Začal jsem hledat záchyty. S největší námahou, využívaje každé prohlubinky, vyšplhal jsem se na zaoblinu stěny. Čím dál tím nepříjemněji jsem pociťoval nesnesitelné horko; do kombinésy vmontované elektrické chladicí zařízení, které jsem již před chvílí zapnul, příliš nepomáhalo. Balancoval jsem na špičkách a pokoušel jsem se najít roztaženýma rukama něco podobného záchytu. Překvapovalo mě stále sílící bušení srdce; tep zněl stále silněji, silněji, silněji… ale vždyť to nebyl tep!
Jedním skokem jsem byl dole. Nedbaje na úlomky klouzající pod botami, běžím a hledám místo, odkud lze přehlédnout celou oblohu. Ve výši září bez poskvrny čistý, mléčný příkrov mraků. Pomalý hukot sílí, roste, blíží se. Jako tmavá ryba prosvítá vrstvami mraků oblé dlouhé těleso: Kosmokrator.
Volám, křičím do mikrofonu a při tom pádím k rovině, k letadlu. Bolestivě se otloukám o ztuhlé tvary, padám na kolena, vyskakuji a znovu volám raketu. Hukot se mění. Hlava střely klesá, raketa opisuje zatáčku. Krouží v úzké spirále. Její těleso, tmavé na bílém pozadí, se zvětšuje. Za kormidelními plochami tryská sloup ohně bělejšího než mraky. Skáču od jednoho stromu k druhému, vbíhám na neuvěřitelně utvářené skleněné můstky, přeskakuji nehybně se lesknoucí balvany; rovnoměrný, shora doléhající hlas motorů sílí, mění se v ohlušující rachot a zase se vzdaluje, tichne… Raketa stále krouží a snáší se do nebezpečně malé výšky. Nedívám se na ni, musím uskakovat před krystaly, trčícími do vzduchu jako meče. Vtom mi uzavírá cestu houština skleněných žil. Pokouším se přenést se přes ni skokem a rozbíhám se. Pot mi stéká do očí, nemám už dech, abych volal do mikrofonu — nějaký úlomek mi uhýbá pod nohou, ztrácím rovnováhu, klesám k zemi. Vyskakuji jako šílenec, chci se slepě vrhnout na překážku, když vtom se mi těsně u ucha ozve tichý a ironický hlas:
„Klid… pilote!“
Nebylo to z radia. Je to hlas ve mne, který mě nutí, abych se ihned zastavil. Tudy nevede cesta. Musím se vrátit. Znovu se dávám do běhu a slyším, že hukot motorů slábne. Obracím se, zůstávám stát. Raketa se rozplývá v mracích jako přízrak, hlas motorů přechází v nízký, stále lehčí a vzdálenější hukot, za okamžik už nedolétá žádný zvuk, žádný šum, jen můj zrychlený dech se hlasitěji rozléhá v kovovém vnitřku přilby, sluchátka jsou stále němá a kolem mne září nejkrásnějšími barvami bleděmodré, zlaté, malinově rudé krystaly a je ticho, naprosté ticho…
Usedám na plochý úlomek krystalu a čekám. Čekám pět, deset, patnáct minut. Oblaka táhnou stále stejným směrem: začínají mi slzet oči od toho, jak napjatě upírám zrak do jejich svítivé bělosti, po tvářích mi stékají slzy a nejsou to jen slzy reflexní…
„To je konec,“ myslím si. Ihned mi odpovídá týž hlas jako prve:
„A kdyby, co na tom?“
„Správně!“
Zatínám zuby, vstávám a jdu. Zastavuji se, abych se podíval na gyrokompas. Při tom šíleném běhu jsem ztratil orientaci. Radioaktivita je zde poněkud menší než v okolí skleněné bariéry — v matové kuličce září jen červený bod. Rozhlížím se kolem sebe. Stojím mezi vysokými křovitými krystaly. Jeden z nich je vyvrácený a na jeho nerovném, hranatém povrchu, mezi fialově krvavými plochami okrajů leží stříbrná kulička — stejná, jaké jsem viděl předtím zalité do skleněného masivu. Prohlížím si ji. Vypadá jako plochá kapka, ne větší než zrnko hrachu, ulitá ze stříbřitého kovu. Upoutala mou pozornost proto, že neleží na povrchu krystalového keře, nýbrž zdánlivě se vznáší několik milimetrů nad ním. Blížím se k ní. Zůstávám stát jako vrytý do země. Stříbrné zrnko se pohnulo. Obrací se ke mně zašpičatělým koncem, v němž se třpytí jiskřička — ne, ne, to se z ní vysouvá drátek tenký jako vlas. V mých sluchátkách se současně ozývá přerušovaný krátký zvuk. Se zatajeným dechem se dívám na stříbrnou kapičku. Stojí na sotva viditelné spirálce, která se natahuje a smršťuje. Pohyb je čím dál tím rychlejší. Bezděčně ustupuji. Brouček jako by usedl na kámen. Blížím se — on se také pohybuje a v sluchátkách se ozývá vysoký tón.
