Oči zaplavil příval světla. Jako plavec bojující s vodou vyrovnával jsem úplně mechanicky kormidla. Kabina byla zasklena vypouklými okénky. Ve světle přicházejícím odevšad, jako muška v kapce čirého jantaru, letěl jsem po hlavě proti kolotajícím mlhám a mrakům. Vytí prorážené atmosféry ucpávalo uši jako vata. Zdálo se mi, že kupolka praskne, promáčknuta rychlostí letu. Ale brzy jsem ztratil rychlost, kterou mi propůjčil katapult Kosmokratoru, a rozletěl jsem se vlastními silami. Díval jsem se na šedé, stranou prchající mlhy a vtom, jako by někdo mezi ně vsunul skleněný nůž, atmosféra nade mnou se vyjasnila. Současně obtáhlo namodralé světlo oslnivou konturou břicha mračen, rozlehl se hučivý svist a dolů se řinuly proudy vod. Pochopil jsem, že někde velmi blízko nade mnou letí Kosmokrator a že tento úkaz způsobily atomové plyny, vyletující z jeho trysek. Šlápl jsem na pedál, abych dostal stroj co nejrychleji z nebezpečného sousedství. Kdyby mě naplno zasáhly tryskové plyny rakety, mohly by mi utrhnout křídla.
„Haló, pilote, jak se vede? Letíte?“ ozval se hlas v sluchátku.
Přisvědčil jsem a udal jsem kurs podle gyrokompasu.
„Začneme kroužit. Můžete letět dolů!“
Ze svého místa jsem neviděl nic než převalující se mlhy. Zato v malé kruhové obrazovce palubního radaru bez ustání plynuly obrysy terénu, ležícího pode mnou. Pomalým, tisíckrát už vykonaným pohybem položil jsem stroj na křídlo a začal jsem padat jako kámen. Na Zemi bych se na altimetr vůbec nemusel dívat, protože zdánlivá velikost řek, silnic a jiných věcí dole viditelných není při troše zkušeností nejhorším vodítkem, ale tady jsem nespouštěl oči s jeho stupnice a při tom jsem pozoroval i obrazovku radarskopu. Když se rychlost pádu příliš zvětšila, dostal jsem stroj velmi pomalu ze střemhlavého letu. Byl jsem přímo ve vrstvě mračen a při letu jsem střídavě vlétal do jejich načechraných chomáčů a vylétal z nich. Pode mnou však nebylo ani stopy po oné rovině zarostlé lesem. Defilovaly tam dlouhé a široké holé hřbety, podobné ztuhlým vlnám. Hlásil jsem to Soltykovi.
„Změňte kurs o jeden a půl stupně na východ,“ řekl. „A co to máte s goniem? Je vás mizerně slyšet.“
Myslil tím radiové signály, vysílané automaticky mou stanicí, pomocí nichž mohou určit na palubě Kosmokratoru polohu letadla. Slova inženýra Soltyka mě trochu znepokojila, protože i já jsem ho slyšel dost špatně. Příjem chvílemi rušil lehký praskot. Podle pokynu jsem zatočil letadlo vlevo a letěl jsem těsně pod mračny. Snažil jsem se neztratit výšku, abych obsáhl očima větší plochu. Nebylo to snadné: každých několik desítek vteřin jsem vlétl do mračen, z nichž jsem se dostával tím, že jsem se snesl se strojem dolů. Taková „hra na schovávanou“ trvala dost dlouho.
