Vzpomněl jsem si na tuto historku v pravý čas. Bylo třeba vzít v úvahu různé činitele — nejdůležitější byla skutečnost, že je planeta obydlená. Není nesmírně lehkomyslné zanechat letadlo bez ochrany? Je, ovšem že je, ale co jiného zbývá? Znovu jsem vyskočil na křídlo, vzal z kabiny malý paprskomet — kuželovitý přístroj s širokou pažbou — přehodil si jej přes rameno a vydal se na cestu k hrázi. Za chvíli jsem už stál na jejím vrcholu.
Pode mnou se zvedal mrtvý les, jehož vrcholky dosahovaly místy až k hřebenu hráze, na níž jsem stál. Oko bloudilo mezi keři s dlouhými, lesklými proutky, mezi kuželovitými stalagmity, mezi jakýmisi poloprůhlednými hmotami, rozlézajícími se velkými kotouči jako klubka hadů, mezi korálům nebo obrovským polypům podobnými útesy a krápníky, ježícími se ostny. Podobalo se to modelovaným rostlinám, jaké maluje na skle mráz, ale obohaceným o všechny barvy duhy. Koruny stromů, lesknoucí se lomeným světlem, vyvolávaly ilusi rozvlněné mořské hladiny. Za nějakou dobu jsem si uvědomil, že tyto útvary nebyly rozmístěny docela chaoticky. Tu a tam bylo možno pozorovat jistý řád v tom, jak byly postaveny. Nedaleko od mého stanoviště se kraj hráze zvyšoval o několik metrů. Vystoupil jsem na tento výčnělek s jedné strany podemletý, abych přehlédl větší prostor. V mrtvém lese, asi tři sta metrů ode mne, bylo vidět rozměrnou prohlubeň. Skupiny minerálních keřů, které ji lemovaly, byly nižší a zaoblenější než jinde. Střed prohlubně samé zdál se úplně hladký a vroubený prstencovitým valem. Nemohl jsem to však přesně zjistit, protože jej částečně zacláněly koruny bližších „stromů“. Zato jsem zřetelně viděl, že mrtvé stromy jsou tím vyšší a tím ostřeji rozvětvené, čím dále se můj pohled vzdaluje od onoho místa. Rozhodl jsem se, že sestoupím dolů a prohlédnu si je zblízka. Hráz, kterou rovina končila, tyčila se všude strmě. Od úrovně mrtvého lesa mě nedělily víc než čtyři metry. Zaváhal jsem. Přímo pode mnou stály krystalické útvary, třpytící se čistým, nehybným leskem. Zvědavost zvítězila. V posledním okamžiku, když už jsem visel na rukou s příkré stěny, blesklo mi hlavou, zda konstruktéři našich skafandrů vůbec počítali s tím, že se v nich bude také skákat, pak jsem se lehce odrazil a padal jsem dolů. Dopadl jsem do hlubokého podřepu na nohy i ruce. Obrátil jsem se zády ke stěně hráze. Přede mnou se zvedal mrtvý les.
Vypadal teď docela jinak než shora. Skutečně v něm byly jakési sklovité kmeny, rozvětvující se nahoře v ostré rozsochy. Nahoře i dole, přímo nad hlavou i docela u země trčely jehlice, obsypané drobnými jehličkami, které byly něčím mezi listím a ostny; všechny bez rozdílu zářily a hrály sytými duhovými barvami.
