Vrátil jsem se do rakety, nechal jsem skafandr ve vzduchotěsné komoře a sestoupil jsem do dolní chodby. Červené světlo nad kabinou s maraxem už nehořelo. Pootevřel jsem dveře. Vedle stolku, připomínajícího svým tvarem zvon, stály na vozíčku přístroje, mezi nimiž jsem poznal kaskádové zesilovače a obyčejný rozhlasový reproduktor. V kabině byli čtyři vědci. Nakloněn nad přístrojem seděl fysik; kousek dál astronom, obrácený ke mně zády, v takové posici, jako by se díval na něco v temnotě za pootevřenými isolačními dvířky maraxu. V rohu stál Čandrasékhar, vedle něho Rainer, opírající se o trubku konstrukce, s tváří zakrytou oběma rukama.
Všichni mlčeli. Jejich nehybnost byla tak podivná, že jsem se neodvážil promluvit. Lao Ču, který si mě první všiml, se pohnul. Arseňjev zvedl hlavu, přivíraje oči jako před prudkým světlem.
„To jste vy?“
Stál jsem ještě pořád u dveří.
„Pojďte dál…“ řekl Arseňjev. Zdálo se mi, že na mne Číňan upírá nějaký zvláštní pohled, ale snad to byl jen odraz světla v jeho brýlích.
„Podařilo se vám to? Přišli jste na něco? A na co?“ ptal jsem se.
Lao Ču zavrtěl hlavou:
„Ne, ale… profesor Čandrasékhar udělal takový pokus… takovou zkoušku, která měla… prazvláštní výsledek.“
Říkal to tak pomalu, že mě zamrazilo.
„Co to znamená?“
„Je možno pokus opakovat?“ zeptal se Číňan. Nikdo neodpovídal. Otočil vypínačem zesilovače na vozíku. Ozval se hluchý šum, praskání, pak několik nepříjemných, prudce klesajících zahvízdnutí. Najednou se v reproduktoru ozvala melodie. Pochmurná, zhuštěná, dravá a plná děsu. Nevzbuzovala hrůzu, nýbrž byla to hrůza sama. Hrůza byla v ní, jako v obrovských kostrách jurských veleještěrů, ztuhlých v obludných křečích, tak jak je zastihl proud žhavé lávy a na věky je zpodobil v postoji nevýslovné bolesti a děsu. Byla jako ty obrovské kosti, které již přestaly být páteřemi a žebry, které již nepatří do života, ale ještě se nestaly vápencovým útvarem, částí mrtvého světa. Stejně jako ony byla zároveň výstřední a odpuzující — i blízká, působící najednou v některém místě dojmem téměř lidským. Chtěl jsem vykřiknout: „Dost, dost, přestaňte!“ — ale nemohl jsem otevřít ústa; naslouchal jsem tedy dál, ochromený, jako kdybych sklem přihlížel ke svíjivým křečím netvora z mořských hlubin, zvířete roztodivných, nepředstavitelných tvarů, o němž nevím nic — jen to, že dokonává.
Rozdrásaný chór ještě jednou zaburácel a zhasl. Už jen reproduktor rovnoměrně bzučel, jak jím procházel proud.
Mlčel jsem a moji druhové také mlčeli; někde zdola bylo slyšet jemné bzučení běžícího mechanismu. Trvalo dlouho, než jsem se osmělil položit otázku:
„Co to bylo?“
„To je hlas krystalu… z jednoho z těch miniaturních přístrojů…“ řekl Čandrasékhar a přistoupil k aparátu. Vyňal ze svorek kovovou kapičku.
„Napadlo mě proměnit elektrické kmity ve zvuk. Nevíme ani v nejmenším, jestli to bylo účelem těchto podivných přístrojů… Že kmity, transponované do jazyka zvuků, tvoří melodii, je možná náhoda…“
„A ostatní?“ zeptal jsem se, ukazuje na rozsypaná stříbřitá zrnka.
„Nic, naprostý chaos zvuků, drásajících sluch,“ odpověděl matematik.
„Sám nevím, proč jsem to udělal,“ připojil za okamžik, „nedomnívám se, že by to měla být hudba, leda že by i oni…“
„Co je vám, Lao?“ řekl Arseňjev. Fysik vstal od přístroje. Zvedl trochu tvář s výrazem, jako kdyby se byl zahleděl do vzdáleného světla. Arseňjevovu otázku přeslechl. Pomalu sklopil hlavu. Několikrát přejel prsty po skleněné desce, jako by ji hladil, pak se obrátil na Rainera:
„Doktore… jak stará je — podle vašeho názoru — ta vrstva železa tam na břehu? Dělal jste analysu…“
„Ano, dělal, ještě před tou osudnou výpravou. Vezmeme-li v úvahu nízké procento kyslíku v atmosféře… i když na druhé straně přítomnost vody působí katalysačně… myslím, že to železo tam leží v této formě asi sto padesát, no, řekněme sto šedesát let.“
„A což… devadesát?“
„To asi ne. Leda že by teplota byla značně stoupla… ale co máte na mysli, profesore?“
„Leda že by teplota byla značně stoupla…“ opakoval velmi pomalu Číňan. Usedl.