Dal jsem přednost tomu, nespoléhat se na radar, protože na obrazovce bylo vidět jen poměrně malou část krajiny. Proto jsem dychtivě pátral po každé díře v mračnech, a jelikož místy klesala velmi nízko, přelétal jsem častěji a častěji sotva několik desítek metrů nad vyššími místy terénu. Nebyla to rovina, ale nebyly to ani hory: jakési obrovité, kaskádovitě spadající přirozené stupně nějaké skály, jak jsem mohl usuzovat z jejich hladkého povrchu. Tyto stupně, přesněji řečeno terasy, táhly se vlnovitě přes celý přehlédnutelný prostor. Napadlo mě, že se snad vyskytne terasa dost rozlehlá, aby na ní mohl přistát Kosmokrator, a letěl jsem několik minut rovnoběžně s nimi. Začaly však stoupat, lámat se a klást šikmo jako obrovské rozházené karty, a proto jsem otočil zpět. Soltyk se mnou hovořil a vyptával se na podmínky letu a viditelnost. Odpovídal jsem mu stručně, protože mě mrzelo, že nemohu najít zalesněnou rovinu. Les přece musel někde končit a dalo se předpokládat, že tam bude příhodné místo k přistání. Konečně jsem upustil od pátrání nad jednotvárnou, třeba neobvyklou krajinou a letěl jsem přímo vpřed. Z terasovitých stupňů se najednou vynořil oblý nízký pozemní val, který se plazil k východu jako obrovská, mírně se kroutící housenka. „Možná, že je tam nějaká náhorní planina,“ pomyslil jsem si, sešlápl jsem pedál a hnal jsem se tím směrem. Dál pak byl terén trochu nepřehledný. Zastírala jej nízká, přízemní mlha, z níž se zvedal jen onen pozemní val, stále vyšší a nerovnější. Tu a tam od něho vybíhaly řetězy pahorků. Když jsem se podíval před sebe, spatřil jsem na horizontě čnít temný masiv. Byly to hory. Letěl jsem ještě pořád rovně, spíše ze zvědavosti, jak asi vypadají hory na jiné planetě; dalo se totiž těžko předpokládat, že bych našel místo pro přistání mezi rozeklanými skalami. Horské řetězy přecházely v bariéru čím dál vyšší a příkřejší; její vrcholky se místy už ztrácely v mračnech. Další let tímto směrem neměl smyslu. Rozhodl jsem se pro návrat. Po pravé straně, ne už dole, nýbrž téměř ve výšce letadla, zvedaly se vypouklé, oblé svahy, zabořené v příkrých kuželech ssuti, podivně světlé, skoro bílé. Vtom se skalní bariéra otevřela jako kamenná křídla brány. Spatřil jsem černé jezero, v němž se zrcadlila mračna, úžlabiny v skalních stěnách a k břehům sestupující jazyky štěrku. Že by to byla skutečně voda? Zamířil jsem se strojem do skalní brány a začal jsem klesat. Na svou zvědavost jsem mohl draze doplatit, protože v průsmyku — jak se dalo ostatně očekávat — vál silný vzdušný proud, který mě strhl, vyhodil vzhůru a pak takovou silou vtáhl dolů, že jsem se div nezřítil do jezera. Abych se dostal nahoru, musel jsem postavit stroj téměř svisle a letět na plný plyn. Na okamžik jsem byl tak blízko hladiny, že jsem viděl tříštící se vlnky a pod vodou zřetelně patrné balvany na dně. Měl jsem přece jen úspěch. Objevil jsem ideální místo pro přistání. Kosmokrator se mohl snést na jezero. Bylo jen třeba objevit vhodný přístup, protože ze tří stran se tyčily hrozivé skalní stěny. Abych přehlédl celé panorama horské krajiny, vystoupil jsem s letadlem do výšky tří tisíc metrů. Již delší dobu jsem si uvědomoval, že se něco změnilo, ale z počátku jsem nemohl přijít na to co. Náhle jsem sebou trhclass="underline" v sluchátku se už neozývalo tiché zvonění, svědčící o tom, že v Kosmokratoru jsou u přijímačů. Dotkl jsem se kontaktu: byl zapojen.
