„Já sám… pomozte profesoru Laovi… má roztržený skafandr…“
PROFESOR LAO ČU
Odnesli jsme profesora a Osvatiče do vzduchotěsných komor. Oba byli v bezvědomí. Zůstal jsem na palubě, abych vytáhl motorový člun. Když jsem sestoupil do chodby, kladli Tarland a Rainer na nosítka bezvládná těla tak, jak jsme je vynesli z člunu, ve skafandrech. Pouze přilby s nich sňali a položili je na zem, takže bylo vidět voskově bledé, potem pokryté obličeje. Chtěl jsem pomoci, ale Arseňjev mě poslal do centrály. Nařídil okamžitý start. V posledních rozčilujících chvílích jsem zapomněl, co se děje v kotlině. V obrazovkách televisoru bylo vidět chumáče nažloutlé jako kouř hořící síry. Raketa stoupala a klesala na vlnách. Celá kotlina byla jediným temným kotlem, v němž to dutě rachotilo, syčelo a svištělo. Když jsem vešel do centrály, zaburácel v mračnech první hrom. Zapnul jsem atomový reaktor, a aniž jsem vyčkal, až dosáhne plného výkonu, nařídil jsem páky prediktoru na start pomocnými pohonnými hmotami. Hořící plyny vytryskly do vody. Za hluchého bublání vroucí vody se Kosmokrator zachvěl, krátkou dobu se valil vpřed boční stěnou, při čemž před sebou zvedal obrovskou vlnu, nabyl rychlosti, při níž už nepociťoval zběsilé údery vln, a v ostrém úhlu vzlétl do prostoru vyjících větrů. Obrazy skal na pobřeží se svíjely a kroutily. Ze strachu, abych na ně nenarazil, stupňoval jsem stále spalování v turboreaktorech. Oddechl jsem si teprve v tom okamžiku, když raketu začaly pohánět hlavní motory. Zahřměly tak mohutně, že přehlušily hluk vln a skučení větru. Přes obrazovky se řítily pruhy par modravých jako sníh. Pak jsme se zabořili do mračna temného jako hustý les. Byl jsem nervosní, protože jsem po prvé stál sám u prediktoru v odpovědném okamžiku startu. Naštěstí šlo všechno hladce. Proud vzduchu svištěl na stabilisačních plochách, motory pravidelně pracovaly a rychlost vzrůstala. Každou chvíli přeskakovaly z mraku do mraku řeky fialového ohně, vybuchující s dlouhotrvajícím hřímáním.
Do centrály přišel Soltyk. Aniž jsem odtrhl oči od přístrojů, zahrnoval jsem ho otázkami. Nerozpovídal se hned. Jak se ukázalo, nafoukl si — než vkročil do vody — kombinésu vzduchem, který ho jako isolační vrstva ochránil před opařením. S profesorem to bylo horší. Nemohl to udělat, protože měl protrženou kombinésu u spodu přilby. Celou cestu přidržoval rukou okraje látky u sebe, ale když přenášeli Osvatiče přes vodu, potřeboval mít obě ruce volné. Těch několik vteřin stačilo, aby se s vdechovaným vzduchem smísil plynný formaldehyd a kysličník uhličitý. Otrávil se a v motorovém člunu omdlel.
„A jak to bylo s Osvatičem?“ zeptal jsem se. „Kde jste ho našli?“
Soltyk otálel s odpovědí. Stál před deskou se škálami brzdicích přístrojů a prohlížel si je neobyčejně pozorně, třebas nic neukazovaly, protože teď byly vypnuté.
„Je těžce popálen,“ řekl konečně. „Myslím, že jeho stav je vážný. Když jsme ho nesli, hýbal se…“
„No dobrá, ale kde byl?“
„Nevím.“
„Co říkáte?“
V obrazovkách táhly černé mraky, oddělené světlou chvějivou mlhou. Vypadalo to, jako bychom proplouvali souostrovím hornatých ostrůvků.
