„Pilote, ozvěte se! Pilote!“
Ihned jsem odpověděl, ale slova umlkla. Po několika desítkách vteřin napjatého čekání jsem zase uslyšel Soltykův hlas. Tentokrát mluvil docela určitě k někomu jinému:
„Už dvacet minut se nehlásí.“
„Budeme kroužit dál?“ ptal se druhý hlas, jak se mi zdálo, Arseňjevův.
„Inženýre!“ vykřikl jsem. „Haló! Kosmokrator!“
„Budeme kroužit,“ odpověděl Soltyk. Zase jsem začal mluvit, pak volat, ale neslyšel mě. Zato já jsem slyšel úryvky slov; domlouval se s druhy. Podíval jsem se na škálu svého gonia, aby mi ukázala směr, kde hledat Kosmokrator, avšak na kulatém ciferníku přístroje jsem uviděl místo jediného svítícího vroubku pravý chaos jiskřivých světýlek. Připomínalo to obrazy, jaké dává rušení radarového příjmu pomocí proužků aluminiové folie. Zmocnil se mne vztek. Soltykův hlas slábl, konečně docela zanikl v sílícím praskotu. Když jsem točil ladicím knoflíkem, znovu jsem uslyšel tajuplné kvílivé zvuky a najednou mi ruka ztrnulá na knoflíku:
„Není to snad… rozhlas obyvatel Venuše?“
K čertu, to je docela možné! Přerušované zvuky mohly být jakousi obdobou naší Morseovy abecedy. Nemohl jsem však o tom déle přemýšlet, protože ve velké dálce, na samém obzoru, objevila se skalní bariéra, která se táhla od horského, za horizontem ukrytého jezera, jež jsem nechal několik kilometrů na východ po levé ruce.
Plocha mrtvého lesa zde najednou končila rovnou linií, běžící oběma směry jako podle pravítka. Dál se prostírala rovina modelovaná mírnými, zaoblenými pahorky a stejně nevelkými mělkými údolíčky. Lepší místo pro přistání jsem si rozhodně nemohl přát. Pokud se dalo odhadnout, byla půda hladká jako leštěná skála. Za posledními řadami mrtvých stromů jsem vypnul přívod pohonných hmot. Zdálo se mi, že mrtvý les je od roviny oddělen úzkým tmavým pruhem, snad příkopem, ale musel jsem soustředit pozornost na řízení. Vysunul jsem brzdicí plochy a přitáhl páku k sobě. V náhlém tichu vydala křídla letadla klesající, nízký tón. Následoval měkký náraz, pak druhý. Dosedl jsem na kola. Stroj kousek roloval a zastavil se. Stál, trochu nakloněn, na nerovném povrchu půdy. Půdy planety Venuše.
PILOT
Delší dobu jsem seděl v kabině nerozhodnut, co dělat. Ještě jednou jsem se naklonil nad radiový přístroj. Šipka vylaďovače přejela celou stupnici. Všechny vlnové délky byly němé. V éteru se neozýval nejslabší šumot. Nechal jsem toho. Vytáhl jsem zpod sedátka přilbu, nasadil jsem si ji a utáhl postupně automatické těsnicí šrouby. Na vteřinku jsem zaváhal s rukou na páce, kterou se odklápí kupolka — a silně jsem zatáhl. Skleněná stříška popojela dozadu. Zkontroloval jsem ještě očima malinkou, tmavozelenou obrazovku radarskopu, která zářila v přilbě, sáhl jsem na kohoutek kyslíkového přístroje, přehodil jsem nohu přes okraj kabiny a už jsem byl na křídle.
Vím, že nedokáži popsat pohled, jaký se mi naskytl. Mohu vyjmenovat jeho podrobnosti, ale nepodaří se mi vystihnout onen podstatný, všemu společný tón, který působil, že si člověk na první pohled uvědomil, že to není Země. Mraky bílé, úplně bílé jako mléko, pomalu plynuly. Na Zemi bývá vidět podobné, ale to jsou jen lehounké mráčky a řasovité, vysoké cirrusy, zato zde byla celá nebeská báň zatažena hladkou mléčnou rouškou. V prudkém světle ležela krajina prostoupená mírnými pahorky a mělkými vanovitými dolíky. Byly suché, ničím neporostlé, tmavočokoládové, s ojedinělými světlejšími skvrnami. U mrtvého lesa, takových sedmdesát metrů za zádí letadla, rovina náhle končila. Přechod mezi rovinou a lesem nebyl pozvolný: hranici tvořila hráz tak vysoká, že ji přečnívaly pouze spletené koruny mrtvých stromů, lesknoucí se odraženým světlem. Seskočil jsem na zem. Půda pod nohama nepovolila. Opřel jsem se do ní okovaným podpatkem; nezanechal sebemenší stopu. A přece to naprosto nevypadalo jako holá skála. Otočil jsem se zády k mrtvému lesu. Přes křídlo letadla jsem viděl další a další, stejně pravidelné vlny této krajiny, na obzoru se rýsovaly temnými siluetami hory, zahalené opary žlutavých mlh.