„Haló, inženýre Soltyku!“ volal jsem. „Inženýre Soltyku!“
Ticho. Otočil jsem ladicím knoflíkem. Několikrát to zapraskalo. Vtom se ozvaly celé série krátkých a dlouhých praskavých zvuků. Ačkoli ne, to nebylo obyčejné praskání, jaké působí elektrické výboje, nýbrž znovu a znovu propukající kvílení, v němž se vyskytovala místa napůl melodická. Otočil jsem knoflíkem ještě dál. Zvuky se ztratily. Začal jsem znovu volat raketu. Nedostával jsem odpověď. Zesílil jsem anodové napětí, riskoval jsem, že spálím odpory. Bez výsledku. Teď již jsem se nedíval před sebe, nýbrž snažil jsem se neztratit klid a kontroloval jsem všechny přívody. Počínaje laryngofonem, přezkoušel jsem jeden po druhém všechny spoje — všechno bylo v pořádku, všechno fungovalo, kontrolní lampička antény ukazovala, že se signály šíří do prostoru, ale raketa se přesto nehlásila. Abych se orientoval, vyhlédl jsem na okamžik ven a zaklel jsem. Byl jsem nad zalesněnou rovinou. V nekonečných pruzích se táhly do dálky útvary podivných keřů a mizely pod nízkými mračny, z nichž se linulo prudké bílé světlo. Pode mnou se míhaly podivné formy jako chocholy, závěsy, hřívy, mísily se barvy teplé i studené, žluť, zeleň světlá i skoro černá — byl to neobyčejný les, opravdu. Ale v této chvíli jsem neměl chuti důkladněji se jím zabývat. Znovu jsem se vrátil k radiu, znovu jsem kontroloval spoje a tu mi bleskla hlavou myšlenka, při které mě mrazilo po celém těle:
A co když byla raketa zničena, ať útokem nebo tragickou katastrofou, a já jsem zde jediným žijícím člověkem?
Bylo to otřesné. Krátkou chvíli jsem zhluboka dýchal. Cítil jsem, jak odporný pocit strachu pomalu mizí. Pak jsem zaťal zuby, ještě jednou jsem pohlédl na les ubíhající pode mnou a zamyslil jsem se, co dělat. Pohonných hmot jsem měl na slabé dvě hodiny letu. S kyslíkem bych vystačil podstatně déle, asi dva dny. Horší to bylo s potravinami — měl jsem jen trochu koncentrátů a dvě thermosky s kávou. Nemělo smysl kroužit až do chvíle, kdy budou nádrže prázdné, protože při nízké cloně mraků byla jen nepatrná naděje, že bych náhodou zahlédl raketu. Ale kdybych přistál, mohl bych něco podniknout s radiem (tak jsem uvažoval, i když jsem si nedělal iluse, že by mi to nějak zvlášť pomohlo), a kdyby raketa přeletěla nad touto krajinou, mohl bych dát druhům znamení nebo za nimi vzlétnout do vzduchu. Zdálo se mi, že je to nejlepší východisko ze situace. Rozhodl jsem se, že přistanu. Bylo pouze třeba najít příhodné místo. Mému letadlu, které bylo vyzbrojeno speciálními brzdicími plochami, stačilo by takových padesát metrů jakž takž rovné plochy. Sestoupil jsem níže a pak jsem se čím dál tím víc blížil k povrchu, až jsem konečně letěl minimální rychlostí téměř nad vrcholky stromů. Jaký však byl můj úžas, když jsem zjistil, že to vůbec nejsou stromy, ba ani rostliny, nýbrž vysoké, podivuhodně utvářené minerály — ani krystaly, ani krápníky. Místy se proplétaly tlusté, masivní, jako sklovinou zalité žíly černězelenavé hmoty, z nichž trčely rozkošacené trsy obrovských jehlic, jinde opět vyčnívaly výrůstky podobné rukám s roztaženými prsty, baldachýny, hlízy, jakési uzly mnohobarevné skály, lesknoucí se studeně jako led. Nebylo ani pomyšlení, abych tady přistál. Letěl jsem tedy stále vpřed, s nadějí, že mrtvý les jednou skončí, a stupňoval jsem rychlost, až jsem konečně zmáčkl páku plynu do konce. Motor rovnoměrně hučel, a kdybych nebyl býval v situaci tak zoufalé, byl bych se mohl kochat učiněným kaleidoskopem barvitých útvarů, které se pode mnou míhaly a ukrývaly za křídly. Znenadání v sluchátkách opět zaskřípělo a v přívalu ohlušujícího praskotu jsem zase uslyšel Soltykův hlas: