udělaclass="underline" Ještě deset kroků! A tak pořád dál. Když jsem překračoval nízký hrbolek, zakopl jsem a upadl do sněhu. Nechtělo se mi vstávat. Zmocňovala se mne příjemná ospalost. V tom jsem uslyšel přímo u ucha zřetelný hlas: už je mrtev. Vzepřel jsem se na rukou a potají, jako zloděj, začal jsem rozvazovat lano, kterým byl ke mně přivázán. Tu jsem zaslechl jeho srdce. Tlouklo. Vstal jsem a šel jsem dál. Co bylo potom, si nevzpomínám. Snad jsem jedl sníh, protože mě něco pálilo v krku jako ledový oheň. Jistě jsem byl v bezvědomí. Druhové, čekající na náš návrat v jedenáctém táboře, vyšli nám v poledne naproti, přestože sami byli nemocni. Asi ve dvě hodiny uviděli na vrcholu hřebene černý bod. Myslili, že se vrací jen jeden z nás. Byli už blízko, když zjistili, že se mýlili. Volali, abych zůstal stát a počkal na ně. Radili mi při sestupu. Nic jsem neslyšel. Nevěděl jsem, kde jsem. Musel jsem jít, to bylo všechno. V polovině cesty ke mně dorazili a ujali se ho. Přinesli ho do tábora zabaleného do stanového dílce. Také mne museli nést; jakmile mi ho sňali se zad, padl jsem obličejem do sněhu, jako kdyby on byl držel do posledního okamžiku mne. Nepoznával jsem nikoho.“
Delší dobu bylo ticho. Nedíval jsem se už na nikoho, jako kdybych mluvil k černé obrazovce, do nekonečného prázdna, v němž zářily miliony hvězd.
„Když jsem se probral, svítalo slunce a bylo teplo. Chtěl jsem pohnout nohou, ale nemohl jsem; byla v sádře. Pod prsty jsem ucítil měkkou pokrývku, za oknem pokoje bylo vidět nebe plné monsunových mraků. Někdo přišel a zůstal stát ve dveřích, překvapen tím, že jsem otevřel oči. Pohladil jsem přikrývku, a když se nerozplynula, rozplakal jsem se.“
Zase jsem přestal mluvit.
„Bylo to v prvém táboře, Gangtoku, sedm dní po oné události. Měl jsem naštípnutý kotník, nevím, jak se to stalo. Také jsem měl rozšíření srdce — levá komora se mi roztáhla div ne do podpaždí. Byl jsem sláb, tak sláb, že jsem stěží mohl mluvit.“
Teď se rozhostilo ticho tak dlouhé, jako kdybych už byl skončil. Arseňjev zvedl hlavu a podíval se mi do očí:
„On to nepřežil, viďte?“
„Ne. Skonal den nato, co jsem ho přinesl. To všechno… bylo zbytečné.“
„To není pravda!“ téměř výhružně řekl Arseňjev. „A nikdo tak nesmí mluvit, ani vy sám ne!“
„Chcete říci, že to bylo hrdinství?“ řekl jsem podrážděně. „Ostatní účastníci výpravy mi dávali najednou najevo, že jejich úcta ke mně stoupla po… ale mě to jenom dopalovalo. Já jsem ho tam přece nenáviděl. Co na tom? Smíte vědět všechno. Klel jsem a modlil jsem se, aby umřel, pořád dokola jsem se modlil.“