„To nemá s naší rychlostí nic společného.“
To mě tak překvapilo, že jsem si neodpustil poznámku:
„Jak to, že nemá? Gravimetr přece ukazuje sílu gravitace, ale síla, jakou nás přitahuje Venuše, je stále stejná.“
„Nejde o přitažlivost planety,“ odbyl mě netrpělivě Arseňjev. „Udělejte, prosím vás, co jsem řekl.“
Pokrčil jsem rameny a podíval jsem se na gravimetr. Ručička se ani nehnula. Věděl jsem však, že Arseňjev nemá ve zvyku mluvit do větru, a každou chvíli jsem se díval na škálu přístroje, i když jsem nedovedl pochopit, jak by se přitažlivost mohla zvětšit. Půl hodiny před koncem služby jsem dostal domácím telefonem rozkaz vystoupit na čtyřicet kilometrů. Podle kompasů i radarskopu bylo údolí Bílé koule už asi nedaleko. Motory začaly pracovat hlasitěji a po několika minutách vzlétl Kosmokrator nad mraky. Zaoblení planety bylo zřetelně vidět. Od obzoru se táhla kupovitá mračna, zbrázděná dlouhými pruhy jako zoraná pole pod sněhem. Zvonek pronikavě zadrnčeclass="underline" spálila se jedna z pojistek sítě, napájející druhou laboratoř. Zavinil to některý z vědců. Znovu jsem zapnul proud, jehož přívod byl automaticky přerušen, a vrátil jsem se k prediktoru. Když jsem se blížil k obrazovkám, všiml jsem si, že svítí poněkud matněji. Mraky zčernaly. Byly velké, s plochým spodkem a zvlněným stříbrnavým vrchem. Pohybovaly se a táhly stejným směrem, jakým letěl Kosmokrator. Za chvíli se v nich otevřel nálevkovitý otvor. Obrovský, hladký, sahající, jak se zdálo, až do středu planety. V jeho ssavém chřtánu ztrácela mračna své vzdušné tvary. Pohlédl jsem jinam, protože se mi zatočila hlava, když jsem se díval na houpající se obzor. Nečetné řasovité mráčky, plující ve výši Kosmokratoru, ztrácely se jeden za druhým. Řítily se dolů s takovou rychlostí, jako by je srážela neviditelná pěst. Pod námi v závratném víru mizely v propasti mraky slité do masy hladké jako tekutý kov. Pocítil jsem, jak se váha mého těla zvětšuje. Hlas motorů stoupal do vyššího a vyššího, zesilujícího se tónu. To kladl prediktor odpor síle, pokoušející se nás svrhnout dolů, a zvětšoval hnací sílu motorů. Kosmokrator ještě stále letěl přímo po sečně gigantického kruhu. Odhadoval jsem jeho průměr na více než sto kilometrů. Gravimetr ukazoval vzrůstající přitažlivost. Nehlásil jsem to Arseňjevovi, protože zpozoroval jistě i bez přístroje, že se jeho ruce i nohy nalévají olovem a že nejprostší pohyb vyžaduje zvětšeného úsilí. Hnali jsme se nad temným jícnem víru. Raketa se ani o vlas neodchýlila od přímého směru, jen motory vydávaly pronikavý svištivý tón, jako by byly přibrzděny ve velké rychlosti. Do centrály přišel Arseňjev ve společnosti Soltyka a Rainera.
„Podívejte se,“ řekl, „to je ta Velká skvrna.“
„Velká skvrna?“
„Ano. Vzpomínáte si, že jsme krátce před přistáním zpozorovali na kotouči Venuše skvrnu, která se pak ztratila? Teď se znovu objevila, ale pozorujeme ji z nesrovnatelně menší vzdálenosti.“
„Někde blízko musí být kotlina Bílé koule,“ poznamenal jsem.
„Nikoli blízko, ale pod námi. Tam,“ ukázal astronom na propadlou, do tmy ponořenou část trychtýře, která už zůstala za raketou a vypadala teď jako obrovská černá díra. Tam se řítila ve zpěněných vlnách mračna se všech stran obzoru.
„Kdo teď má službu?“
„Já právě končím,“ odpověděl jsem, „a inženýr Soltyk začíná.“
„Dobrá. Vzdalujeme se teď od centra přitažlivosti. Až gravitace klesne na 2 g, začneme kroužit nad údolím.“
Odvrátil oči od obrazovky a pohlédl na nás.
„Kromě navigátora, který má službu, zvu vás všechny do kabiny maraxu.“
Musel jsem odevzdat službu Soltykovi a to si vyžádalo několik minut času. Když jsem přišel do kabiny s maraxem, byli už všichni pohromadě. Arseňjev, stojící u stolku, za nímž seděl Lao Ču, prohlížel nějaký plánek. Rainer něco kutil u velkého projekčního přístroje.
„Právě kroužíme kolem Velké skvrny,“ řekl astronom. Odložil papíry. „Tvoří ji vír mraků vssávaných umělým gravitačním polem. Kolego Rainere, začneme.“
Zářivky zhasly. Ve tmě zasvítila na stěně obdélníková projekční plocha. Objevil se na ní nazelenalý obraz. Vypadalo to jako loukotě kola, sbíhající se v jeho středu. Některé z nich tvořily mírné vlnovky.
