Nevím sám, kdy jsem upadl do těžkého, mrákotného spánku. Když jsem otevřel oči, byl jsem úplně prokřehlý. Hodinky ukazovaly šest. Na Zemi, v mé vlasti, měnilo se již svítání v bílý den, zatím co zde vládla tma tak neproniknutelná, že jsem nemohl ani rozeznat, kde přechází kov přilby ve sklo okénka. Bledá, ve dne sotva viditelná obrazovka radarskopu naplňovala vnitřek přilby zelenavým, fosforeskujícím světlem. Skučení větru zesláblo. Také déšť už nebylo slyšet. Potichu jsem se odplazil od přátel, pohroužených do spánku. Látku kombinésy pokryla tenká ledová skořepina, která praštěla jako sklo při každém pohybu. Rozžal jsem na okamžik baterku. Uviděl jsem nehybné postavy schoulené pod skálou. Řídká mlha, poháněná studenými závany větru, líně se plazila.
Začal jsem energicky cvičit, bít se rukama po stehnech a ramenou. Hluk, který jsem dělal, vzbudil Soltyka. Zakrátko již vstávali všichni, stěžujíce si na zimu.
Brzy jsme se vydali na cestu. Po planině dul ostrý vítr. Přes všechny isolační vrstvy skafandru jsme pociťovali pronikavý chlad. Pod botami křupaly tenké ledové škraloupy na loužích, občas půda zabublala a nohy vázly v lepkavém bahně. Když jsem se na chvíli otočil a osvětlil baterkou postavy druhů jsoucích za mnou, spatřil jsem orosená okénka přileb a za nimi — zanícené oči a obličeje zarostlé dva dny neholeným strniskem… Podle nich jsem si mohl jasně představit, jak asi sám vypadám. Už tehdy, když začínal padat soumrak, zaslechli jsme na kraji soutěsky radiové signály rakety, ale elektrická bouře, která se pak strhla, je přehlušila. Teprve teď se znovu ozvaly ve sluchátkách. Podle nich jsme udržovali přímý směr přes hlubokou tmu, bez obav, že zabloudíme. Řetězy nevysokých pahorků zůstávaly za námi jedny za druhými. Rainer šel za Arseňjevem, shrbený, jakoby o hlavu menší. Sotva pletl nohama. Najednou se posadil na zem. Astronom se k němu obrátil a řekl mu jako malému dítěti:
„Tak vstaň, Jindřichu, vstaň!“
Neodpověděl. Napůl ležel, ztěžka dýchaje. Přistoupil jsem blíž, abych mu pomohl, ale Arseňjev mě posunkem zadržel.
„Ne, on sám.“
A chemik, opíraje se rukama o kameny, vstal, narovnal se strašně pomalu, jako by zdvíhal obrovské břímě, a vykročil za námi.
Na zbytek naší cesty mám jen velmi málo vzpomínek. Měl jsem pocit, že mi ztrnul mozek: pravděpodobně jsem při chůzi dřímal a jen čas od času jsem se probouzel. Tlak v lahvích s kyslíkem klesl na třicet atmosfér. Museli jsme tedy jít, abychom na místo dorazili dříve, než se nádržky úplně vyprázdní. Mleli jsme z posledního. Zmocňoval se mne neurčitý dojem, že se za námi někdo plíží. Nejpodivnější bylo, že to pociťovali i ostatní. Rainer, který šel poslední, několikrát upadl, protože se stále ohlížel. Každou chvíli jsme se střídali ve vedení výpravy, protože hledání cesty ve tmě bylo vyčerpávající.
Najednou — šel jsem zrovna první — spatřil jsem vysoko v mracích bílý mlhavý sloup. Terén stoupal. Z kamenitého základu vyčnívaly drsné ploché balvany. Bílý sloup se zvolna pohyboval mezi mračny. Napřed mi blesklo hlavou, že je to nějaký další tajemný úkaz, ale astronomův výkřik mě vyvedl z omylu. Pod botami skřípělo kamení. Ještě několik set kroků a byli jsme v průsmyku. Daleko dole svítilo moře mlhy. Z něho se tyčil k nebi bílý sloup světla. Byl to reflektor rakety.
POKUS
Lao Ču udržoval spojení s helikoptérou až do chvíle, kdy radiovým vlnám uzavřel cestu Mrtvý les. Po celý den se naši druhové zabývali zkoumáním jezerního dna. Když minula stanovená hodina našeho návratu, Osvatič odstartoval, a jakmile zachytil akustickou stopu, zahájil po nás pátrání. Letadlo nemohlo letět ani tak pomalu, ani tak nízko jako helikoptéra. Osvatič ztratil stopu a dvě hodiny létal v mračnech nahoru a dolů, než se dostal nad kráter. Tvrdošíjně se znovu a znovu pokoušel vniknout do soutěsky, ale pokusy byly bezvýsledné a div že neskončily katastrofou, protože zrádné vzdušné víry ho začaly vssávat dolů. Potom kroužil v mracích a nepřetržitě nás volal radiem. Protože to však nemělo úspěch, shodil na svah kráteru pytle se zásobami potravin a odletěl zpět s tak nepatrnou zásobou pohonných hmot, že jen tak tak dosáhl jezera. Během příštího dne se neklid našich druhů stupňoval. Uvažovali, zda by neměli vzlétnout s Kosmokratorem, přestože tuto možnost předem vylučoval plán vypracovaný, než jsme odletěli. Zatím už nastával soumrak. Protože předpokládali příchod bouře, museli raketu zakotvit. Ocelovými lany byla její hlava připoutána k pobřežním skalám. Orkán se rozpoutal naráz. Masy atmosféry, stlačené skalním hrdlem, vřítily se do kotliny rychlostí více než tří set kilometrů za hodinu. Vlnobitím zmítaný Kosmokrator prudce trhal lany. Osvatič spustil motory, aby odolal zběsilému náporu povětří i vody, a udržoval raketu hlavou přímo proti větru. Najednou prasklo jedno lano a vichr hnal raketu k pobřeží. Zdálo se, že zbývá jediné východisko: opustit jezero. Ale naši druhové to nechtěli udělat, protože bylo zcela možné, že jsme někde nablízku a že nám orkán znemožnil návrat do rakety.
Kosmokrator, nepřetržitě čeřící vodu tryskovými plyny, zmenšoval nápor na zbylá lana déle než šest hodin. Když síla orkánu překročila kulminační bod, byl rozsvícen velký reflektor, jehož záře, zvedající se nad nízkou mlhou jako bílý sloup, ukázala nám cestu.
Následujícího dne jsem vstal pozdě. Všechny svaly prostupoval pozvolna slábnoucí pocit únavy. Když jsem vstoupil do centrály, nezastal jsem tam nikoho. Podíval jsem se na aerometrické přístroje. Tlak stoupal a teplota klesla na devět stupňů pod nulou. Těleso rakety se sotva znatelně zvedalo a klesalo jako hruď spícího obra. Občas bylo slyšet škrábavý zvuk kry, troucí se o pancéřové desky. Usedl jsem před hlavní obrazovkou. Vyplňovala ji černá, bezhvězdná noc. Zvrátil jsem hlavu nazad. Seděl jsem tak v příjemném klidu, s očima napůl zavřenýma, jako bych čekal, že budu pokračovat ve spánku, který přerušilo probuzení. Někdo vešel. Byl to Čandrasékhar.
„No tak,“ zeptal se, stoje přede mnou, „už jste ukojil svůj věčný hlad?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Hlad po vědění jen vzrostl a hlad po přírodě… ten snad nikdy nenasytím…“
Uplynulého dne jsme byli tak vyčerpáni, že jsme načrtli druhům své zážitky jen několika slovy. Teď jsem začal vyprávět o všem — a nevím, byla-li to nálada časného rána (protože namodralé světlo lamp vzbuzovalo představu nebe za svítání) nebo Čandrasékharův úsměv, pravda je, že jsem vyprávěl, jako bych se svěřoval příteli. Když jsem skončil, dodal jsem:
„Neuvarovali jsme se omylů… ačkoli se mi zdá, že tím není nikdo vinen. Ale Arseňjev přece jen jednal proti zásadám, které hlásá, když se zdržel tam v té jeskyni kovových broučků. Rozum přikazoval pokračovat v cestě, protože jsme měli málo kyslíku; ale neřídíme se vždycky jen hlasem rozumu, a to je správné. Učinili jsme objev, který může mít dalekosáhlý význam. Arseňjev přinesl hrst těch kovových broučků… viděl jste je, profesore?“
„Ano, leží v laboratoři. Arseňjev nás žádal, abychom se zkoumáním počkali, až přijde. Ještě se vracím k thematu, o němž jsme před chvílí hovořili … uvědomujete si, že ty litry kyslíku, které jste vydýchali v jeskyni, mohly vám chybět na posledním úseku zpáteční cesty?“
„Možné to bylo.“
„Jakou cenu by v takovém případě měl váš objev?“