„Ne.“
„Říkal jsem vám to všechno před ostatními,“ pokračoval Arseňjev mírněji, „abychom se v budoucnosti nedopouštěli podobných omylů. Riskovat smíme jedině v případě nevyhnutelné nutnosti. Budeme-li před ni postaveni, buďte si jisti, že budu od vás i od sebe vyžadovat všechno. Ano. Dále o tom mluvit nebudeme. Chtěl bych teď od vás slyšet, jaký další postup navrhujete.“
„Jsme v situaci člověka,“ promluvil Lao Ču, „před nímž se otevřela kniha napsaná nesrozumitelným jazykem. Tuším, že se navíc otevřela někde uprostřed a ještě vzhůru nohama. Dokud nevíme, co je podstatné, co náhodné, co hlavní a co vedlejší, musíme se obávat, že naše jednání mohou ovlivnit náhodné nálezy a falešné domněnky. Proto navrhuji, abychom se vůbec nezdržovali mudrováním, zda kuličky, které objevil Smith, jsou kovovými broučky nebo ne, a jestliže je tomu tak, jsou-li nejdůležitějšími obyvateli planety, ale abychom přikročili k průzkumu krajiny kolem Kosmokratoru, zakreslili mapu jezera a vytvořili si operační základnu pro další výpravy. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale myslím, že musíme shromáždit co nejvíce fakt a jejich výklad odložit na pozdější dobu.“
„Jedním slovem, hypothesas non fingere?“ řekl Čandrasékhar.
„Ano,“ odpověděl Číňan. „Ať naše výzkumy začnou touto velikou zásadou Newtonovou.“
Čtyři dny uplynuly v nepřetržité práci. Každý den ráno jsem vzlétal s helikoptérou, abych pořizoval fotogrametrické snímky a prováděl zaměřování theodolitem. Po návratu jsme se Soltykem z vyvolaných snímků skládali leteckou stereoskopickou mapu a přenášeli jsme členitost terénu do kartografických sítí. Tak vznikla mapa krajiny o poloměru šedesáti kilometrů. Mezitím prováděla druhá operační skupina, skládající se z Rainera a Osvatiče, geologické průzkumy terénu. Do pobřežních skal vkládali nálože trhavin a odpalovali je. Když jsem se vznášel s helikoptérou nad jedním horským štítem, který byl vrcholem triangulačního trojúhelníku, hřmělo údolí pode mnou jako kovárna kyklopů. Pod příkrovem mlh se převaloval rachot výbuchů. Vědci vyvolávali umělé otřesy půdy, pomocí citlivých přístrojů registrovali seismické vlny a určovali složení hlubinných vrstev skály.
Arseňjev a Lao Ču křižovali v motorovém člunu po jezeře a zkoumali ultrazvukovou sondou členitost dna. Mlha, z níž vyčnívaly jen nejvyšší skalní stěny, nesmírně ztěžovala všechny práce. Fysikové se ji pokoušeli rozehnat radioaktivními emitory. Kužely paprsku ionisovaly páry, které se srážely jako jemný teplý deštík. Neuplynulo však ani dvacet minut a chomáče par znovu zahalily krajinu. Když následující dny křižovali po jezeře Arseňjev a Osvatič, zjistili, že na některých místech dává sonda dvojí údaje. Tento přístroj totiž vysílá do vodních hlubin zvukové vlny, které se odrážejí ode dna a vracejí se nahoru. Z času, který uplyne mezi vyslaným impulsem a jeho ozvěnou, vypočítává se hloubka. Na některých místech byla vracející se ozvěna deformována, jako kdyby odraz byl dvojitý. Přesným měřením vyšlo najevo, že těsně u dna jezera se táhne dlouhý, ve vodě ponořený předmět, podobný širokému potrubí. Jeho průměr jsme odhadovali na pět až šest metrů. Potrubí vedlo rovně jako podle šňůry severovýchodním směrem, dospělo k břehu, v hloubce asi šedesáti metrů do něho vnikalo, prostupovalo skalní masiv pod průsmykem, kterým jsem proletěl při svém prvém průzkumném letu, a pokračovalo pod povrchem roviny. Když vědci sledovali směr potrubí na opačnou stranu, dospěli k druhému břehu jezera. Vypadal velmi neobvykle. Místo obrovských šedobílých balvanů, jimiž byly břehy všude pokryty, vypínal se nad vodou černý vypouklý válec, podobný boku převrácené lodi. Když jsme po něm šlapali okovanými botami, vydával zvučné, krátké tóny. Zběžná analysa prokázala, že je to vrstva železa, pokrytá závějemi šupinkovité rzi. Nařídili mi, abych přiletěl s helikoptérou; pomocí radarskopu a indukčního přístroje jsem vymezil hranice železné vrstvy. Nikde nebyla silnější než čtyři metry a rozkládala se na ploše šesti čtverečních kilometrů. Její nepravidelné, jakoby rozškubané okraje spočívaly na zřícených balvanech. Nechal jsem helikoptéru na vodě a zúčastnil jsem se výzkumu železného příkrovu. Sondy ukázaly, že několik metrů pod hladinou náhle končí. Další záznamy sondy byly skreslené a nejasné. Protože v našich skafandrech je možno pobývat stejně dobře na souši jako pod vodou, pokoušel jsem se ponořit. Voda byla velmi teplá. Klouzaje po hladkém oblém břehu, potopil jsem se do hloubky asi pěti metrů. Tak hluboko sahala vrstva železa. Doleji byl hrubý, tmavý písek. Snažil jsem se podhrabat rukama okraj železné vrstvy, abych se přesvědčil, jak je silná, ale nenahmatal jsem okraj, ani když jsem vyhloubil půlmetrový otvor. Dále břeh prudce klesal. Když už se světlo měnilo v tmavozelené šero, narazil jsem rukama na tvrdou oblinu. Tady se železo opět vyskytovalo, a to v podobě svislých, makovicím podobných útvarů, které rostly z neviditelného dna. Vypadalo to, jako kdyby rozžhavený kov vtekl do vody a vychladl v ní.
