LET V MRAČNECH
Třicátý den cesty
Včera jsme letěli kolem asteroidu Adonise nedaleko od místa, kde se jeho dráha protíná s dráhou Venuše. Od té chvíle začaly pracovat motory. Ženeme se po stopách prchající Venuše, která vstupuje do poslední čtvrti a září na nebi jako úzký bílý srpek. Na rozdíl od vědců nemám kromě navigační služby nic jiného na práci. Dnes ráno jsem v návalu zoufalství rozebral motor helikoptéry a čistil jsem s jakýmsi zvláštním dojetím jeho součástky i tak se blyštící čistotou. Složil jsem je dohromady a dával jsem si záležet, abych na tuto práci spotřeboval co nejvíc času. Už jsem přečetl všechny knihy o astronomii, které mám v kufříku, prostudoval jsem si materiál pojednávající o atmosféře Venuše, v níž budu muset řídit letadlo — bohužel, byl neobyčejně skrovný. Dověděl jsem se pouze — to jsem ještě nevěděl — že největšími teleskopy je občas možno zahlédnout trhliny v mračnech, to znamená, že s povrchu planety bývá někdy vidět čisté nebe. Trochu mě to potěšilo, protože už teď, v pátém týdnu cesty, začínám tesknit po zemském blankytu.
Odpoledne jsem seděl v centrále s Osvatičem. Je to správný chlapík, ale nemluva k pohledání. Nikdy neřekne „ano“ nebo „ne“, jeho odpovědi se omezují na přikývnutí nebo zavrtění hlavou. Dal mi fotografii Venuše s tak zvanou „velkou černou skvrnou“ u samého okraje kotouče, kterou jsme předevčírem zpozorovali. Při naprostém nedostatku událostí, který u nás vládne, byl to učiněný objev, ale i ten vystačil sotva na několik hodin.
Když jsem si znovu prohlédl onu záhadnou skvrnu (která není na snímku větší než tečka), vyšel jsem na chodbu. Potkal jsem tam Soltyka; chtěl jsem se ho zeptat, jak to bude s naším pozemským časem a rozdělením na noc a den, které jsme doposud zachovávali — protože až přistaneme, budeme se asi muset přizpůsobit času Venuše. Ale zapomněl jsem na to, když mi řekl, že zítra ráno podstatně zrychlíme let Kosmokratoru. Na trati půl milionu kilometrů, které nás dělí od cíle, provedeme zkoušku maximální rychlosti rakety, což nám ušetří skoro čtyři dny cesty. Měl jsem z toho velkou radost, přestože nám později, po večeři, přednesli oba navigátoři řadu pádných technických důvodů, které je přiměly k tomuto rozhodnutí, nemohl jsem se ubránit myšlence, že stejně jako my všichni toužili po tom, aby zkrátili dobu čekání, nesnesitelně se protahující.
Třicátý první den cesty
Od rána se konaly horečné přípravy. Bylo nutno znovu si ověřit, jak jsou upevněny všechny předměty v kabinách i zásoby ve skladištních prostorách, zkontrolovat stav přístrojů, prohlédnout a zajistit pásové podvozky, ukryté v prostorných dutinách podpalubí. Práce probíhaly podle plánu dávno předem promyšleného. Já jsem odešel do komory v hlavě rakety a tak jsem se zabral do práce na letadle, že jsem si zapomněl jít v jedenáct hodin pro radiovou poštu. Když jsem konečně přišel do centrály, leželi už všichni v křeslech. Položil jsem se a zapjal pásy. Soltyk vyčkal ještě několik desítek vteřin a přesně ve dvanáct zapojil přístroj, odstraňující filtry z atomového reaktoru. Hlas motorů, dosud sotva slyšitelný, sílil každou vteřinu. Nad mým křeslem byla velká obrazovka televisoru s bílým kotoučem planety a nad ní řada osvětlených ciferníků. Ručička rychloměru se vychýlila z polohy, kterou dosud zaujímala. Motory hřměly stále mohutněji. V jejich zesilujícím se zvuku nebyla žádná vibrace; části konstrukce, těleso rakety, křesla, nic se nehnulo. Jen ručičky na ukazovatelích lenivě klouzaly po zelených číslicích, všechny jedním směrem. Vysoký tón motorů mohutněl a jako by vycházel z každého kousku kovu, vyplnil nakonec svým hlasem celý prostor centrály a i nás všechny. Osmnáct minut po dvanácté již jsme dosáhli rychlosti sto kilometrů za vteřinu, to znamená přibližně 360 000 kilometrů za hodinu. Hvězdy byly stále nehybné, ale kotouč Venuše, ležící přímo proti špičce rakety, rostl. Napřed byla Venuše stříbrný opalisující disk, veliký jako Měsíc, později jsem si v jistém okamžiku všiml, že je vypouklá. Zaujímala čím dál tím větší prostor, jako nafukovaná bílá koule. Už jen úzký proužek odděloval její matně prosvítající okraje od rámu obrazovky. Ještě minutu a vyplnila ji celou. Ručičky radarových dálkoměrů se rovnoměrně pohybovaly po osvětlených dílcích stupnic. Ještě stále jsme si neuvědomovali nic jiného než vysoký tón motorů. Zatím co ostatní tělesa, jako Měsíc nebo Země, když jsme se k nim blížili, měnila svou tvářnost, ukazujíce nové a nové podrobnosti svého povrchu, Venuše svítila stále stejně jako neskutečná, tajuplná mléčně bílá koule.
