„My jsme přece nevěděli, jestli s kyslíkem vystačíme nebo ne. Domnívám se, že právě proto jednal Arseňjev tak… jako já v Mrtvém lese.“
„Myslíte?“
„Ano. Kdybych byl měl jistotu, že se nám podaří dorazit do Kosmokratoru, jestliže jeskyni nenavštívíme, první bych se byl postavil proti profesorovu jednání. Tuto jistotu však jsem neměl, v tom to vězí.“
„Myslíte?“ řekl tiše Čandrasékhar. Sklopil hlavu a díval se na temně se lesknoucí desku prediktoru, jako by na ní hledal svůj vlastní odraz. Napjatě jsem čekal, co řekne. Ale v tu chvíli přišel do centrály Soltyk a rozmluva se přenesla na jiné pole.
„To podzemní potrubí, svazek kovových trubic, které objevil Smith, a konečně Bílá koule nutně nějak souvisí. A to měnlivé magnetické pole!“ říkal inženýr. „Kdybych věděl, jak vyrábějí elektřinu, věděl bych všechno!“
„Mýlíte se,“ namítl Čandrasékhar. „Kdyby se do nějaké koncertní síně na Zemi dostal Marťan, k čemu by mu bylo sebepřesnější zkoumání geometrických prvků stavby, chemická analysa cihel, malty, zlacení a poznání fysikálních vlastností houslí a klavírů? Pro další bádání by neměl ani nejmenší představu o účelu, pro nějž byla budova vystavěna. Chyběla by mu znalost nejdůležitější věci.“
„Hudby, že?“ řekl Soltyk.
„Ne. Dějin lidstva. Důležitější než pochopit konstrukci strojů je poznat bytosti, které stroje postavily.“
„Jsem přesvědčen, že pány planety jsou kovoví broučci,“ řekl jsem. „Zprvu mi připadalo divné, že by tvorové tak malí mohli zbudovat obrovskou energetickou síť. Ale což nejsou zemské stavby stokrát a tisíckrát větší než my sami? Na příklad oceánské přehrady nebo subpolární atomový prsten.“
„Nevím, čím jsou ti — jak vy říkáte — kovoví broučci,“ namítl matematik. „Jsem však přesvědčen, že zde musí být bytosti, které se daleko víc podobají nám.“
„Jak to můžete vědět?“
„Z toho, co jste mi sám vyprávěl,“ odpověděl klidně Čandrasékhar. „Objevili jste v té jeskyni nápis, přesněji řečeno kresbu na stěně, viďte?“
„Jistě, ale…“
„A proč by ji měli nakreslit právě tito tak zvaní broučci, kteří — jak jsem si všiml — nemají vůbec oči?“
„Hrome, máte pravdu!“ zvolal Soltyk.
Byl jsem v úzkých.
„Skutečně, ale… počkejte, profesore, je možné, že tu kresbu udělali náhodou… totiž, že to nebyla kresba, ale…“
„Ale co?“
„Teď mě zrovna nic nenapadá, ale třeba mají nějaký elektrický smysl…“
Čandrasékhar se usmívaclass="underline"
„Pozor! Pozor! Vidím, že chcete stůj co stůj zachránit svou slávu objevitele kovových broučků. Nenapínejte fakta na skřipec hypothes. To je to nejhorší.“
Najednou svraštil obočí:
„Omluvte mě, prosím. Něco mě napadlo.“
Prošel mezi mnou a Soltykem tak rychle, že jsme oba nějakou chvíli upírali oči na dveře, za nimiž zmizel.
Do oběda jsem vlastně neměl nic na práci. Plán nepočítal s žádnou činností mimo raketu. Vědci se zavřeli v laboratoři, odkud se ozýval pronikavý bzukot transformátoru. Osvatič seděl v centrále u prediktoru. Raketa se přestala kolébat, protože ji spoutal led, který pokrýval jezero čím dál tím silnější vrstvou. Mráz přituhoval. Nahlédl jsem do knihy, kterou Osvatič četl; byly to Eukleidovy „Elementy“. V zoufalství jsem vyšel na chodbu. Dveře laboratoře se otevřely.
„Konec legendy o myslících kovových broučcích!“ zvolal Arseňjev, když mě uviděl. Byl v dlouhém pracovním plášti s vykasanými rukávy, na čele měl binokulární lupu, kterou sňal s očí. „Je mi vás jakožto jejího autora líto, pilote, ale fakta rozhodují — ostatně skutečnost je snad ještě záhadnější.“
Laboratoř byla do posledního místečka zastavěna přístroji. Velké cívky tlumivek byly upevněny dokonce i na stropě. Se stolku visely celé svazky různobarevných kabelů. Pod velkým reflektorem seděli Tarland, Rainer a Lao Ču, kteří pod lupami prohlíželi něco, co jsem ode dveří nemohl rozeznat. Přistoupil jsem blíž. Když jsem se naklonil, uviděl jsem na tmavé desce nějaké malinké jiskřičky. Vedle prázdné kovové skořápky leželo několik mikroskopických spirálek, drátek tenčí než vlas a kousek hmoty, maličké jako špendlíková hlavička a průsvitné jako kapka kouřového skla.
