„Čtyři sta osmdesát!“
Pod střelou se trhaly mraky jako napjaté chvějící se struny. Rachot brzdicích trysek zeslábl. Pohlédl jsem znovu na ukazovatele; již jsme ztráceli kosmickou rychlost, letěli jsme rychlostí osm kilometrů za vteřinu. Houstnoucí atmosféra kladla raketě větší a větší odpor. Ovzduší stlačené v místech, kde se dotýkalo rakety, chvělo se a působilo, že celý obraz v televisoru se míhal. Rychlost Kosmokratoru se ustavičně zmenšovala. Znova zahřměla salva výbuchů. Šipky aerodynamických přístrojů, zaznamenávajících hustotu, tlak a teplotu atmosféry, živě poskakovaly. Jako granát na konci letu po balistické křivce prorážela raketa se svištěním vrstvy řídkých par. Těsně kolem nás se míhaly chvějivé, sněhu podobné chumáče kondensovaných krystalků, třpytících se stříbrně ve slunečních paprscích. Níž ležela mračna jako načechraná, slitá stěna. Řítili jsme se jí vstříc s děsivou rychlostí. Okamžik a obrazovka zhasla, jako by ji ovanul hustý kouř.
Stáda mračen pádila, rozletujíce se jako vyplašení těžcí ptáci. Hlásil jsem Soltykovi výšku: třicet kilometrů — a už jsme byli v mracích. Na Venuši pluly v nezvyklé výšce. Atmosféra byla tak hustá, že i naše poměrně nevelká rychlost měla za následek pronikavé vytí, přecházející od basově třaslavých tónů až do nejvyššího hvizdotu. Viditelnost se prakticky rovnala nule. Hned jsme se pohroužili do tmavožlutého šera, hned jsme vlétli do mléčných pěn, hýřivě posetých duhami. Soltyk přepojil televisory na radar, ale příliš to nepomohlo. Dolů obrácené kužely radarových paprsků bezmocně vázly v třasoviskách mračen a neprozrazovaly utváření povrchu. Letěli jsme naslepo podle gyrokompasu, opisujíce okolo planety široké oblouky. V šedozeleném svitu, který zaléval obrazovku, ukazovaly se rozmazané kontury mraků ležících níž a v mezerách mezi nimi vrstvy ještě hlubší až k povrchu, na němž se tvary slévaly v kalnou šeď.
Sluchovou kulisou letu byl ustavičný dutý šum. Při nepřetržitém pozorování obrazovky se mě chvílemi zmocňoval dojem, že pod námi kypí rozbouřené moře a že šum letu je hlukem tříštících se vln. Tento klam byl asi po hodině letu už tak silný, že jsem musel na nějakou dobu odvrátit oči od obrazovky. Soltyk vedl raketu níž a níž. Od povrchu už nás dělilo pouhých osm kilometrů, ale viditelnost se stále rovnala nule. Jak ukazovaly aerometrické přístroje, vznášely se v mračnech chomáče drobných pevných částeček, které pohlcovaly radarové vlny. Byl jsem zvědav, co Soltyk udělá, ale samozřejmě jsem se na nic neptal. Nejprve se mě zmocnilo zklamání, pak netrpělivost, nakonec zlost: tak dlouho jsem čekal na okamžik, kdy vsednu do kabiny letadla, a teď, když se ten okamžik blížil, přímo jsem se bál, že v těch zatracených mračnech ztratím orientaci.
Obraz v televisoru se změnil. Soltyk postupně zapínal stále kratší a průbojnější radarové vlny. Vlnoměr vysílačky ukazovaclass="underline" centimetr, půl centimetru, tři milimetry… Naráz se rozplynuly a zmizely masy, plazící se po obrazovce. Spatřil jsem povrch Venuše — bohužel však se na něm nedalo mnoho rozeznat. Nerovnosti a vypouklosti terénu splétaly se při šíleném úprku zpět do jakýchsi roztřesených pruhů, zelenavých a rudohnědých. Soltyk teď bez přestávky manipuloval s pákami; buďto zapínal motory, nebo silněji brzdil, až poklesla rychlost letu na nejnižší přípustnou hranici. Letěli jsme nad jakousi velkou rovinou rychlostí asi tři sta metrů za vteřinu. Zdálo se mi, že je porostlá hustým lesem. Košaté koruny stromů nebo snad nějakých fantastických rostlin, obrovské keře, háje, houštiny — to vše se míhalo před očima příliš rychle, než aby bylo možno sledovat jakoukoli podrobnost. Když letadlo kleslo na čtyři tisíce metrů, zmocnily se mě pochybnosti, jsou-li ony fantastické útvary opravdu rostlinami. Zmizely však dříve, než jsem měl čas dobře si je prohlédnout. Objevily se ploché pahorky s mírnými svahy. Tu a tam nesahaly mraky až k povrchu planety. V jedné z trhlin mezi mračny, která měnila své tvary a líně pulsovala, začernal se oblak s temnými stěnami, odrážející se svou nehybností od oceánu par. Byl to vrchol hory. Terén stoupal. Ručička altimetru dosáhla drobnými skoky sedmi tisíc metrů. Pod námi plynula mohutná klenutá úbočí, časem se zatřpytilo světlo jakoby odraz na ledovci, časem zableskly svahy hladké jako sklo. Pak se gigantické panorama skalních výšin a hlubokých údolí ponořilo do mlh. Raketa nabírala výšku. Devět, deset, jedenáct tisíc kilometrů. Řidnoucí plyn, prorážený špičkou rakety, svištěl čím dál slaběji. Konečně se Soltyk obrátil ke mně. Neřekl nic, ale z jeho očí jsem vyčetl, že přišel můj čas.
