Skalní koryto bylo prázdné. Tam, kam dopadly paprsky, dohořívaly páchnoucí cáry, kusy spečené strusky a závěje lepkavého popela. S mlhou se mísila oblaka rudohnědého dýmu. S kamenů stékala kalná, jakoby slizem znečištěná kapalina. Tu a tam ještě odporně syčely dohořívající chuchvalce. Sestoupili jsme do řečiště a posvítili si na obě strany. Černá hmota zmizela. Vystoupili jsme na protější svah. Arseňjev si prohlížel nohy. Na nohavicích kombinésy se leskly skvrny jakoby potažené slizem, a boty byly popelavě černé.
„Říkal jste, profesore, že to byl elektrický výboj?“ kladl jsem mu nedočkavě otázky. „To vás ochromilo? Vás taky, inženýre? Co to vlastně bylo?“
„Pojďme, pojďme,“ odpověděl astronom a setřásl se skafandru zbytky lepkavé hmoty. „Musíme jít dál. Později si o tom promluvíme.“
Druhá stěna černé úžlabiny byla méně srázná. Zdolali jsme ji za půl hodiny a dostali jsme se na planinu, zahalenou neklidně se převalujícími mlhami.
Nyní bylo možno hovořit při chůzi.
„Jediné štěstí, že naše skafandry mají isolační vlastnosti,“ řekl Arseňjev. „Jinak by to bylo se mnou špatně dopadlo. A s vámi, Soltyku, taky.“
„Chytla mě křeč, že jsem nemohl ani ústa otevřít,“ přiznal se inženýr. „A předtím, když jsem tam spadl, dostal jsem takovou ránu, že mě to téměř ochromilo. Myslil jsem, že se zalknu. Všechny svaly mi zdřevěněly.“
„Na štěstí onen tvor neměl ještě tu čest seznámit se s dobrým synthetickým vláknem,“ prohodil Rainer.
„Jakýpak «tvor»? Domníváte se snad, že ten černý sliz žije?“ zvolal jsem udiveně.
„Myslím, že je to řeka živé protoplasmy. Viděl jste přece, jak se pohybovala, jak reagovala na dotek a jak se pokoušela pohltit to, co se jí dotklo. O vlásek — a bylo by se jí to podařilo.“
„Vy tedy myslíte, že ten… že to…“ nedovedl jsem užít vhodného zájmena, „že je to něco jako živočich? Nějaký elektrický úhoř nebo rejnok?“
„Rejnoci jsou na Zemi a my — na Venuši. Ani živočich, ani rostlina, prostě živá plasma.“
„Nedovedu si to srovnat v hlavě, že by to mohlo žít,“ namítl jsem. „Voda v řece se také pohybuje a nikdo netvrdí, že žije.“
„To je spor o slovíčka,“ poznamenal Arseňjev. „Ta látka má jisté znaky živé hmoty, ale nezdá se, že by měla… Počkejte, co to bzučí?“
Šero houstlo čím dál tím rychleji. Stmívalo se. Už delší dobu jsem měl pocit, že se děje něco neobyčejného, ale teprve po Arseňjevových slovech jsem si plně uvědomil onen bzukot, jehož zdroj byl bezpochyby někde nablízku. Pohlédl jsem na zápěstí — dech se mi zastavil v prsou. Na levé ruce jsem nosil magnetický kompas. Neřídil jsem se však podle něho, protože jej nahrazoval daleko spolehlivější gyrokompas systému Sperry. Když jsem se podíval na magnetický kompas, spatřil jsem, že se jeho svítící střelka tvaru šipky změnila v rozmazané kulaté světélko. Otáčela se totiž s neobyčejnou rychlostí a vydávala tichý, ale ostrý bzukot.