Než jsem seskočil, orientoval jsem gyrokompas na prohlubeň, kterou jsem viděl v dálce. Určil jsem si teď správný směr a vydal jsem se na cestu do lesa, s námahou našlapuje ve změti praskajících a pronikavě skřípějících úlomků. Okované boty drtily drúzy fialových krystalků. Kmeny mrtvých stromů měly šroubovitou strukturu, jako by byly stočeny z tlustých skleněných lan. Všechny byly pravotočivé. Snažil jsem se udržet směr, ale nebylo to nijak snadné. Vždy po několika krocích jsem se díval na kompas. Několikrát jsem uvázl ve svírajících se řadách „jeleních parohů“ a musel jsem hledat jinou cestu. Ale přes všechny okliky a zacházky jsem se blížil k cíli; prozrazovaly mi to hojně se vyskytující zaoblené a slité formy minerálních útvarů. Krystalických paprsků, jehlic a mečů bylo čím dál tím méně, místo nich se objevovaly míhavé, opalisující tvary, opírající se o zem jako ztuhlé vodotrysky znehybnělými proudy, silnými jako mužská paže. Když jsem se jimi prodíral, musel jsem stále mhouřit oči před záplavou světel, nenadálých zajiskření, záblesků a pohasnutí. V houštinách se rozhořívala a démantově chvěla modř, žluť, zeleň a karmín. Občas nějaká vypouklá ploška, třpytící se z dálky jako ryzí stříbro, pohasla a zmatněla, když jsem se k ní přiblížil, jako by byla posypána popelem. Jednu chvíli jsem uvízl v úzké štěrbině mezi proudy ztuhlé fontány. Trhl jsem sebou a to, co mě zadrželo, prasklo s ranou tak silnou, až jsem se polekal, že pukla kupole mé přilby.
Dál se kmeny roztahovaly do šířky, nakláněly se k zemi, prorůstaly navzájem haluzemi rozvětvujícími se na všechny strany, jako by je rozdrtila neviditelná síla. Již delší dobu se mi před očima míhaly červené záblesky. V přívalu barev, zaplavujících mě se všech stran, nevěnoval jsem tomu z počátku pozornost, domnívaje se, že se světla zvenčí lámou v zorném skle mé přilby. Náhle však rudá záře neobyčejně zesílila a já jsem si uvědomil, že její zdroj je uvnitř přilby. Nad obrazovkou radaru je zasazena matová kulička, ukazatel přístroje citlivého na radioaktivní záření. Na Zemi jsme vcházeli ve skafandru do pokusné komory, v níž byla schránka s velkým množstvím silně radioaktivního prvku. Když jsme se k němu blížili, rozhoříval se v kuličce červený bod, jenž rostl jako rozdmýchávaný uhlík, čím blíže jsme přicházeli ke zdroji záření. Teď kulička nikoli žířila, nýbrž zářila jako obrovské krvavé oko a plnila vnitřek přilby sytou červení. Zastavil jsem se. Záře tak zesílila, že bránila výhledu okénkem přilby. V těchto místech bylo radioaktivní záření velmi silné. Bylo třeba vzdálit se co nejrychleji z nebezpečného místa. Skláněje hlavu před visícími stalaktity, poodešel jsem o několik kroků. Červené světlo zesláblo. Pokračoval jsem v chůzi a překračoval cestou žíly lesklé hmoty, pokroucené jako kořeny. Záření znovu zesílilo. Měl jsem v kapse ruční indikátor radioaktivity, podobný malému revolveru se světélkující stupnicí v místech, kde má obyčejná pistole spoušť. Zvedl jsem hlaveň přístroje. Mrtvý les nebyl zátiším tak idylickým, jak by se z dálky zdálo. Ručička přístroje tančila jako šílená; dobíhajíc zas a zas až na konec stupnice, bila do něho takovou silou, jako by chtěla přerazit záchytný šroubek.
Bylo mi čím dál tepleji, s čela mi stékal pot; nebylo to jen proto, že jsem byl nervosní — teploměr totiž ukazoval 68 °Celsia. Bylo moudřejší upustit od další cesty. Na výlet za takových okolností jsem mohl těžce doplatit. Věděl jsem, že kombinésa je napuštěna látkou pohlcující záření, byla však příliš tenká, než aby byla spolehlivou ochranou. Na toto místo bylo nutno vypravit se v daleko těžším speciálním oděvu, s pancířem z kamexového plechu. V Kosmokratoru jsme je měli. Když jsem si na to vzpomněl, napadlo mi, že Kosmokrator třeba už nikdy neuvidím a že tedy stojí za to jít dál. Zatím jsem se otáčel kolem dokola a držel před sebou hlaveň přístroje. Radioaktivní záření sílilo a sláblo bez přechodu. Zpozoroval jsem, že je nejsilnější, když je přístroj zamířen na modravé skleněné kmeny, silnější a větší než ostatní, které stály dále od sebe, takže jsem viděl nejvýš dva najednou. Přistoupil jsem k jednomu z nich. Nebyl docela průhledný, jak se mi zdálo z počátku. Tento klam způsobily zkroucené a roztažené obrazy okolí, zrcadlící se na jeho povrchu. Když jsem k němu naklonil hlavu, v přilbě silně zazářilo červené světélko, jako by mě živý tvor varoval před nebezpečím. Uvnitř kmene, pod průhlednou vrstvou, táhl se úzký pás, přesněji řečeno válcovitý pruh neurčité barvy — zdál se černohnědý nebo stříbrný jako vzduchová bublina pod vodou; záviselo to na směru pohledu.