„Měli přece jen pravdu,“ mihne se mi hlavou vzpomínka ve víru beznadějně zmatených myšlenek. „Kovoví broučci! Kovoví broučci!“ Natáhl jsem ruku, abych tvorečka chytil, a zarazil jsem se. Přestože je tak nepatrný, je to jedna z bytostí, které zbudovaly před osmdesáti lety meziplanetární letadlo. Bude se tedy bránit — třeba nějakými smrtícími paprsky. Pohlédl jsem na ukazovatele radioaktivity. Záření nevzrůstá. Začal jsem broučka se všech stran obcházet a všiml jsem si neobyčejně podivné věci. Kdykoli jsem od něho odvrátil hlavu, ležel jako mrtvý, nehybný jako kapka vychladlého kovu. Ale když jsem se díval přímo na něj, začal se pohybovat, obracel se ke mně špičkou, z níž se vysunul ostrý drátek, a ve sluchátkách se ozývaly přerušované zvuky. Opakovaly se stále stejné tóny. Co to mělo znamenat? Chtěl mi tak něco sdělit? A ti broučci, zalití v sklovité hmotě, byli také mrtvi? Byl jsem úplně bezradný. Kéž by byl se mnou některý z druhů! Vědomí, jak velmi málo věcem rozumím, přivádělo mě k zuřivosti. Vytáhl jsem zavírací nůž a položil jej vedle tvorečka. Zdálo se mi, že si ho nevšímá. Odvrátil jsem se a pozoroval jsem ho po očku. Nehýbal se. Odstoupil jsem o několik kroků. Ani se nehnul. Pomalu jsem se blížil, nespouštěje ho s očí. Vystrčil lesklý drátek, spirálky se zachvěly a ve sluchátkách se ozval zvuk.
„Čert aby to vzal!“
Natáhl jsem ruku — pískání v sluchátkách zesílilo. Přesto jsem ho chytil do prstů. Nic se nestalo. Držel jsem ho přímo před okénkem přilby, tón v sluchátkách zesílil. Chtěl mi tak dát najevo svou nespokojenost?
Vytáhl jsem z kapsy plochou kovovou krabičku a hodil jsem broučka do ní. Cinklo to. Byl nepochybně z kovu. Zaklapl jsem víčko. Pískání v sluchátkách ihned ustalo — toto jsem přece jen pochopil. Kovové stěny krabičky nepropouštěly elektromagnetické vlny. Vydal jsem se na zpáteční cestu s pocitem, že nesu v kapse něco jako časovanou pumu, nařízenou na neznámou hodinu. Za dvacet minut jsem byl u letadla. Především jsem zasedl k přijimači. Ale ether byl prázdný — bylo slyšet jen častý, blízký praskot. Od přistání uplynuly čtyři hodiny. Měl jsem hlad. Sedl jsem si do kabiny a už jsem ji chtěl zavřít, když jsem pocítil touhu znovu se podívat na obyvatele Venuše. Otevřel jsem krabičku. Jakmile jsem ji jen pootevřel, brouček se pohnul a jako předtím vysunul drátek; ve sluchátkách se ozvaly přerušované tóny. Sám nevím dobře proč (za tento okamžik se stydím), ale nechtělo se mi jíst, abych tak řekl, „před jeho zrakem“. Položil jsem tedy krabičku na křídlo letadla, zavřel jsem kabinu, vyčistil ji od jedovaté atmosféry stlačeným kyslíkem z láhve a pustil jsem se do zásob. Zrovna jsem byl v nejlepším, když se z dálky začal ozývat tlumený tón, chvílemi se rozeznívající zřetelněji, chvílemi zase slábnoucí. Přicházel ze značné výšky. No ovšem, to byl Kosmokrator!