Shodil jsem s kolen rozložený balíček, podíval jsem se vzhůru a při tom jsem stiskl kontakt. Motor ihned naskočil. Neviděl jsem nic, ale rovnoměrný hukot sílil každou vteřinu. Vtom se protrhává oslnivě bílý příkrov mračen a na jejich pozadí se objevuje raketa. Křičím do mikrofonu, dávám plný plyn. Mám pocit, že uplynula věčnost, a letadlo ještě stále sedí na zemi. Konečně! Stoupám vzhůru tak příkře, jak jen mohu, div že se nezřítím. Přesto teprve začínám stoupat a Kosmokrator, který přeletěl stranou, je už daleko. Ještě okamžik a zmizí mi v mračnech. Sleduji raketu očima široce otevřenýma. Letí po obloze v přímé linii, mraky, které se dostávají do proudu tryskových plynů, kolotají a víří. V sluchátkách se ozývá stále jen ojedinělý praskot. Křečovitě svírám v ruce řízení. Motor ze sebe vydává všechno. Nadarmo. Kosmokrator se zmenšuje, ztrácí se v mléčných kotoučích par — okamžik, naposled se slabě narýsuje v mracích a mizí. Téměř přesně v stejnou chvíli ozývá se v sluchátkách zvuk, jaký vydává ohnutý pružný plíšek; najednou udeří do uší příval hlasů, krátké, přerušované volací signály rakety, bzučení proudu a Soltykův hlas, tak zřetelný a čistý, jako by na mne mluvil ze vzdálenosti dvou kroků:
„Po které straně je záření slabší?“
„Po levé,“ odpovídá Arseňjev. „Bude to asi tak osm kilometrů.“
„Inženýre Soltyku!“ křičím tak hlasitě, až mi zvoní v uších. „Haló, Kosmokrator!“
„Zde, zde!“ volá Arseňjev. Soltykův bližší hlas vyplňuje celou kabinu:
„Pilote! Haló! Pilote! Co je s vámi?“
„Všechno v pořádku!“
Zaplavuje mě vlna náhlé úlevy. Musím se ovládnout, abych mohl dodat:
„Výška dva tisíce metrů. Letím za vámi.“
A hlasem pokud možno lhostejným připojuji:
„Objevil jsem dost slušné místo pro přistání.“
„Jděte k čertu s tím svým místem pro přistání!“ volá Soltyk. „Kde jste vězel, člověče?“
V první chvíli jsem nevěděl, co odpovědět; mezitím nasazuje zas on služební tón:
„Mám vám hlásit kurs?“
„Není třeba, letím podle vašeho gonia.“
„Haló, pilote!“ volá Soltyk, jako by si právě vzpomněl na něco důležitého. „Pozor na gyrokompas! Jste asi šest kilometrů za námi, hleďte, abyste zatím nepřeletěl osmý stupeň. Je lepší držet se dál, asi tak o půl minuty víc na východ.“
„Proč?“
„Tam leží ten zatracený radioaktivní les!“
„Radioaktivní les!“ opakuji a dívám se na svůj kompas. „A co má být?“
„Nepropouští radiové vlny!“
„Nepropouští vlny…?“
Mám chuť pořádně se praštit do čela. To jsem pěkný hlupák! Nad lesem přece leží silná vrstva ionisovaného vzduchu. Samozřejmě, že celá tato oblast je pro radiové vlny neprostupná. A já osel si na to nevzpomněl! „Osel! Osel!“ opakuji si a ptám se Soltyka:
„Proč jste předtím kroužili nad lesem? Asi tak před hodinou nebo před hodinou a půl?“
„Vy jste nás viděl?“ volá Soltyk. „Vy jste tam byl? Neříkal jsem vám to!“ obrací se k někomu. A pak zase ke mně:
„Slyšel jsem signály vašeho letadla, když jsme tamtudy letěli. Volali jsme vás, kroužili jsme tam asi čtvrt hodiny, ale poslech byl tak katastrofálně bídný, že nebylo skoro nic slyšet, a tak jsem myslil, že jsem se zmýlil.“
„Nemýlil jste se…“ říkám tišeji, jakoby pro sebe. Chápu už všechno. Po celou dobu vysílalo rádio na palubě automatické signály, to znamená i v době, kdy jsem se toulal po mrtvém lese. A protože letadlo stálo kus dál, pravděpodobně na hranici ionisovaného pásma, zaslechl Soltyk signály a raketa začala kroužit nad rovinou… jen jedna věc je mi nejasná:
„Viděli jste letadlo?“ ptám se.
„Ne. Vy jste přistál?“
„Ano.“
To je zvláštní! Letěli ve výšce přibližně pět tisíc metrů a nezpozorovali letadlo? Vtom padne můj pohled na křídlo letadla a všechno se ihned vysvětlí. Nějaký moudrý inženýr dal natřít trup i křídla světlehnědou barvou. Odůvodnil to velmi učenými úvahami o vlastnostech atmosféry na Venuši, o pohlcování, záření a tak dále… Stroj tak splynul s barvou půdy, že jej z výšky nebylo možno zpozorovat.
