"Stavíš na písku," řekl mi otec. "Věda se skládá ze dvou věcí: za prvé z trpělivého, ustavičného sbírání nesčetných fakt, z jejich soupisu a shromažďování, z měření a pozorování. Takto vzniká obrovský katalog, jehož účelem je zachytit nekonečnou rozmanitost forem hmoty. Za druhé — z osvícení, které někdy v jediném okamžiku vnese světlo do badatelovy mysli a ukazuje vzájemné souvislosti jevů. Takové osvícení se dostavuje jen zřídka kdy a je dáno nemnoha lidem. Naše všední, nevděčná a trudná práce se táhne po celá léta, aniž nám přináší viditelné výsledky. V pečlivém sbírání materiálu uplyne nejeden lidský život, do svého konce neozářený takovým bleskem, ale ve jménech, která učinily nesmrtelnými největší objevy, je jako v čočce soustředěna mravenčí píle tisíců bezejmenných badatelů. Jejich práce umožnila někomu, aby v okamžiku nadšení pochopil a vysvětlil jedno z těch nespočetných tajemství, která nás obklopují. A ty chceš vykonat něco velkého sám a hned? To pusť z hlavy…"
Byli jsme tehdy v zahrádce našeho domku u Moskvy. Mezi záhony květin stojí žulový obelisk, který dal postavit na počest Einsteina můj děd, rovněž astronom. Není na něm žádný nápis, žádná slova, jen písmena vzorce o zachování hmoty a energie:
E = m * c2
Došli jsme po pěšince až k obelisku.
"Tento vzorec platí pro celý vesmír. Dovedeš ocenit jeho plný význam? Ne. Ani ty, ani já, ani nikdo na světě. Jako se ve vodě nabrané v noci do dlaně odráží nekonečné nebe nad námi, tak jsou v tomto vzorci obsaženy všechny proměny hmoty a energie, které se odehrály před triliony let, kdy ještě nebylo Slunce, ani Země, ani planety. Jsou v něm pulsace hvězd, smršťování a rozpínání galaxií, vzplanutí a vychládání mlhovin. Na planetách vzniká a zaniká život, slunce vybuchují a hasnou — a tento vzorec stále platí a bude platit do nekonečna. Začínáš chápat? V našem světě neexistuje jiná víra než víra v člověka a jiná nesmrtelnost, než jaká je vyryta v tomto kameni. Bojuješ-li za ni, musíš mít srdce velmi vroucí, hlavu chladnou a jasné vědomí toho, že můžeš skončit život, aniž jsi ve vědě co dokázal — protože pravdu neodhalují vždycky ti, kdo po tom nejvíce touží… Smíš mít naději, ale to ti bohužel nepomůže — nikdo ti nepomůže, rozumíme-li pod slovem «pomoc» recept na objevy. Ale pomoc v podobě zkušeností jiných je před tebou otevřena dokořán — stejně moje, jakož i všech těch, kdo zasvětili život vědě — dnes jako před tisícem let. Posaď se sem na lavičku, kterou postavil tvůj děd — také on tady nejednou dlouho sedával — a rozmysli si dobře, stojí-li ti to za to."“
Arseňjev umlkl.
„Toho dne večer i později jsem si občas uvědomil, že se na mne otec dívá. Chtěl slyšet mou odpověď na otázku, kterou mi položil, ale já — sám nevím dobře proč, snad proto, že mi chyběla odvaha — jsem otálel. A tak jsem mu ono "stojí to za to" neřekl. Když se o půl roku později blížilo zatmění Slunce, měl jsem odjet s astronomickou výpravou do Austrálie. Otec nebyl zdráv; rozmýšlel jsem se, ale poručil mi odjet. Zemřel v době, kdy jsem byl pryč. Nebyl jsem ani na jeho pohřbu, a proto — těžko to dovedu vysvětlit, ale bylo tomu právě tak — třeba jsem věděl o jeho smrti, nevěřil jsem v ni. Když jsem se vrátil, byl jsem čtrnáct dní v Moskvě, musel jsem zařizovat spoustu věcí spojených s výpravou, s blížící se obhajobou své disertační práce, s otcovou smrtí, a tak jsem do našeho domku u Moskvy zajel až v říjnu. Přijel jsem sám, v domku nikdo nebyl. Ale v pokojích někdo uklidil a rozdělal oheň v krbu v hale. Když jsem šel okolo dveří otcova pokoje, chtěl jsem mechanicky třikrát zaklepat na