„Podívejte se, profesore…!“
V mračnech se objevovaly rychle hasnoucí záblesky. V šeru visela oblaka, stříbřitá, nehybná jako břicha leklých ryb. Přízračný rozptýlený přísvit rozprostřel se nad krajem. Celé okolí jako by se rozpouštělo a rozplývalo. Atmosféra nabyla zvláštního vzhledu: ve výši se rozrůstaly řasnaté draperie, chvějivé sloupy mlhy, které se střídavě stávaly zdrojem matně stříbřitého záření. Nakonec celá krajina střídavě blýskala: hned nižší, hned vyšší vrstvy par se nehlučně rozsvěcovaly a v tomto mihotavém chvění šeřivých stínů a perleťových pablesků kroužily tu a tam ohnivé snopy a koule, které se zvolna, zvolna snášely dolů v aureole fialových jisker. Bezděky jsme zvolnili tempo chůze. Slyšel jsem, jak Arseňjev říká Rainerovi, že je to druh elektromagnetické bouře.
„Všimněte si toho rytmického zhasínání záře.“
Skutečně tomu tak bylo. Obrátky kompasové střelky se ještě zrychlily, ale každou chvíli měnily směr. Skoky z jednoho směru otáčení do druhého byly doprovázeny pohasínáním přízračného osvětlení. Ve velké výši sem plula oblaka, která vydávala tak intensivní světlo, že je bylo vidět i mlhami. Znepokojovalo mne naprosté ticho, které zavládlo. Zdálo se, že nevěstí nic dobrého. Arseňjev přestal hovořit s Rainerem o ionisaci, fotonech a drahách elektronů. Zůstali jsme stát v rozptýleném světle, které pomalu pohasínalo a při tom jako by se sráželo, klesajíc k zemi. A zároveň na nejvyšší vrstvy atmosféry padala tma čím dál tím černější.
Vzduch kolem nás zůstával ještě pořád mrtvě nehybný, ale odtamtud, z obrovské výše, začínal sem doléhat nesmírně vzdálený, dutý šum, který se změnil v hluboké vytí.
„Obávám se, že se budeme muset vrátit do soutěsky,“ řekl Arseňjev. Stáli jsme, nemohouce se rozhodnout, co dělat. Vtom rozťalo vzduch zavytí, podobné zvuku, jaký vydává střemhlav letící letadlo. Mlhy se zavlnily a odlétly. Zmizela poslední ojedinělá ohniska elektrického záření. Z temnot se vyřítil divoký vichr. Chytili jsme se za ruce, jinak bychom se byli stěží udrželi na nohou. Někdo rozžal svítilnu. V paprsku světla se mlha již nepřevalovala, nýbrž hnala se rychle jako proud kalné vody, vypuštěné ze stavidel.
Nikdo z nás nepromluvil ani slova. Obrátili jsme se a pádili k soutěsce, klopýtali jsme a potáceli se, zmítáni strašlivou vichřicí. Vítr strašidelně svištěl v anténách našich přileb. Vzduch, zhutnělý a tvrdý jako nadmutá plachtovina, bušil nás do zad a hlasitě pleskal záhyby kombinés. Nevím, jak dlouho jsme tak běželi. Vtom se vynořil ze tmy zdánlivě nehybný sloup, vířící s nesmírnou rychlostí na jednom místě. Byl to vír zhuštěné mlhy, který se utvořil mezi srázy soutěsky. Čím hlouběji dolů jsme sestupovali, tím slabší byly nárazy větru. Jeho neviditelné poryvy vydávaly nad roklí zvuky podobající se hlasu plachet, do nichž duje prudký vítr. Pohybovali jsme se poslepu, až jsme se všichni shlukli pod skalním převisem. V bílém pruhu světla, které rozžal jeden z druhů, kypěla mlha jako vařící voda. Nad námi, na planině pohroužené do tmy, ozývalo se příšerné kvílení, vytí, pískání a chechtot. Vypadalo to, jako by se tam rvaly celé smečky hyen a šakalů. Vtom se mraky na okamžik rozzářily, jako by mlhu vyplnila hořící rtuť. Zahřmělo. Rachot nás zakryl jako příkrov. Současně jsem ucítil na ramenou a na rukou drobné lehké údery a v paprscích svítilny se zatřpytily šikmo se ženoucí krůpěje. Déšť!