„Tady vidíte síť podzemních potrubí, která dodávají energii Bílé kouli,“ ozval se astronomův hlas. „Analogicky k magnetickému pólu mohli bychom ji pojmenovat gravitační pól, protože vytváří umělé gravitační pole. To, co vidíte, je jakýsi roentgenový snímek. Pořídili jsme jej před čtvrt hodinou z výšky osmdesáti kilometrů přes kůru planety.“
Oči si pomalu zvykaly na fosforeskující světélkování projekční plochy. Čáry představující jednotlivá potrubí nerýsovaly se všude stejně ostře. Bylo to způsobeno nestejným odporem, jaký půda kladla na různých místech paprskům, které ji prosvětlovaly. Horská pásma, lemující kotlinu, černala se v nehybných pruzích. Jezero nebylo téměř vidět, spíš jsme je tušili uprostřed plánku, kde projekční plocha zářila poněkud slaběji. Tam, kde se potrubí sbíhala, poznali jsme Bílou kouli jako skoro černý bod.
„Domníváme se,“ pokračoval astronom, „že tento obrovský energetický systém těsně souvisí s otázkou invase na Zemi. Nebudu se teď šířit o podrobnostech; všimneme si ryze technické stránky výzkumů, které na nás čekají. Jen několik slov úvodem. V době, kdy jsme se blížili k Venuši, zpozorovali jsme na jejím povrchu temnou skvrnu. Byla viditelná po několik hodin a pak se rozplynula. Potom, před třemi týdny, když jsme byli v kotlině, Bílá koule byla v klidu. Způsobila sice katastrofu helikoptéry, ale ve srovnání s jejím nejvyšším výkonem můžeme tehdejší sílu proudu nazvat klidem. Nyní její výkonnost opět vzrůstá. Pravděpodobně se blíží ke kulminačnímu bodu, nebo snad ho již překročila. Jak vidíte z výčtu těchto tří fakt, intensita gravitačního pole, které Bílá koule vytváří, je proměnlivá. Je pro nás nesmírně důležité zjistit, mají-li tyto změny charakter periodický, to znamená, jestli výkyvy mezi minimem a maximem intensity tvoří uzavřený, opakující se cyklus, nebo jestli jsou chaotické. Na rozřešení tohoto problému závisí všechny naše další akce. Zůstaneme ve vzduchu tak dlouho, až činnost Bílé koule co nejvíc zeslábne. Pak přistaneme na jezeře a postavíme na břehu měřicí přístroje. Jak vidíte, sbíhá se k Bílé kouli jedenáct přívodů. Jimi prochází proud, hromadící se pod Bílou koulí, kterou takto zásobují energií, potřebnou k vytvoření gravitačního pole. Energie jednotlivých potrubí se může buďto vzájemně násobit, nebo eliminovat podle intervalu impulsů, současnosti fází, intensity a tak dále. Potrubí, jak víte, leží pod zemí. Nad každé z nich postavíme oscilograf, který bude zaznamenávat kmity. Analysa záznamů, které takto získáme, umožní nám odpovědět na danou otázku. Můžete rozsvítit, doktore.“
Projekční plocha ztemněla a současně se rozžala světla. Přimhouřili jsme oči a astronom, přistupuje ke stolku, pokračovaclass="underline"
„Problém není ani tak obtížný jako nebezpečný. V kterémkoli okamžiku může nás zaskočit zesílení činnosti Bílé koule. Nevíme, jakým vlivem působí na lidský organismus rychlé výkyvy intensity gravitačního pole. Je pravděpodobné, že pobyt v některém pásmu při náhlém skoku intensity pole může být pro člověka smrtonosný. Kromě toho mohou skoky gravitačního potenciálu vyvolat různé, nám blíže neznámé úkazy, jako náhlé zahřátí půdy, změny pohybu atmosféry, změnu lomu světla a tak dále. Za takových podmínek lze velmi lehce ztratit orientaci, zvláště v tak obtížném horském terénu, jako je v okolí Bílé koule. Z bezpečnostních důvodů budeme pracovat v trojicích. Dva muži budou obcházet přístroje a jeden pozorovat ty dva z jisté vzdálenosti a udržovat spojení s raketou.“
Arseňjev nám rozdal potištěné archy.
„To je pracovní plán a rozdělení na trojice. První se vydají na cestu Osvatič, Soltyk a Smith, aby připravili…“
Zazvonil domácí telefon. Fysik zvedl sluchátko.
„Intensita pole klesá,“ obrátil se na Arseňjeva, „a to rychle. Soltyk říká, že se hromadí bouřkové mraky.“
Arseňjev posbíral se stolku papíry.
„To by souhlasilo s předpoklady… pokles gravitace musí být provázen elektrickou bouří. Má někdo nějaký dotaz?“
„Ano,“ řekl jsem. „Mám se připravit k průzkumnému letu?“