„Sedněte si. Zbytečně se unavujete. Mimo to se při pohybu spotřebuje více kyslíku.“
„Chci jej spotřebovat více!“ řekl jsem. Jeho klid mě dráždil. S námahou jsem se ovládl. Posadil jsem se.
Arseňjev si systematicky upravoval skafandr, uhlazoval záhyby, natahoval a povoloval pásy. Vytáhl všechno, co měl v kapsách: tabulku vitaminového koncentrátu, zápisník, zápalky, elektrometr a revolver, malinký jako dětská hračka.
Nosil jej, protože to byl dárek, někdo mu jej před odletem věnovaclass="underline" „Na lov dravé zvěře na Venuši!“ Potěžkal v ruce malý balíček cukru.
„Máte ještě svůj?“
„Ne, snědl jsem jej.“
„Škoda!“
Jeho lítost pro špetku cukru mě zarazila; trpká slova se mi drala na rty, ale spolkl jsem je. Arseňjev vyňal náboj z revolveru. Pochopil jsem, co zamýšlí.
„To je marné,“ řekl jsem. „Obyčejná rozbuška fulgurit nevznítí. Nevznítí jej nic než speciální detonátory.“
Arseňjev rozžal baterku; svítila slabě.
„Moje taky,“ řekl. „Zhasněte baterku!“
Poslechl jsem. Tma se na nás zřítila jako zeď. Mé tělo jako by nikde nekončilo a splývalo s ní bez jakéhokoli přechodu. Pod zavřenými víčky plynuly zelené skvrny. Padající, ostře barevné skvrny. Hodinky tichounce tikaly. Hodiny míjely: devět, deset, jedenáct…
Najednou, tak znenadání, až jsem sebou trhl, řekl Arseňjev:
„Koho máte na Zemi?“
Chvilku jsem přemýšlel, tak vzdálené to bylo:
„Otce.“
„Nikoho jiného?“
„Nikoho.“
„Já mám ženu…“ a jako by se bál, abych si nemyslil, že to řekl ze stesku, pokračovaclass="underline"
„Právě jsem v duchu něco propočítával, a tak jsem si na ni vzpomněl. Když jsem ji poznal, bavívali jsme se dlouhou dobu jen o matematice. Dělal jsem diplomovou práci, přisel jsem na jistou myšlenku, na theorii pulsujících hvězd, a svěřil jsem se jí s tím.“
Na chvilku se odmlčel, jako by se sám sobě podivil, že tolik mluví.
„Jednou jsme seděli v zahradě observatoře a četli ve Flammarionových "Obyvatelích jiných světů". Tu knížku jistě nebudete znát, je velmi, velmi stará. Byl červen, večer, padal soumrak… tma houstla, papír šedl, ale my jsme stále četli dál… tak jako když je člověk mlád… Když se rozplynula poslední slova, zvedli jsme hlavy a nad námi bylo nebe poseté hvězdami, tma a světy, které vystupovaly ze stránek… a…“
Přestal mluvit.
„Petře?“
Zdálo se mi, že něco povídá, ale tak tiše, že ke mně dolétal jen nesrozumitelný šepot.
„Co říkáte, Petře?“
Najednou řekl tiše, téměř zpěvně:
„Kdybych ji směl ještě jednou pohladit po tváři…“
„Přestaňte!“ vykřikl jsem nenávistně. „Přestaňte!“
Umlkl.
V posledních hodinách mi nevyvstávaly před očima žádné obrazy, žádné myšlenky ani vzpomínky, nepociťoval jsem hrůzu ani zoufalství, jen stále se stupňující vnitřní napětí, jako by na mně spočívalo břímě, hrozící, že mě rozdrtí. Byl jsem jako člověk, který vlastním tělem přitlačil pytel plný nějakých příšer a křečovitě jej svírá, ale pytel se pod ním zmítá prudčeji a prudčeji. Sbíral jsem poslední síly, abych tento železný stisk udržel, protože jsem věděl, že se stane něco strašlivého, jestli jej zmírním, že se prostě rozlije jako louže, a já jsem se do posledního dechu bál ne smrti, nýbrž toho zšílelého tvora, v něhož jsem se mohl změnit… To, co říkal Arseňjev, pronikalo mnou jako rány dýkou. Na kratinký zlomek vteřiny jsem bojoval sám se sebou, pak jsem resignoval. Ucítil jsem — tomu se přece nedá říci vzpomínka — ucítil jsem nevýslovně krásnou vůni rozorané země, jako bych stál uprostřed holých předjarních lánů, na pahorku, kde nekonečné obzory vydechují opojnou, omamnou vůni, která jest očekáváním života i životem samým. To byla nejzazší mez. Pocítil jsem naprostý, železný klid. Věděl jsem, co mám dělat. Naklonil jsem se do tmy. Nahmatal jsem jeho záda, mohutné svaly pod prochladlým tkanivem kombinésy. Jako zloděj jsem sáhl do jeho kapsy. V prvním okamžiku mi v tom nebránil, až když přes látku ucítil pažbu revolveru, pochopil. V tom okamžiku jsme se začali rvát. Zápasili jsme v hlubokém mlčení, naplněném zrychleným oddechováním. Byl silnější. Když vstával, přimáčkl mě ke stěně. Nahmatal vypínač baterky, která visela na mé blůze. Žluté světlo se vtlačilo mezi nás jako klín.
