„Tak proto ten přístroj tak bzučel!“ řekl jsem. Arseňjev se ohnul, vlezl pod široko rozkročený podvozek helikoptéry, odmontoval indukční přístroj a zastrčil banánek kablíku do zdířky ve svém skafandru. Pak přístroj zvedl a začal opisovat kruhy. Když zachytil stopu, vydal se na cestu vzhůru soutěskou. Vracel se ve směru, kterým jsme přiletěli. Dlouhými kroky lehce stoupal s kamene na kámen. Pustil jsem se za ním. Po obou stranách se tyčily rozeklané srázy. Mraky usedaly na okrajích propasti, zalévaly je a naplňovaly soutěsku zvláštním rozptýleným světlem.
„To bzučení působila ruda, jsme tedy na falešné stopě,“ řekl jsem Arseňjevovi, když jsem ho dohnal.
„Tady je ještě něco jiného než ten zatracený magnetit,“ odbyl mě. Najednou změnil směr cesty. Začal šplhat na velký vyčnělý kámen, který uzavíral cestu. Dále spadal svislý práh.
„Tam nepřejdete,“ řekl jsem, ale Arseňjev šel dál. Postoupil jsem o krok a zpozoroval jsem ve stínu vyčnělé skály, která nám zakryla polovinu oblohy, něco podobného úzké poličce. Jen jsem na ni stoupl, ucítil jsem, že je tam tepleji. Po několika krocích se objevil vchod do obrovského tunelu. Jeho kruhový obrys mohl člověk jen vytušit pod hromadami hrozivě navršených kamenů. Bylo tam šero. Arseňjev vytáhl svou baterku a rozsvítil ji. Ve spárách mezi balvany se něco zatřpytilo. Opřel jsem se do nejbližšího balvanu, a když povolil, začal jsem odvalovat stranou i jiné. Konečně jsem držel v ruce roztrhaný a zprohýbaný kus vlnitého plechu. Arseňjev přendal baterku do levé ruky, do pravé vzal indukční přístroj a přiblížil jej k hradbě z balvanů.
„Sem by bylo dobře přijít se speciální výzbrojí,“ poznamenal Soltyk, „abychom mohli odvalit kameny.“
„Není to snad cesta… jejich cesta?“ zeptal jsem se.
„Není to cesta…“ odpověděl astronom. Vylezl nahoru po hroutících se kamenech a svítil do skulin mezi nimi.
„Je to potrubí…“
„Potrubí?“
„Ano. Přerušené nějakou katastrofou. Zničené.“
„Zničené?“ opakoval jsem ohromeně. Stál jsem mezi chaoticky nakupenými úlomky. Obraz tunelu se ztrácel. Uviděl jsem jej znovu až po několika krocích; oválná, přerušovaná křivka se rýsovala pod hranatými úlomky skály. S přístrojem přehozeným přes rameno k nám sestoupil Arseňjev.
„Potrubí, po jehož stopě jsme letěli, je přerušeno někde ve stěně kráteru, asi tam…“ ukázal směr, odkud jsme přiletěli. „Je úplně hluché… mrtvé. Neprochází jím ani nejslabší náznak proudu. To, co jsme při letu slyšeli, ta akustická stopa, to byla jen elektrická ozvěna, odrážející se od jeho kovového povrchu. Ale tato část,“ ukázal na kamennou hradbu, „tato část funguje. Chcete si poslechnout?“ podal mi konec kabelu a zároveň obrátil přístroj k ústí tunelu.
„Ale vždyť to je…“ zvolal jsem, ale Arseňjev mě přerušil.
„Neříkejte zatím nic.“
Podal kabel Soltykovi, aby si také poslechl zvuk vycházející z tunelu.
„Tak, a teď řekněte, co vám to připomíná?“
„Zapnuté elektronky,“ řekli jsme současně, jako kdybychom se smluvili. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého. Světlo rozsvícené baterky promítalo na temnou skalní stěnu naše stíny jako shrbené siluety obrů s trojúhelníkovitými lebkami. Na kovových přilbách si pohrávalo světlo.
„Ano,“ řekl astronom. „Je to zvuk, jaký vydávají katodové lampy, když jimi prochází proud.“
„Kde by se tu vzaly elektronky? Jsou v potrubí?“
Arseňjev pokrčil rameny. Poklekl jsem a odvalil několik plochých balvanů, na nichž jsme stáli. Spodní vrstva kamení byla zabořena v černém slizu. Dotkl jsem se ho; prsty se zabořily do klihovité hmoty. Zmocnil se mne hnus. Již jsem chtěl vstát, když má ruka zavadila o něco oblého a tvrdého. Zatáhl jsem za to a vytrhl jsem zpod kamenů předmět vypadající jako ulomená větev. Nemělo to vlastně s větví nic společného. Byl to krátký, dosti silný válec, z něhož vybíhaly tři tenčí. Každý z nich se zase rozvětvoval stejným způsobem a tak na konci vznikal trs tenkých tvrdých prutů. Celé to vážilo snad patnáct kilogramů a měřilo asi metr. Nejsilnější válec, jak bylo vidět na lomu, byl ze soustředných vrstev kovu, střídavě žlutého a šedého.