Znovu jsem se podíval pod nohy. Vytáhl jsem z kapsy kombinésy zavírací nůž a sekl jsem čepelí do záhadné hmoty. Nůž několikrát odskočil. Ale objevil jsem místo, kde byl povrch provrtán malými otvory jako zkamenělá, vyleštěná houba. Podařilo se mi odštípnout pořádný kus; potěžkával jsem ho v ruce. Byl světlý, hnědočervený a lehký. Lehký… jako bakelit.
Bakelit! Jak jsem litoval, že jsem sám! Nevzpomněl jsem si v tomto okamžiku ani na to, že spojení s raketou je přerušeno, ani na to, co se stane se mnou za několik hodin, ale přál jsem si prostě mít nablízku některého z druhů a podělit se s ním o tento neslýchaný objev. Znovu jsem se podíval na hnědou krajinu, ale teď už jinýma očima. Bylo v ní něco znepokojujícího, ale co? Předtím jsem to nepozoroval. Připomínala… ano, čemu byla vlastně podobná? Vtom jsem to pochopiclass="underline" celé okolí vypadalo neskutečně jako obrovská divadelní dekorace. Zde se tajil důvod znepokojení. Dekorace velikosti jeviště nebo i pole — budiž, ale tady se rozprostíraly desítky, ba dokonce možná i stovky čtverečních kilometrů bakelitu nebo hmoty jemu podobné — umělé plastické hmoty, z které vyrábíme na Zemi vypinače a plnicí pera. Bylo v tom něco groteskního a nepřirozeného.
Pořád jsem ještě stál u letadla nerozhodnut, co dělat dál. Popošel jsem o několik desítek kroků k mrtvému lesu a najednou jsem se vrátil, chvatně, skoro klusem, aniž jsem pro to měl důvod. Rádio jsem přece měl ve skafandru, takže bych signály rakety, kdyby se ozvaly, přece slyšel, ale… přesto jsem se vrátil. Nedohnala mě k tomu hrůza, nýbrž silný pocit cizoty, který jsem z počátku nedovedl překonat. Bylo mi cizí to nízko visící, bílé nebe, zářící i přes pokrývku mračen tak prudkým světlem, cizí ta nehybná atmosféra, cizí ta rovina zvlněná plochými pahorky, na níž boty při chůzi tak zvláštně, suše cvakaly…
Sedl jsem si na křídlo letadla, otáčel jsem v ruce nožem, díval jsem se na blízký počátek roviny, náhle končící u mrtvého lesa, a přemýšlel jsem. Jestliže do čtyřiceti osmi hodin nenaváži spojení s druhy, dojde mi zásoba kyslíku. Potom uvidím, co si počnu. Zatím však mám kyslík, zásoby i letadlo. Co tedy dělat? To, co je mou povinností: zkoumat planetu. Nezní to nejhůře — uvažoval jsem dále — ale co se stane, objeví-li se raketa a já budu daleko od letadla? Než k němu doběhnu, zmizí v mracích a s ní i naděje — možná poslední — na záchranu. Mám tedy sedět na křídle a čekat na záchranu? Můj šéf v Ústřední letecké službě měl oblíbenou otázku, kterou obyčejné kladl nováčkům: Co musí udělat pilot po nouzovém přistání na osamělém místě, v horách nebo na poušti? Všechno, co je možné, zněla odpověď. A nestačí-li to, co pak? Pak to, co je nemožné! Snad to zní trochu prostodušně a naivně, ale jeden z mých kolegů, který havaroval s poštovním letadlem v písečných dunách, vyšel z nich po pětidenním pochodu, aniž měl v ústech kapku vody, ačkoli vědci tvrdí, že bez vody umírá člověk dřív. Když se ho pak ptali, nač cestou myslel, citoval průpovídku našeho šéfa.