„Dej mi,“ zachroptěl jsem, „dej mi… jen jediný náboj!“
Neodpověděl. Ještě pevněji mě přitiskl ke skalní stěně.
„Dej mi revolver!“ řekl jsem udýchaně. „Nebuď blázen!“
Už jsem se nepokoušel vymknout se mu.
„Kangčendžonga,“ řekl mi do ucha.
„Dej mi revolver. Je konec.“
„A tehdy…“
„Tehdy jsem měl naději. Petře, dej sem revolver!“
„Máme naději.“
„Není pravda!“
Najednou mě pustil a ustoupil o krok.
„Chceš mě nechat tady?“ řekl zvolna, urostlý jako obr, s gigantickým stínem nad hlavou.
Něco mi stisklo hrdlo takovou silou, že jsem sotva mohl dýchat. Chvíli jsem sebou škubal, jako by mnou zmítaly křeče. Pak mi vytryskly slzy. Klesl jsem na kolena. Posadil se vedle mne a položil mi na rameno svou velkou, těžkou ruku.
„Nono,“ říkal, „nono…“
„Poslyš,“ řekl jsem klidně, „oni nevědí, že jsme se ztratili. Ostatně — stejně nás nikdy nenajdou. Není naděje. Nač čekat? Kdybychom měli třaskavinu…“
„Máme ji,“ řekl a dotkl se láhve mého kyslíkového přístroje.
„Kyslík…?“
„Ano. Kapalný kyslík.“
Vzchopil jsem se, ale hned jsem zase klesl zpět.
„Ne. To není k ničemu, už jsem na to myslil. Kyslík sám nevybuchne. Musí být smíšen s nějakou hořlavou látkou.“
„Správně.“
„Nic takového nemáme…“
„Máme.“
„Co?“
Vytáhl z kapsy dva malé ploché balíčky. Byl to lisovaný cukr. Začínalo mi zvolna svítat.
„Petře!“
„Víš, jak se připravují oxyliquidy: kapalný kyslík se smísí s práškovým uhlíkem nebo se sazemi. Při zapálení se kyslík explosivně slučuje s uhlíkem. Cukr je uhlohydrát, obsahuje uhlík a vodík, je hořlavý. A náš cukr je jemný a sypký.“
„Tak proto ses mě prve ptal?“
„Ano.“
„A nic jsi neřekl!“
Přivinul mě k sobě mohutnou paží:
„Poslyš! Propočítával jsem, jak velkou trhavou energii může vyvinout nálož, kterou máme k disposici. Nevíme, do jaké hloubky jde zával stropu. Je-li jen v nejužším místě, máme vyhlídky na úspěch. Nejméně máme hořlaviny, cukru; kyslíku máme dost, protože jsme si vzali dvojnásobnou dávku; když se nám to podaří, vystačí nám i na pozdější dobu, až vyjdeme ven. Je zde však jiná nesnáz. Má-li taková nálož vybuchnout, musí být zapálena elektricky.“
Horlivě jsem přikývclass="underline"
„Máme baterie.“
„Máme baterie, a proto jsem šetřil světlem, ale drátu máme málo. To je vše, co máme,“ ukázal mi asi třímetrový kus kabelu. „Vymontoval jsem jej z elektrometru. Ze skafandrů dráty nevytáhneme, protože nemůžeme sejmout přilby, proto…“
Na vteřinku se odmlčel.
„Nálože musí zapálit někdo přímo na místě.“
„Proto jsi mlčel?“
„Ano.“
Najednou se mi rozbřesklo:
„Petře, tys nespal?“
„Ne.“
„Celou noc?“
„Ano. Hledal jsem jiné řešení.“
„A našels?“
„Nenašel. Nemůžeme sejmout přilby,“ opakoval. „Okamžitě bychom se udusili.“
„A což třeba doutnákem,“ začal jsem. „Vysypat prach z nábojů.“
„K výbuchu buďto vůbec nedojde, nebo bude slabý. Právě naopak, prach nezbytně potřebujeme, bude jej nutno nasypat na konce drátů. To způsobí detonaci. Ale vznícení musí být elektrické.“
„Počkej… a což střelit do nálože z revolveru?“
„Myslil jsem na to. Náloží musí být pět a musí být vzníceny současně, tak to vychází z výpočtů. Jinak si cestu nejen neuvolníme, nýbrž ještě zhoršíme zával.“
„Ano,“ řekl jsem. „Máš pravdu. Jeden z nás tam být musí… Budeme losovat?“
„Nechci, aby o tom rozhodla náhoda. Je v tom něco ponižujícího.“
„A jak tedy?“
Mlčel.
„Snad by bylo přece nějaké východisko?“
„Ano. Za prvé, jako fysik vím dobře, za jakých podmínek nejmohutněji působí detonační vlna, a za druhé, jako vedoucí výpravy…“