Osvatič převzal od Soltyka řízení, a zatím co raketa, ponořená v mléčně bílých mlhách, letěla dál, měli jsme poradu. Prvou věcí bylo, určit přesné složení atmosféry. Souhlasné s předpoklady se ukázalo, že je mnohem, téměř dvojnásobně vyšší než zemská. Tlak ve výšce jedenácti kilometrů byl 690 milimetrů rtuťového sloupce, tedy skoro tolik jako na hladině zemských moří. Podle chemikových závěrů jsou mračna velmi různé konsistence. Jak se zdálo, tvoří několik nad sebou ležících vrstev. Nejvyšší se skládají z polymerisovaného formaldehydu a částeček nějaké neznámé látky, jejíž podrobné prozkoumání bylo odloženo na pozdější dobu. Nižší obsahovaly vedle formalinu nevelké množství vody. Kyslíku bylo v ovzduší pět procent, kysličníku uhličitého dvacet devět. S lítostí jsem se rozloučil s tajnou nadějí, že se domněnky vědců nepotvrdí a že se po planetě bude možno pohybovat bez kyslíkového skafandru. Protože let v mračnech nepřinášel přesné údaje o terénu a znesnadnil raketě průzkum a navíc bylo manévrování s Kosmokratorem v malých výškách spojeno s jistým risikem, rozhodli jsme se, že přistaneme. Na prostoře asi sedm tisíc kilometrů, nad níž jsme proletěli, nebylo možno zjistit zřetelné známky činnosti myslících bytostí, ale v přesvědčení, že na planetě jistě žijí, rozhodli jsme se po přistání zahájit průzkum, zatím v oblasti poměrně nevelké, při nezbytné opatrnosti. V této krajině měl den trvat ještě šest dnů pozemských, času tedy bylo dost. Osvatič vrátil raketu do směru ploché krajiny, kterou jsme předtím zpozorovali. Zbývalo ještě prozkoumat podrobně terén a nalézt co nejrovnější místo pro přistání. Vystoupil jsem na horní palubu, abych se převlekl, a když jsem se vrátil, již ve skafandru, všichni se okolo mne shlukli. Nechtěl jsem se s nikým loučit. Společně se Soltykem jsem odešel do komory ve špičce rakety, kde na katapultu leželo letadlo: dlouhá, štíhlá ocelová kapka s křídly ustupujícími daleko dozadu. Protože jeho kabina je hermeticky uzavřena, sňal jsem přilbu, která zužovala zorné pole.
„Už víte všechno, viďte?“ řekl Soltyk.
Stiskl jsem mu pevně ruku, vystoupil jsem na křídlo a jedním skokem jsem se octl v kabině. Přilbu jsem položil pod sedátko, abych ji měl kdykoli po ruce. Zapnul jsem světla a ciferníky přístrojů, ještě jednou jsem zkontroloval kohoutky kyslíkových přístrojů a pohlédl jsem přes okénka na inženýra. Byl rozčilený, ale snažil se, aby to nedal na sobě znát.
„Ihned vás vystřelíme…“ řekl. „Ale napřed ještě jednou zkontrolujeme spojení.“
Věděl jsem, že je kontroloval už stokrát — naposledy nejpozději dnes ráno, ale jen jsem se na něho usmál. Odešel. Osaměl jsem. Zabouchl jsem průhlednou kupolku nad hlavou, utáhl těsnicí šrouby a pevně jsem se opřel nohama o pedály řízení. Na svítícím ciferníku skákala vteřinová ručička. Vtom se v sluchátkách ozvalo slabé zapísknutí a hned potom Soltykův hlas:
„Tak co, jak mě slyšíte?“
„Slyším výborně.“
„Letíme ve výšce devět tisíc metrů, rychlost devět set dvacet za hodinu. V pořádku?“
„V pořádku.“
„Můžete tedy zapnout motor. Zapnuto?“
„Zapnuto,“ odpověděl jsem, když jsem zmáčkl knoflík startéru. Červené světýlko zazářilo v zelenavém přítmí.
„Pilot hotovo?“
„Pilot hotovo.“
„Pozor!“
Rozlehl se ohlušující třeskot. Poklop ve špičce se rozlétl a já jako náboj z dělové hlavně jsem vystřelil ven v plamenech tryskových plynů.