Jen jsem se vrátil na břeh, zavolal mě Arseňjev radiovým signálem na palubu rakety. Když jsem přistál s helikoptérou na hřbetě střely, objevili se Arseňjev a Lao Ču v kovových skafandrech, které je měly chránit před radioaktivním zářením. Měl jsem s nimi letět do Mrtvého lesa. Ptal jsem se, mohu-li si také vzít kamexový krunýř, ale Arseňjev mi řekl, že půjdou sami. Nezbylo nic jiného než nastartovat motor. Let jsme absolvovali bez nehody. Radiové signály nám pomáhaly udržovat přímý směr a přiváděly nás do správného kursu, kdykoli jsem se od něho odchýlil.
Za tři čtvrti hodiny se objevila bleděolivová širá rovina na okraji Mrtvého lesa. Přistál jsem poblíž hráze, kterou rovina končila. Vědci, kteří si vzali s sebou přístroje a nálože fulguritu, vzdálili se a já jsem osaměl.
V posledních dnech byly práce prováděny tak úzkostlivě přesně a metodicky, jako kdyby se to všechno odbývalo v nejvšednějším místě na Zemi, a nikoli na cizí planetě. Vědci chodili beze slova okolo nejpodivuhodnějších zjevů, jako bylo třeba záhadné potrubí a železný břeh. Na mé kovové broučky si nikdo ani nevzpomněl. Musím se přiznat, že mě to chvílemi zlobilo. Uvědomoval jsem si, s jak hlubokým zájmem zakresluji do mapy, jak sám zapomínám, když vysedávám nad propočty, že jsem na prahu nesmírného, chápání se vymykajícího tajemství. Když jsem se pokoušel klást otázky, odpovídali všichni, jako by byli smluveni: „S tím ještě musíme počkat.“ — „O tom ještě nemůžeme nic určitého říci.“ A kde je vzlet, kde romantika vědecké práce? Během těchto několika dní, jsa odkázán jen na vlastní fantasii, vymyslil jsem desítky hypothes: že železný břeh vznikl, když na skálu narazil železný meteorit; že potrubí je jedním z tunelů, v nichž se v podzemí pohybují kovoví tvorové. Když jsem to povídal Čandrasékharovi, vyvrátil mé domněnky v pěti minutách. — „Tady aspoň sám vidíte, kam vede nepřesné induktivní uvažování,“ řekl nakonec.
„Dobrá, mé domněnky nemají pražádnou cenu, budiž,“ zvolal jsem. „A co vy? Objevili jsme potrubí, a místo abychom se k němu dostali, nechali jste mě dnes celý den brát vzorky vody z různých hloubek. Opravdu, já už nic nechápu. Jste pomalu tajuplnější než obyvatelé Venuše!“
„Ach tak, my tedy jsme pro vás záhadou?“ usmál se matematik. Najednou zvážněl, vzal mě za ruku a řekclass="underline"
„Jsme jenom opatrní. Způsoby, jak jednáme, nediktuje nám džungle záhad, které nás obklopují, nýbrž něco daleko důležitějšího.“
„A co je to?“ zeptal jsem se užasle.
„Země. Vzpomeňte si na ni a pochopíte, že nemáme právo dopouštět se omylů.“
Těmito slovy mě odzbrojil. Měl pravdu, ale pravdou rovněž zůstalo, že ve mně neuhasil vnitřní žár, který mě spaloval. Nutil jsem se do trpělivosti v naději, že budoucnost přinese události rozhodujícího významu. Nečekal jsem dlouho.
Arseňjev a Lao Ču se vrátili k helikoptéře s nákladem úlomků krystalů. Při zpátečním letu jsme nevyměnili ani slova. Až ve vzduchotěsné komoře, když se místnost naplnila kyslíkem, řekl astronom, snímaje černou přilbu:
„Za hodinu bude porada. Přijďte tam, prosím vás.“
Stůl ve společné kabině pokrývaly fotografické a kreslené mapy, svitky filmů, vzorky minerálů a radioaktivních látek, uzavřených v olověných krabičkách. Kovoví broučci tam nebyli. Vědcům se nepodařilo je nalézt.