„Profesor mi podal lano… byli jsme oba na něm přivázáni… a poručil mi, abych šel za ním tak, aby lano stále zůstávalo napjaté… on šel první. Tak našel Osvatiče.“
„Kde?“
„Nevím. Najednou zmizel.“
„Profesor zmizel?“
„Ano. Zmizel, jako by ho země pohltila, ale cítil jsem jeho pohyby, protože jsme byli spojeni lanem. Rozumíte tomu? Ne, tomu se nedá porozumět. Říkám vám, že tak jako vidíte vy mne, viděl jsem já lano, které končilo ve vzduchu, napjaté lano — a dál nebylo nic.“
„Nic?“
„To ano — kamení, vzduch, ale nebyl tam ani on, ani Osvatič… asi za minutu sebou lano trhlo — to bylo smluvené znamení. Začal jsem táhnout a přitáhl jsem je oba dva. Profesor měl roztržený skafandr.“
„Spadl?“
„Nevím. Asi ano.“
„Kde tedy byl?“
„Říkám vám, že nevím.“
„Jak to? Vy jste se ho neptal?“
„Ne… vy byste se taky neptal po tom…“
Najednou se ke mně obrátil; jeho tvář byla zachmuřená, zarputilá:
„Když jste odešel… zachoval jsem se jako kluk! Naříkal jsem, křičel jsem na něho, protože chodil sem a tam s přístrojem, klidně, jako někde v laboratoři… nevěděl jsem, vždyť jsem ani nemohl vědět proč!“
Po chvíli dodal klidněji:
„Ještě na Zemi někdo řekl, že je jako tvrdé sklo; zdánlivě průhledný, hladký, nenápadný, ale kdo by ho chtěl kousnout, vylomí si zuby… Chtěl jsem se mu omluvit, ale odpověděl mi nějakým příslovím… kamení nám hořelo pod nohama, myslil jsem, že se upečeme, a on… Víte, jaká byla jeho první slova, když teď v kajutě přišel k sobě? Zeptal se Čandrasékhara: "Máte už výsledky výpočtů?"“
Kosmokrator dosáhl plné cestovní rychlosti. Poodešel jsem od obrazovek. Na Soltyka jsem se nedíval, bylo to pro něho lehčí. Chápal jsem, že mu slova útěchy nepomohou. Lao Ču mu dal lekci chladnokrevnosti. A za jakých podmínek! Vzpomněl jsem si na své dobrodružství v Mrtvém lese…
„Můžete tam jít za nimi,“ řekl Soltyk. „Vezmu to tady za vás. Já se mu nemohu podívat do očí.“
Nedal jsem se dvakrát nutit. Když jsem vstoupil do kabiny, Tarland právě odstavoval od lůžka celofánový stan, pod kterým byla umělá kyslíková atmosféra. Osvatičovi už se vrátila barva do tváří. Ležel na vysoko nastlaných poduškách. Za stolem seděli vědci. Jaký byl můj úžas, když jsem mezi nimi uviděl Číňana! Neměl na sobě svůj obvyklý tmavý oděv. Po prvé jsem ho viděl ve višňově rudém županu s malovanými fantastickými draky. Seděl, zabalen do půl těla do pokrývky, pod níž bylo vidět obvázané nohy. Byl klidný jako vždy, jen o poznání bledší. Arseňjev mi udělal místo. Posadil jsem se. Osvatič se právě chystal, že bude vyprávět o své nehodě. Několika slovy se zmínil o naší cestě kolem Bílé koule a dospěl k okamžiku, kdy jsem se od něho vzdálil, protože mě zmýlil tvar černého balvanu. Mé volání, jak říkal, neslyšel, a proto šel dál. Najednou celé okolí zmizelo.
„Mihly se mi před očima všechny barvy duhy, jedna po druhé, od žluté po fialovou. Měl jsem pocit, že mě něco táhne dolů. Ztratil jsem rovnováhu a odpotácel jsem se několik kroků. Zazářilo tak prudké světlo, že jsem zůstal dlouhou dobu úplně oslněn. Když jsem otevřel oči, stál jsem v obrovské kouli, plné bílého světla. Se všech stran mě obklopovaly úplně hladké, vyduté stěny. Napadlo mě, že otvor, kterým jsem se tam dostal, je za mnou. Ohlédl jsem se, ale nebylo tam nic. Tatáž hladká stěna. Půda, na níž jsem stál, byla skalnatá, pokrytá kamením. Mluvím jasně? Vypadalo to tak, jako kdyby někdo odkrojil spodek prázdné koule a tím otvorem ji postavil na mne jako sklenici na mouchu. Stál jsem pod obrovskou kulovitou kupolí, těsně u její stěny. Pomalu jsem vykročil, a zkoumaje zrakem každý kámen, šel jsem doprostřed.
Vtom se stalo něco zvláštního. Udělal jsem snad čtyři nebo pět kroků a vydutá stěna, k níž jsem se blížil, se zkroutila a ustoupila přede mnou. Udělal jsem ještě dva kroky — najednou jsem stál před svislou, úplně rovnou stěnou. Obrátil jsem se. Koule byla pryč, za mnou byla neproniknutelná tma. Šel jsem tedy k té svítící stěně, která se vydouvala, když jsem se k ní blížil, jako by ji někdo s druhé strany nafukoval, a když už jsem byl tak blízko, že jsem se jí mohl dotknout rukou, zjistil jsem, že stojím před obrovskou koulí, ale tentokrát na její vnější straně…
Obíhal jsem ji kolem dokola. Byla tak velká jako Bílá koule, úplně hladká, nikde ani stopy po nějakých spárách nebo otvorech. Fakt, že za mnou nic není, mě uklidnil. Předpokládal jsem, že tam bude díra, kterou se dostanu ven. Ale když jsem tam do té tmy šel, začala se koule, kterou jsem nechal za sebou, rychle měnit; rostla vzhůru i do stran, roztáhla se a najednou mě zase přiklopila, takže jsem zase stál v jejím vnitřku. Běhal jsem na všechny strany. Po každé, když jsem běžel do středu, stěny se přede mnou otvíraly, zplošťovaly a nakonec zkroutily na opačnou stranu a já jsem doběhl k vypouklé, úplnou tmou obklopené kouli, která se zvedala přede mnou. Když jsem vkročil do té tmy, koule se za mými zády roztáhla, napřed se zploštila, pak vydula a rozklenula se všemi směry okolo mne. Myslil jsem, že je to nějaký mechanismus, ale žádný mechanismus by takhle nemohl fungovat. Pokoušel jsem se vyrazit ven několika nečekanými skoky, vrhal jsem se vpravo, vlevo, přímo vpřed, ale vždycky jsem narážel na hladkou stěnu.