Let plnou rychlostí trval necelou hodinu. Na obrazovce již dávno nebylo nebe, jen vše zastírající bezmezná bělost, která místy přecházela do stříbřitých a krémových pruhů. Pozvolna jsme začali pociťovat vzrůstající přitažlivost planety. Jednu chvíli se mi zdálo, že raketa někam padá a dělá při tom kotrmelce. Musel jsem zavřít oči. Když jsem je znovu otevřel, manipuloval Soltyk s prediktorem. Závrať zmizela. Kosmokrator se přestal otáčet okolo své osy. Zároveň utichl hlas motorů. Uši zaplavilo hučivé, prázdné ticho, v němž jsem zaslechl pomalé údery vlastního srdce.
Soltyk pohybem páky právě přesunul své křeslo tak, že stálo přímo pod obrazovkou hlavního televisoru. „Hlaste mi každých deset vteřin výšku,“ řekl mi. Přikývl jsem. S oběma rukama na pákách se Soltyk naklonil, jako by chtěl vstoupit do obrazovky.
„Devatenáct tisíc kilometrů,“ řekl jsem. Taková vzdálenost nás ještě dělila od planety. Pod námi ležely mraky jako nekonečný zářící oceán. Místy oslnivě hořely odraženým slunečním světlem, místy se v nich objevovaly prchavé trhliny a hluboké strže. Kosmokrator se točil jako kámen, uvázaný na dlouhém provaze. Čím dál větší síla nás vtlačovala na sedadla kožených křesel. V absolutním tichu jsem je slyšel vrzat v pravidelných přestávkách.
„Sedmnáct tisíc.“
Vrhl jsem krátký pohled stranou na rychloměr. Ukazoval nyní šedesát kilometrů za vteřinu. Kdyby se raketa dostala do styku s atmosférou planety při takové rychlosti, došlo by k výbuchu. Podíval jsem se na Soltyka. Shrbený, tmavý proti zářící obrazovce, stál bez hnutí s rukama na řídicích pákách.
„Šestnáct tisíc tři sta.“
Celý obzor pod námi se zatočil, sesedl a pak se kolmo vztyčil. Raketou proběhl krátký otřes, který námi mrštil vpřed. V obrazovce vzplál a zhasl fialový blesk.
„Patnáct tisíc osm set.“
Nový náraz, slabší než předešlý, ale trvající déle. Od špičky rakety sršely fialové blesky, rozvětvující se v hořící pavučinu, kterou jsme prolétli ve zlomku vteřiny. Byly to kyslíkovodíkové brzdicí rakety.
„Čtrnáct tisíc.“
Ze špičky se teď valil výbuch za výbuchem. Pronikaly celým tělesem rakety. Dutý rachot, nárazy, slábnoucí kaskády výbuchů, přerušované krátkými chvilkami ticha. Šikmo před námi ležela bílá pláň mračen a nad ní se řítil vpřed mírně nakloněný Kosmokrator. Pochopil jsem, že podle klasického zákona astronautiky začínáme opisovat okolo planety spirálu.
„Dvanáct tisíc jedno sto.“
Již jsme mohli pozorovat vlnivý pohyb mračen. Hnala se rychleji a rychleji. Nahoře nad námi černé hvězdné nebe, pod námi nekonečná mléčně bílá pláň, modelovaná stíny a světly.
„Osm tisíc.“
Osm tisíc kilometrů nás dělilo od planety, to znamená tři čtvrtiny jejího průměru. Soltyk vtáhl hlavu mezi ramena a ještě více se předklonil. Kosmokrator celý zasténal a zachvěl se jako napjatá struna. Zároveň udělal obzor půlobrat vzhůru, položil se na bok a opět sklouzl dolů. To byly spuštěny hlavní motory, které brzdily náš pád tím, že vrhaly proudy atomů tryskami ve špičce rakety. Jejich zvuk se nikterak nepodobal obvyklému cestovnímu tónu. Jako koule prorážel Kosmokrator s chvěním a svistotem žhavý mrak, který před špičkou rakety utvořily atomové plyny, zrychlené pohybem v dlouhé ústřední trysce a násilně zadržované prudkým letem. Musel jsem křičet z plných plic:
„Tisíc devět set kilometrů.“
Mračna se hned slévala, hned trhala a prchala dozadu jako zpěněné vlny vodopádu. Na jejich povrchu, jenž svítil matným leskem perleti, zpozoroval jsem stín rakety, podobný tenké čárce. Zapadal do trhlin, mizel v jejich hlubinách, ale za okamžik se vyhoupl na mrak zalitý sluncem a podobný zlaté pěně, do tuha ušlehané.
„Šest set kilometrů.“
Do vířivého rachotu brzdicích výbuchů se vmísil nějaký nový tón. Z počátku jsem jej nemohl zachytit, ale za chvíli tak zmohutněl, že jsem jej odlišil od chodu motorů. Byl to velmi vysoký, až rezavý svist. Zároveň jako by jimi proběhl neviditelný proud, zachvěly se ručičky aerodynamických přístrojů, které dosud ležely jako mrtvé. Svist sílil a přecházel do pronikavého hvízdání. To byla atmosféra planety, kterou jsme proráželi.