„To jsou vnitřnosti kovového broučka,“ řekl Arseňjev. „Je to jakýsi miniaturní radiový vysilač, který pracuje na vlně několika centimetrů, ovšem vysilač neobyčejně zvláštní konstrukce. Vidíte ten krystalek?“ zvedl pinsetou třpytnou kapičku. „Je to konglomerát několika prvků, vykrystalisovaný tak, že tvoří jakýsi "balíček" zachycených elektrických kmitů. Je-li nabuzen, reprodukuje jako gramofonová deska.“
„Co říkáte? Okamžik, okamžik… profesore!“ zvolal jsem. „To je nemožné, na vlastní oči jsem viděl, jak to reagovalo na mou přítomnost, jak se to pohybovalo a zase přestávalo pohybovat, ba dokonce to docela zřetelně bzučelo, když jsem se přibližoval…“
„Zcela správně,“ odpověděl s uspokojením astronom, „prosím, hned jednoho broučka vzkřísíme…“
Fysik položil „tvorečka“ na ebonitovou destičku pod anténu velkého radarového přístroje, manipuloval pákami a soustředil na něj proud neviditelných vln.
„Byli pořádně zašlí,“ říkal zatím Arseňjev, „vznikla tam všelijaká spojení a zkraty, z počátku nechtěli fungovat, ale když jsme je vyčistili, reagovali skoro všichni… no, podívejte se!“
Řekl to naprosto klidně, ale já jsem ztrnul.
„Brouček“ se zachvěl, vznesl a vystrčil teninký drátek. Fysik otáčel anténou radaru, zvedal ji, spouštěl, kroužil s ní a „brouček“ poslušně opakoval všechny pohyby po něm a obracel špičku s drátkem k anténě radaru.
„Každý takový miniaturní přístroj má, jak jsem řekl, krystalek s určitým kvantem zachycených kmitů,“ povídal Arseňjev. „Dokud není nabuzen, leží nehybně. Nabudit jej lze pomocí radiových vln délky několika centimetrů, tedy právě takových, s jakými pracují naše radary. Když jste se tam v Mrtvém lese přiblížil ke svému kovovému broučkovi, nabudily jej vlny vysílané anténami vaší přilby. Brouček "obživl" a začal vysílat. Když jste se pak od něho vzdaloval nebo odvracel hlavu, vlny jej už nezasahovaly a přístroj přestával fungovat. Má prosté zařízení, zakládající se na principu variometru, jímž se natáčí vždycky přesně ve směru budicích vln. Je to jasné?“
Mlčky jsem přikývl. Má poslední hypothesa se rozpadla v prach. Rozhodl jsem se, že od této chvíle upustím od tvoření hypothes.
„Není to tedy bytost…“ promluvil jsem po chvíli.
„Ovšem že ne.“
„Tak co to vlastně je?“
„Nevíme. Kolega Lao Ču se domnívá, že obyvatelé Venuše zaznamenávají takto zprávy…“
„Aha, byla by to tedy jakási kniha?“
„Kniha, film, gramofonová deska nebo možná i dopis… buď jak buď, je to druh dokumentu, jehož obsah je možno reprodukovat.“
„A jsou snad tyto kmity… pravda, vždyť «raport», proslulý «raport», byl přece také sepsán v kmitech… jsou snad tyto kmity stejné?“
„Jak vidíte, není zde profesor Čandrasékhar. Pokouší se již asi dvě hodiny odpovědět na tuto otázku za pomoci maraxu. Zatím se musíme ozbrojit trpělivostí…“
Když jsem se vracel do centrály, šel jsem kolem kabiny maraxu. Chtěl jsem se tam podívat, ale zarazil mě velký rudý nápis TICHO, svítící nad dveřmi. V centrále byl ještě stále Osvatič se svým Eukleidem. Šel jsem tedy nahoru, do prostory vzduchotěsných komor, oblekl jsem si skafandr a vystoupil jsem na hřbet rakety. Byla černá a mrazivá noc.
Rozžal jsem ruční svítilnu a zjistil jsem, že se mlha rozplynula. Bílý kotouček světla klouzal po ledě, vyvolávaje třpytivé odrazy, až zmizel mezi neurčitými tvary, poprášenými tenkou vrstvičkou sněhu.
Zhasil jsem baterku a usedl na plášť rakety. Nějakou dobu jsem neviděl nic. Musel jsem vypnout radar, protože mě oslňovala oválná obrazovka, zářící zelenavým svitem uvnitř přilby. Zrak pomalu přivykal temnotě. Tma, která mě obklopovala, měla různé stupně intensity; nejhustší byla nízko nad obzorem, kde jsem tušil hory. Nebe se jevilo jako čerň sotva postižitelně bledší. Nebylo na něm ani svitu, jaký na Zemi vychází z mračen shora osvětlených Měsícem. Zdola od ledové plochy sem doléhal tichý praskot. To narůstala vrstva ledu a vytlačovala vzhůru těleso rakety. Doposud jsem se díval k severu, k průsmyku. Když jsem se obrátil k jihu, uviděl jsem třaslavý, nasedly přísvit. Z počátku jsem si myslil, že je to přelud. Když však jsem napjal zrak, podařilo se mi rozpoznat na šeřivém, nezřetelném pozadí vrcholky hor. Bylo tam trochu světla, ale tak malounko, že jsem byl na rozpacích, když jsem se tam díval příliš dlouho, zdali opravdu něco vidím. Musel jsem na chvíli zavřít oči, a když jsem je náhle otevřel, přesvědčil jsem se, že to není klam, nýbrž že tam doutná sice nesmírně slabounký, ale opravdový šerý přísvit.