„Přátelé,“ začal Arseňjev, „za dva dny začne soumrak a nastane noc, naše první noc na této planetě. Doporučuji, abychom v této době zůstali na palubě rakety. Počáteční výzkumy se chýlí ke konci a my máme před sebou padesát hodin času. Proto myslím, že stojí za to podniknout delší výpravu do terénu. Naším cílem je navázat spojení s obyvateli Venuše. Za nejdůležitější ze všeho, co jsme zatím objevili, pokládám umělý útvar, kterému říkáme potrubí. Je to kovové vedení, které je — pokud se lze spolehnout na zkoumání pomocí seismických a radiových vln — jistým druhem energetického kabelu. Zdá se sice, že toto vedení nefunguje, protože za několik desítek hodin, co jsme na jezeře, neprošlo jím ani sebenepatrnější množství energie. Přesto si zaslouží naší pozornosti. Jeden jeho konec leží pod železnou vrstvou na břehu. Uvažujme, nemáme-li hledat druhý…“
Časně ráno se otevřela křídla poklopu a na hřbet rakety vyjela helikoptéra, připomínající svými široce rozkročenými „nohami“ luční kobylku. V kabině, se všech stran zasklené, seděli jsme čtyři. Velký třílistový propeler se roztočil, změnil se v průhledný kotouč a stroj, bzučící jako čmelák, vznesl se do vzduchu. Mlhy hnané čerstvým větrem odlétaly s jezera. Viditelnost se zlepšovala. Letěl jsem několik metrů nad černou vodou a řídil jsem stroj k železnému břehu. Když vítr prudčeji zadul, vzlétaly kotouče práškovité rzi a barvily mlhy ryšavou hnědí. Pod helikoptérou visel, spojen kabelem s mými sluchátky, citlivý indukční přístroj, reagující na přítomnost kovu. Nad železným břehem se sluchátka naplnila pronikavým cinkotem a hvízdáním. Jako orel pátrající po kořisti začal jsem opisovat širší a širší kruhy, až jsem zaslechl charakteristicky se lomící vysoký tón. Byla to elektrická ozvěna kovového potrubí. Zachytil jsem spolehlivou stopu a sledoval jsem ji stále v přímé čáře, napřed nad jezerem, pak nad skalnatými pláněmi. Žádný, ani sebemenší náznak na povrchu půdy nenapovídal, že pod zemí vede potrubí; letěl jsem však najisto, protože jsem ve sluchátkách slyšel hlas, který zněl stále stejně silně. Poblíž průsmyku se helikoptéra dostala do vzdušného proudu. Po obou stranách ubíhaly horské srázy, jejichž temné masivy se dotýkaly mračen. Pod skalním hřebenem se mísila a houstla oblaka v bílých chuchvalcích jako rozbouřená mořská hladina u vlnolamu. O něco dále se průsmyk rozšiřoval a helikoptéra, nadnášená větrem, vzlétla nad náhorní planinu. V boji se vzdušnými víry jsem ztratil akustickou stopu a musel jsem několik minut kroužit, než se mi podařilo znovu ji zachytit. Když jsem naposled opisoval kruh, objevila se v ústí skalní průrvy vzdálená jezerní hladina. Vlny bijící do břehu se tříštily. Pak uzavřela výhled skalní bariéra. Přes hodinu jsme letěli nad zvlněnými horskými hřebeny. Protože jsem musel sledovat elektrickou stopu, udržoval radiové spojení s Kosmokratorem Soltyk. Čas od času mi dával znamení, že je všechno v pořádku. Arseňjev pořizoval snímky teleobjektivem a Rainer sledoval přístroje ukazující intensitu kosmických paprsků. Světlý, zdánlivě nehybný kotouč vrtule se vznášel přímo nad námi. Její jednotvárný svistot chvílemi sílil, chvílemi slábl. Z počátku jsme letěli ve směru Mrtvého lesa, později potrubí zahnulo a táhlo se velkým obloukem k severozápadu. Terén mírně, ale neustále stoupal. Osaměle stojící ostrá skaliska prapodivných tvarů srůstala v rozeklané masivy. Stále častěji jsem ztrácel stopu a musel jsem kroužit, abych ji zase našel. Pod okny ubíhala kamenitá, balvany posetá úbočí, průrvy a úžlabiny. Akustická stopa vedla podél svažujícího se horského hřebene na rozlehlou náhorní planinu, zahalenou kyprými mraky. Občas obklopovaly mléčné opary celou kabinu, občas se do nich zabořila jen vrtule a tu její průhledný kotouč ztemněl.