znamení, že jsem doma, jak jsem to vždycky dělával. Zůstal jsem stát s pozdviženou rukou. V kožichu, jak jsem přišel, přistoupil jsem ke krbu a ucítil jsem vůni březového kouře, stoupajícího z ohniště. Teprve v této chvíli jsem uvěřil, že je otec skutečně mrtev. Stál jsem před krbem nevím jak dlouho. Jen velmi zřídka kdy se přihodí, že se za nějakým starým, otřelým slovem naráz otevře propast, do níž lze nahlédnout. Tam před tím krbem s praskajícími poleny jsem pochopil slovo «nikdy». Na zemi žijí a budou žít tisíce, miliony a miliardy lidí, lepších i horších, velkých i malých, avšak v tomto věky trvajícím pochodu nikdy už nebude žít tento člověk, kterého jsem měl rád tolik, že jsem o tom ani nevěděl. Stejně všichni milujeme Zemi a stejně si neuvědomujeme, že je všudypřítomná, samozřejmá, prostě nutná. Cenu všeho poznáme, teprve když to ztratíme. Ano. Je to pro mne vzpomínka velice bolestná, protože tehdy jsem ztratil nejen otce, nýbrž i tu nejasnou, ale mocnou, hluchou a slepou víru mládí v to, že mu nic neodolá, že všeho dobude a ničeho se nebude muset vzdát. Je to však zároveň vzpomínka nesmírně cenná, protože takové okamžiky dělají člověka silnějším a očišťují ho. Myšlenka o světě naprostého štěstí může se zrodit jen v mozku blázna, protože i v tom nejdokonalejším světě bude vždycky nad člověkem nebe vesmíru s tajemstvím nekonečnosti. A tajemství znamená neklid. To je velmi správné, protože neklid nás nutí myslit.“
Potom, když ostatní odcházeli do svých kabin, obrátil se Arseňjev jakoby mimoděk ke mně:
„Zdržíte se ještě chvilku? Poslechneme si rozhlas.“
Přikývl jsem. Nějakou dobu jsme seděli v čalouněných křeslech. Z reproduktoru, vsazeného do dřevěného ostění, plynula tlumená hudba: Čajkovskij. Když dozněla, zavládlo ticho tak naprosté, s jakým se na Zemi setkáváme jen na velmi odlehlém, liduprázdném místě, na moři nebo v horách. Zdálo se mi, že v měkce osvětlené nehybné místnosti jsme mimo čas a prostor. Mezi hvězdami na obrazovce svítila modrá jiskra Země.
Arseňjev se mě vyptával na mé mládí; vyprávěl jsem mu o dědečkovi, o prvních výpravách do hor, o rodném Kavkaze. Znal jej velice dobře; vyšlo najevo, že zlezl mnoho horských štítů, které byly ve vzpomínkách jakoby mým vlastnictvím. Hovořili jsme o hřebenech, vystavených bouřím, o táborech v mrazech a vánicích, o riskantních výstupech, kdy život závisí na tření jediného cvočku o kámen, o zrádném sněhu a protisměrně navrstvených skalách, o zvětralých a drolivých záchytech, i o chvílích, kdy člověk vystoupil na nejvyšší balvan vrcholku. Náš rozhovor se plnil mlčením. Vyměňovali jsme krátké, úryvkovité věty, nesrozumitelné pro někoho cizího. Vyvolávaly obrazy tak mocné a čisté, že přestával existovat čas, který nás od nich dělil. Zdálo se mi, že znám Arseňjeva kdovíjak dávno. Najednou mě překvapilo, že neznám jeho křestní jméno. Zeptal jsem se.
„Petr.“
„Vy jste — sám?“
Usmál se:
„Ne, nejsem sám.“
„Ale já nemyslím na práci,“ řekl jsem, poněkud zmaten svou smělostí, „ani na rodiče.“
Přikývl hlavou na znamení, že rozumí.
„Ne, nejsem sám,“ opakoval a podíval se na mne. „A vy? Třeba právě v tomto okamžiku stojí nějaké děvče na zahrádce a dívá se na nebe, kde svítí bílá Venuše?“
Mlčel jsem a on to přijal jako zápornou odpověď. Zvedl hlavu. Pomalu se přestal usmívat. Sledoval jsem jeho pohled. Díval se na černou obrazovku s dvojhvězdou Země.
„To ještě nevíte. Mezi miliardami lidí, kteří pracují, baví se, souží, radují, dělají objevy, stavějí domy a budují atomová slunce, v davech těch nesčetných bytostí existuje pro mne jediná. Jediná, pilote. Chápete? Jediná.“