„A v okénku gonia nebylo nic vidět?“ ptám se. „Poruchy, že?“
„Ano.“
Musím teď dávat pozor, protože uprostřed okénka se objevuje svítící křížek. Znamená to, že jsem už nedaleko rakety. Letadlo se do ní nemůže vracet zpět stejnou cestou, jakou startuje.
Soltyk začíná hovořit:
„Vidíte nás, pilote?“
„Ne,“ odpovídám. Napínám zrak, ale kolem mne se převalují pouze mléčné páry.
„Přepněte na radar. Jak se cítíte?“
„Docela dobře.“
Na obrazovce radarskopu se ihned objevuje zmenšené, dlouhé vřeteno. Soltyk říká:
„Začínám hlásit: osm, patnáct.“
„Osm, patnáct,“ opakuji a lehce tisknu páku plynu, současně vzlétám se strojem vzhůru. Snažím se udržet obraz rakety v průsečíku bílých čar v radarskopu. Letadlo i raketa se musí k sobě přiblížit nejméně na patnáct metrů — je to poměrně snadná evoluce, je pouze třeba řídit se přesně údaji přístrojů.
„Šest, šest!“
„Šest, šest!“ opakuji. Asi po minutě mračno nade mnou ztemní. Odtrhuji oči od radarskopu, který už nepotřebuji. Z bílé hlubiny se vynořuje těleso rakety.
„Vidím vás!“ volám a kontroluji údaje na přístrojích.
„Jedna, osm!“
„Jedna, osm. Souhlasí,“ odpovídá Soltyk. „Pozor! Zapínám PPH!“
„PPH“ znamená „pomocné pohonné hmoty“. V době, kdy raketa přijímá na palubu letadlo, není poháněna atomovými motory, protože by se letadlo mohlo při nezdařeném manévru dostat do proudu tryskových plynů, a to by znamenalo katastrofu. Proto se v takovém případě užívá pomocných pohonných hmot — to znamená vodíkokyslíkové směsi.
Zvuk motorů v raketě se mění. Rovnoměrný hukot přechází ve vysoký kvílivý tón: to vyjí čerpadla turboreaktorů. Opatrně přitahuji páku kormidla. Obrovské klenuté břicho Kosmokratoru již na mne vrhá svůj chladný stín.
„Šest desetin.“
„Šest desetin, souhlasí!“
Směr a rychlost obou letadel se teď musí shodnout co možná nejpřesněji. Napjatě sleduji couvající ručičku na ukazovateli a milimetr za milimetrem posunuji páku plynu.
„Nula! Pozor! Nula!“
„Nula! Souhlasí!“
Kosmokrator visí přímo nade mnou. Mám pocit, že bych se mohl dotknout stříbrných plátů jeho pancíře, kdybych vztáhl ruku. Ozývá se dutý řinkot. Na obě strany se rozlétají křídla poklopu, otvírá se hangárový prostor a letadlo, vtaženo magnetickým polem, letí vzhůru. V okamžiku, kdy je denní světlo vystřídáno náhlým šerem, vypínám motor. Křídla poklopu se s rachotem zavírají. Nový náraz kovu na kov — to přejímají pružná pera váhu stroje. Slyším ohlušující sykot stlačeného vzduchu, který vyhání z komory atmosféru planety. Pak všechno tichne a lampy se rozhořívají klidným světlem.
ZÁKON VÝVRTKY
Za necelou půlhodinu doletěla raketa nad jezero. Klesali jsme a hory vypadaly stále vyšší a mohutnější, vodní plocha stále rozlehlejší. Náhle začala tmavá hladina vřít v žáru atomových plynů a Kosmokrator, zůstavující za sebou stopu bílých pěn, plul ještě několik set metrů, pak se zastavil a vlny jím mírně kolébaly.
Když motory umlkly, zavolal mě Arseňjev do společné kabiny, abych podal zprávu o výsledcích letu. Byl jsem si jist, že můj objev bude mít rozhodující vliv na směr dalších výzkumů a že se ihned vydáme do Mrtvého lesa hledat kovové broučky. O svého malého vězně jsem bohužel přišeclass="underline" vítr, který vznikl ve chvíli startu, smetl ho i s krabičkou s křídla letadla.
Když jsem skončil vyprávění, zavládlo krátké ticho, které přerušil Arseňjev:
„Zklamal jsem se ve vás. Nemyslete si, že celé to dobrodružství šťastně skončilo. Kéž by to byla pravda! Ale nevíme, jak silnou dávku radioaktivního záření pohltil váš organismus. Vaše bláznivá výprava do Mrtvého lesa byla víc než lehkomyslností: byla přestupkem. K pohnutkám svého jednání jste připojil i pohnutku, kterou jste k nim neměl právo připojovat: svou smrt. Chtěl jste ukojit zvědavost bez ohledu na nebezpečí, jako kdyby vaše smrt po několika hodinách samoty byla skutečně neodvratná. To, co jste udělal, svědčí sice o vaší odvaze, ale odvaha, která se neopírá o rozum, nemá valnou cenu. Kdybychom se všichni pustili do chaotického pátrání na vlastní vrub, dopadlo by to s naší výpravou špatně… Chcete k tomu něco dodat?“