Bubnování zesílilo. Nahoře už vítr nekvílel, nýbrž ohlušivě vyl. Déšť se hnal v šlehajících vlnách. Přitiskli jsme se těsně ke skále.
Voda, stékající po přilbách a skafandrech, leskla se ve světle baterek. Kolem nás se pomalu tvořila louže zpěněná deštěm. Vtom skála vydala zvuk, jako když zavíří buben. Zároveň jsme uslyšeli zvonivé nárazy na přilbu. Padaly kroupy.
„To nám ještě scházelo,“ pomyslil jsem si.
Kroupy velké jako fazole bušily do přileb. Neuškodily nám, ale oslepovaly nás štěpinkami ledu. „Pojďte sem ke mně!“ zvolal Arseňjev.
Opravdu, o několik kroků dál, v mělkém skalním výklenku, nebylo krupobití tak silné. Voda, řítící se po svazích soutěsky, čím dál tím hlasitěji hučela. V paprscích baterky, kterou si astronom pověsil na prsa, svítilo okolí matným leskem ledové tříště.
Převis nás chránil shora, cítil jsem však, jak mě bičují do nohou sta a sta malinkých jehliček, odštěpků krup, tříštících se o kameny.
Do neustálého vytí orkánu se mísil téměř bez přerušení rachot hromu. Blesky osvětlovaly šíleně kolotající mlhy, proudy deště a balvany omývané vodou. S námahou se nám podařilo přivalit a rozložit ve skalním výklenku několik plochých kamenů, na které jsme si posedali, bičováni vodou, zalévající okénka přileb. Zůstali jsme sedět takto schouleni. Noc se vlekla, hodina míjela za hodinou, ale bouře neslábla. Přestaly padat kroupy, zato se v pruhu světla zabělaly vířící sněhové vločky. Seděli jsme bez hnutí; klidné oddechování druhů ukazovalo, že usínají. Já sám, třebaže jsem byl unaven, nemohl jsem usnout. Uvědomoval jsem si, že je nutno načerpat nových sil pro další cestu, a násilím jsem zavíral víčka. Chtěl jsem se tak oddělit co nejneprodyšněji od kvílení a rachotu bouře. Pod rouškou tmy však mi vířil v paměti nezadržitelný kolotoč obrazů. Hned k nám stoupal příkrý sráz, oblity černým, zmítajícím se slizem, hned se valil kouř z hořící helikoptéry, hned zase zazářila ve světle baterek tajuplná jeskyně. Občas se mi objevila před očima horská krajina se sráznými rozeklanými vrcholy a údolími plnými mlhy, nad nimiž ve výši, na nebi zeleném jak tlusté sklo, planulo obrovské slunce. Svaly se třásly únavou, ze skály pronikal do těla citelný chlad. Neodvážil jsem se však zapnout elektrický ohřívač, protože jsem musel šetřit baterii, napájející radiový přístroj. Když jsem nemohl usnout, naslouchal jsem hlubokému blízkému oddechování a pokoušel jsem se srovnat si v hlavě poslední události. Došlo ke katastrofě opravdu náhodou? Možná, že v době, kdy jsme myslili, že máme naprostou volnost jednání, střežily a pozorovaly nás nepochopitelné síly. Nedovedl jsem si složit obraz, který by zahrnul všechny události. Jestliže byli obyvateli planety kovoví broučci, co potom znamenala řeka černé protoplasmy? A jeskyně — byl to snad nějaký prapodivný hřbitov? A jak vznikl obrovský kráter, proč se podzemní potrubí rozpadlo ve dvě části?