Vtom se mračna roztrhla. Pod námi zela černá hlubina, kráter jakoby proražený ve skalách pěstí giganta. Helikoptéra se snesla k okraji propasti, černé, zeskelnatělé, pokryté sítí trhlin. Doleji za šikmými vrstvami čediče byla prázdnota. Vznášely se nad ní měkké opary, ulpívaly na okrajích propasti a vysouvaly po jejích stěnách dlouhá, chvějivá chapadla. A právě zde stopa končila. Obrátil jsem se na Soltyka. Zavrtěl hlavou a ukazoval na přístroj. Rádio už dávno umlklo, protože mezi námi a Kosmokratorem ležel Mrtvý les. Byli jsme odkázáni sami na sebe. Pohnul jsem řídicí pákou. Helikoptéra se zastavila nad propastí. Mraky stály těsně nad námi, vír vrtule je uváděl do pomalého otáčivého pohybu. Stroj se houpal jako zátka vržená na zčeřenou vodu. Vrtule, nesetkávajíc se ve vzdušných dírách se žádným odporem, vířila čím dál tím rychleji. Náhle jsme se propadli. Za okny tančily a řítily se průřezy geologických vrstev. Naplno běžící motor pronikavě vyl. Řídicí páka sebou trhala a zasazovala mi prudké rány, které jsem stěží vyrovnával. Pomalu jsme začínali znovu nabírat výšku. Za okny ustupovala a propadala se ostrá skalní žebra, po nichž se táhly chomáče par. Nebylo možno pozorovat toto ponuré tajuplné místo, aniž se člověka zmocnila závrať. Ničím se nepodobalo horské krajině po věky vystavené vlivům vody a větru. V mracích se tyčily stěny hladké jako tabule černého ledu. Pohled, bezděčně se obracející dopředu, klouzal po těchto strašidelných srázech. Velkými kruhy jsme stoupali jako skalní orel, až pod námi ležel celý kráter — černý kotel plný mlh.
„Ztratil jsem stopu,“ řekl jsem Arseňjevovi. „Je to vulkán? Třeba potrubí končí právě zde?“
„Nevypadá to jako vulkán. Dolů sestoupit nemůžeme, viďte?“
„Ne.“
Podal mi mapu, do které zakreslil červenou čarou dráhu, kterou jsme zatím urazili.
„Potrubí vede do propasti se strany, téměř po tečně. Musíme je hledat na protější straně, tam, kde vyčnívají z mračen ty skalní hroty podobné homolím cukru, vidíte je?“
Přikývl jsem. Helikoptéra pokračovala v letu nad propastí až k místu, které mi Arseňjev označil. Černé kužele vyčnívaly z mraku tak bílého, že jej bylo možno považovat za zmrzlý sníh. Stěna kráteru, čím více jsme se k ní blížili, vyhlížela, jako by se rozpadala. Objevovaly se v ní nové a nové trhliny, výklenky, chodby. Vtom se ozval ve sluchátkách vzdálený tón a zároveň se otevřela široká soutěska mezi dvěma skalami, které se podobaly zřícené bráně a od nichž trčely nad propast úzké balvany. Zvuk v sluchátkách byl zcela jiný: membrána zvučela basově.
Vyměnil jsem s astronomem výmluvný pohled. Také on to slyšel. Kývl hlavou na znamení, abych udržoval tento směr. Pokoušel jsem se vzlétnout poněkud výš, avšak v té chvíli nás pohltil mrak tak hustý, že se kontury skal rozmazaly i v radarskopu. Pohnul jsem kormidlem. Sestoupili jsme mezi stěny soutěsky a letěli jsme o několik metrů níž, než byly její okraje. Uzavřený prostor zmnohonásoboval rachot motoru. Na pravé straně se skalní stěna klenula nad soutěskou a tvořila obrovský baldachýn, napůl odtržený od mateřské skály. Shora na nás padl chladný, nehybný stín. Když jsem se vyhýbal nebezpečnému místu, bzučení se změnilo. Ozval se v něm nový tón, připomínající nesmírně vzdálené dunění. Asi sto metrů před námi se soutěska ostře lomila; převislé stěny bránily pohledu do dálky.
„Mohl byste tam dole přistát?“ zeptal se Arseňjev. Sledoval pozorně ručičku indukčního přístroje. „Zdá se mi, že je tam něco zajímavého.“
„Pokusím se,“ odpověděl jsem. Motor ztichl. Pomalu jsme klesali. Dno soutěsky, zcela zastřené ponurými stíny, vynořilo se mezi ohyby a výstupky skal a pohybovalo se pod námi lenivě, jako ve zpomaleném filmu. Bylo poseto šikmými, plochými, černou ssutí zasypanými balvany, jejichž ostré hrany do sebe zapadaly. Těsně před ostrou zatáčkou soutěsky jsem zpozoroval pruh holé, poměrně rovné skály, na které nebyly balvany. Vypadalo to, jako by je někdo úmyslně odházel stranou. Tím vzniklo volné prostranství, lemované po jedné straně hromadami černých kamenů. V oné chvíli jsem se nad tímto zvláštním úkazem nepozastavil. Měl jsem radost, že budu moci přistát. Vypnul jsem motor. Vrtule teď fungovala jako padák. S pronikavým svistem prorážela helikoptéra vzduch, snesla se dolů a přistála přímo pod hromadou černých balvanů. Bzučení v sluchátkách se stalo tak nesnesitelné, že jsem je sňal s uší. Arseňjev si první nasadil přilbu a vyskočil z kabiny. Soltyk, Rainer a já jsme pospíšili za ním.
„Magnetit,“ řekl Rainer, sotva zvedl první úlomek horniny. „Železná ruda, s vysokým procentem železa.“