„Nějaká hliníková vrba,“ řekl jsem. „Podívejte se, profesore.“
Arseňjev si prohlížel předmět s vrcholným zájmem. Každou větvičku bral zvlášť do prstů, přikládal k ní elektrometr, ale bezvýsledně. Pak se rozhlédclass="underline"
„Poletíme dál soutěskou po stopách potrubí.“
„Ten magnetit nás bude zatraceně mást,“ poznamenal jsem.
„Nevadí. Zato potrubí teď vydává svůj vlastní tón.“
Vrátili jsme se k helikoptéře. Tady Arseňjev vystoupil na vysoký balvan a zůstal stát:
„Počkejte. Musím to prozkoumat.“
Zapnul přístroj a začal obcházet místo přistání.
„Potrubí zde leží úplně na povrchu… to volné prostranství… nevím proč, ale celá ta historie se mi nelíbí… nerozumím tomu…“ mluvil v kusých větách, zřejmě sám k sobě.
„Doktore,“ obrátil se najednou na Rainera s otázkou, „co myslíte, může být ta propast vyhaslou sopkou?“
„Na Zemi bych řekl "vyloučeno", pokud mohu soudit podle skal… také otřesy půdy dávají zcela jiné obrazy… ale tady mohu jenom říci "nevím".“
„Proč vystupuje potrubí na povrch? Je to snad náhoda?“
„Myslím, že vím, co sledujete,“ řekl Soltyk. „Potrubí by mělo být položeno hlouběji. Kdybych měl jako inženýr instalovat tak mohutný přívod energie, vložil bych jej nejméně šest metrů hluboko do země.“
„Nemyslil jsem jen na to,“ řekl Arseňjev, „ale je to opravdu pozoruhodné… pozoruhodné…“ opakoval. „Člověku se mimoděk vnucuje domněnka, že nejprve bylo položeno potrubí a teprve pak… se změnilo rozvrstvení terénu…“
„Chcete říci, že potrubí bylo kladeno v době, kdy ještě neexistoval kráter, ani soutěska?“ otázal jsem se.
„Ano, právě to. Víte co, pojďte se podívat za ten prudký ohyb, třeba se nám odtamtud podaří něco objevit.“
Sestoupili jsme několik set kroků po načernalých balvanech. Byl jsem rychlejší než ostatní a první jsem dospěl do zužujícího se skalního hrdla… Pod námi, ve vzdálenosti zhruba dvou set metrů, soutěska končila. V temném rámci jejího ústí světlala se široká kotlina. Na jejím dně leželo jezero. Černá, nehybná vodní hladina, ještě ve značné vzdálenosti od břehu probodaná vyčnělými skalními hroty, rozlévala se daleko široko. Zastíraly ji opary lehounké jako dým. Kužele skalní drti, která se všech stran spadávala, lemovaly jezero jako obrovský srázný trychtýř. Nad kamenitými pláněmi a pruhy skalní ssuti čněly skupinky nepravidelných kamenných jehel. Vpravo se od temného pozadí odrážel bílý kotouč. Někdo přistoupil tak blízko, že zavadil o mé rameno, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Skoro současně s mým druhem — byl to Arseňjev — zvedli jsme k očím dalekohledy.
Několikrát jsem zamrkal, protože se mi zdálo, že jsem obětí přeludu. Ne, dalekohled byl v pořádku a přesně jsem jej zaostřil…
Na nehostinné skalnaté pláni se tyčila bílá koule. Zvedala se nad balvany jako hladká kupole matematicky přesnou, dokonalou, plynulou křivkou, bez stínu nepravidelnosti. Odrážela se nesmírně ostře od chaosu roztříštěných skal, které ji obklopovaly.
„Dokázal byste tam přistát?“ řekl astronom.
Neodpověděl jsem hned a prohlížel jsem si místo dalekohledem. Všude balvany a balvany, nastavující ostré hrany, všude nekonečné plochy skalní drti, sesypávající se šedými splazy do úžlabin. Místy stály balvany opřeny o sebe v poloze tak neobvyklé, že oku, které po nich přebíhalo, se zdálo, že ztrácejí rovnováhu a padají.
„Přistání by bylo nebezpečné,“ řekl jsem. „Jestliže se balvany sesují, helikoptéra se převrhne. Mohla by se zkřivit vrtule. Ale můžeme tam přece sejít, není to daleko, jistě ne dál než tři kilometry…“
„Nevím, jestli by nebylo moudřejší vrátit se k raketě,“ řekl zvolna Arseňjev. „Škoda, že nemáme hydroplánový podvozek… mohli bychom se snést na jezero.“
Myslil na nafukovací gumové plováky, na nichž může helikoptéra přistávat na vodě. Nechali jsme je v raketě, abychom zmenšili zatížení stroje.
„Profesore, teď se vrátit?“ zvolal jsem. „Teď, když už jsme tak blízko rozřešení záhady?“
„Nezdá se mi, že rozřešení záhady by bylo nějak zvlášť blízké…“
Vedle nás na skalním prahu stáli naši druhové a dalekohledy si prohlíželi rozlehlou pustinu. Arseňjev naklonil indukční přístroj k zemi a otáčel nějakou dobu jeho ústí kolem dokola.