Opustil jsem toto místo co nejrychleji. Červená kulička pomalu hasla a zářila tmavěrubínovým světlem. Teď, když už jsem věděl, čemu se mám vyhýbat, šel jsem podle určeného azimutu a snažil jsem se obcházet modravé kmeny širokým obloukem. Brzy docela zmizely, ale má „pistole“, citlivější než červené světélko, ukazovala, že radioaktivní — i když daleko méně — je celá půda. Intensita záření není ani tak nebezpečná jako doba, po jakou je organismus vystaven jeho účinkům. Proto jsou na stupnici označeny i jednotky času. Vyčetl jsem z ní, že bez obav z vážných následků se mohu zdržovat v terénu, po jakém jsem teď šel, nanejvýš půl hodiny. Zrychlil jsem krok a za krátkou dobu jsem dospěl k spleti tvarů, nepodobné ničemu, s čím jsem se zatím setkal.
Minerál se slil do srázného útesu, připomínajícího ruku s roztaženými prsty, který byl pokryt obrovskými boulemi a bublinami. Myslím, že tak nějak vypadá mýdlová pěna při silném zvětšení. Neobyčejný vzhled této hmoty zvyšovala ještě skutečnost, že v ní bylo zalito obrovské množství stříbrných kuliček. Tak by asi vypadal roj, zalitý v letu vlnou tekutého jantaru. Pokoušel jsem se vyšplhat po skleněných výčnělcích, ale ihned jsem sklouzl dolů. Na chvilku jsem měl pocit, že jsem v pohádkové zemi: rytíř pod skleněnou horou. Pokračoval jsem v cestě rovnoběžně s hrází. Místy se podobala ztuhlé vlně na širém moři — tento dojem posiloval její zprohýbaný, roztřepený hřeben. Přístup ke stěně „vlny“ ztěžovala doslova klubka jakýchsi skleněných chobotnic, propletených navzájem chapadly trčícími do vzduchu, která místy opadala a pokrývala půdu oblými úlomky. Pokoušel jsem se rozbít velkou bublinu na svahu a užil jsem k tomu okované boty. Praskla, ale když jsem vložil botu do vzniklého otvoru a vzepřel jsem se, rozpadl se pod mou vahou zbytek bubliny na malé střípky a já jsem se octl zase dole. Opakoval jsem manévr na jiném místě; výsledek byl stejný a ostré střepiny mi div nerozřezaly kombinésu. Nechal jsem těchto pokusů a šel jsem dál; kompas mě poučil, že zahýbám směrem k východu, neboť průsvitná hráz se táhla velkým obloukem. Brzy jsem se octl před trhlinou ve skleněné zdi, úzkou jako skalní komín. Uvnitř byly zality miliardy třpytivých stříbrných kuliček. Uchvácen nevšedním pohledem, přiložil jsem oko ke svislé ploše průrvy, podobné gigantické rozsedlině v ledovci, a ztrnul jsem: s druhé strany se ke mně nakláněla tmavá obluda se špičatou hlavou a s ušima odstávajícíma jako křídla netopýra. Spodek jejího těla se rozplýval v kalném mračně. Couvl jsem a viděl jsem, že to byl můj odraz, pokřivený prohnutou plochou.