„Nebo myslíte…“ obrátil se na něho Rainer, ale Arseňjev ho zadržel pohybem ruky.
„Nerušte ho. On nás teď neslyší.“
Tato událost ve mně zanechala dojem tak hluboký, že jsem zapomněl na vzdálenou záři, jejíž odlesk jsem viděl ve tmě, když jsem stál na hřbetě rakety. Nazítří a v následujících dnech obloha blýskala tichými elektrickými výboji a vzdálený přísvit nebylo možno pozorovat.
VELKÁ SKVRNA
Výzkum vysokých vrstev atmosféry trval šestnáct dní. Říkám dní, i když údolí bylo ponořeno do tmy, protože si náš organismus uchoval čtyřiadvacetihodinový rytmus spánku a bdění. Společně s fysiky jsem na hřbetě rakety umístil radarové přístroje a reflektory vrhající ultrafialové paprsky. Vypustili jsme také několik balonových sond, které zaznamenávaly intensitu ionisace. Automatické vysilače, které v nich byly, hlásily nám výsledky měření. Rainer měl plné ruce práce v laboratoři, kde prováděl analysu minerálů nasbíraných v Mrtvém lese. Čandrasékhar vysedal v kabině s maraxem, plně zabrán nějakými spletitými výpočty. Netrpělivě jsem čekal na příchod nového dne, protože všechny důležitější práce byly odloženy až na tuto dobu. Počasí bylo stále mrazivé. Led pokrýval jezero ideálně hladkou plochou. Úplné bezvětří na to mělo příznivý vliv. V temnotách plápolaly v mračnech třaslavé záblesky, připomínající polární záři pozorovanou přes mraky. Dvacátého dne se přehnala nad údolím prudká elektrická bouře. Led, zvedaný vlnami, praštěl a pukal, stěny rakety se chvěly, velké kroupy rachotily po jejích bocích a hřbetě, ale ani nejslabší závan větru nepronikl do jejího útulného nitra. Příštího dne se všechno utišilo, a zatím co mráz povoloval — rtuť v teploměru vystoupila na čtyři stupně pod nulou — začal barometr klesat. Blížilo se svítání a s ním nová mohutná bouře. Arseňjev dal rozkaz k startu. Když jsme naposled stáli na hřbetě rakety, houstlo nebe těžkou, olověnou šedí. Mdlý odlesk padl na led, svírající jezero. Pak se poklopy zavřely a zahřměly motory. Led s hromovým rachotem pukal, rozpadal se na kry a vyletoval vysoko nad hlavu Kosmokratoru. Raketa zametla vodu plameny, zanechala za sebou zbělalý pruh vařící vody a vzlétla strmě do vzduchu. Z mraků, rozervaných tryskovými plyny, vynořily se přízračné obrysy hor a propastí, plné tmavomodrých stínů. Šroubovitou křivkou silnými vrstvami mraků stoupali jsme výš a výš. Najednou si všichni, kdo stáli v centrále, zakryli obličeje rukama: v televisorech zahořel bílý rozžhavený disk, nořící se z hloubi mračen. Protože jsme letěli k východu, potkali jsme Slunce o několik hodin dříve, než vyšlo nad kotlinu.
Kosmokrator zamířil k Zemi, jako by měl v úmyslu vrhnout se do propasti, oddělující obě planety. Ale navigátoři jej dopravili pouze do proudu radiových vln, které nám přinášely zprávy z domova. Několik hodin jsme letěli ve vzduchoprázdnem prostoru, pod černým nebem plným hvězd, které jsme již tak dlouho neviděli. Pak se Kosmokrator, podobný potápěči hledajícímu dno, ponořil do mraků. Čas od času se otvíraly ve dně rakety malé otvory a z nich byly spouštěny na dlouhých lanech pomocné radarové antény. Indukční přístroje pátraly skrze mlhy po ložiskách kovů. V obou laboratořích analysátory kmitů analysovaly a registrovaly vlny, odrážející se od neviditelného povrchu planety. Z instrukcí, které jsem dostal, když jsem přijímal službu navigátora, jsem usoudil, že směřujeme k údolí Bílé koule. V jedenáct se v centrále objevil Arseňjev. Byl nějak roztržitý, na otázky odpovídal až za nějakou chvíli, jako by myslil na něco jiného. Zkontroloval přístroje a uložil mi, abych zvláště pečlivě sledoval údaje gravimetru.
„Zjistíte-li nějaké změny, ihned mě o tom zpravte,“ řekl.
„Určitě nezjistím, profesore,“ odpověděl jsem, „protože nepoletíme rychleji než tři čtvrti kilometru za vteřinu.“