Pojednou si Tháis uvědomila, že pojmenovala neznámou krétskou dívku tauropolé — lovkyní býků, Artemidiným epitetem. Bohové jsou závistiví a na svá práva žárliví, ale té, která zmizela v minulosti nedostupné ani Diovi a skryla se v stínech Hádova podsvětí, nedokáže už bohyně ublížit. Artemis se ovšem může rozhněvat na živou Tháidu. Co má ona, hetéra, Afrodítina služebnice, společného s panenskou lovkyní?
A Tháis se už zklidněná vrátila k rozjímání nad soškou. V tváři a postavě bystré dívky nebezpečného povolání nezůstalo nic dětského. Obzvlášť dojímala Tháidu její trpká ústa a uhrančivý pohled. Ta dívka věděla, co ji čeká. Neměla dlouhý život, byl zasvěcen smrtelné hře — tanci s dlouhorohými skvrnitými býky, zosobňujícími ničivého Poseidona Zemětřesného. V tomto posvátném rituálu, jehož starý, později zapomenutý smysl spočíval ve vítězství ženského principu nad mužským, bohyně-matky nad dočasným manželem, byly hlavními jednajícími osobami tauropolské dívky. Sílu obrovitého zvířete vyčerpával bojový tanec neuvěřitelně rychlých mladých skokanek a skokanů, které speciálně pro tanec smrti cvičili znalci tohoto obřadu. Kréťané věřili, že se tím odvrací hněv bohů, jenž zvolna a neúprosně zraje v hlubinách země a moře.
Obyvatelé staré Kréty jako by tušili, že jejich vyspělá kultura zahyne v strašných otřesech země a vlnobitích. Kde se vzali tito její vzdálení předkové? Odkud přišli a kam zmizeli? Podle toho, co znala z mýtů a z toho, co oběma okouzleným posluchačkám vyprávěl Nearchos, žili nádherní, ušlechtilí lidé, umělci, mořeplavci a cestovatelé na Krétě už tehdy, když se nedaleko odtud potulovali polodivošští předci Helénů. Až neuvěřitelně dokonalá, poetická krása krétské kultury, obklopené hrubými, násilnickými kočovníky na pobřeží Vnitřního moře, se dá srovnat snad jedině s Egyptem.
Potřásajíc krátce zastřiženými tuhými vlasy vešla otrokyně Klónaria.
„Přišel ten chlap,“ zachvěl se dívčin hlas hluboce zakořeněnou nenávistí k obchodníkovi s lidským masem.
Tháis se vrátila k realitě života.
„Vezmi krabičku s penězi, odpočítej tři miny sov a dej mu je.“
Otrokyně se rozpačitě zaculila. Tháis se usmála a kývla na ni, aby k ní přistoupila blíž.
„Spočítáme to spolu. Tři miny je sto osmdesát drachem. Každá sova jsou čtyři drachmy, celkem tedy čtyřicet pět sov. Chápeš?“
„Áno, kyria. To je za Thébanku? Dost málo!“ Dívka si dovolila opovržlivé ušklíbnutí.
„Tys mě stála víc,“ souhlasila Tháis, „ale nesuď podle ceny na kvalitu. Mohou se vyskytnout různé okolnosti. I když jsi byla koupena draho, můžeš být prodána laciněji.“
Tháis ještě nedopověděla a Klónaria se přitiskla tváří k jejím kolenům.
„Kyria, neprodávej mě, jestli odjedeš. Vezmi mě s sebou!“
„Co to říkáš? Kam odjedu?“ podivila se Tháis a odhrnovala otrokyni z čela rozcuchané vlasy.
„Možná někam odjedeš. Tak jsme usoudili my, tvoji služebníci. Ani nevíš, jak bude strašné dostat se od tebe, která jsi tak hodná a krásná, k někomu jinému.“
„Cožpak je na světě málo dobrých lidí?“
„Takových, jako jsi ty, paní, je málo. Neprodávej mě!“
„Dobrá, slibuju ti to. Vezmu tě s sebou, i když se nikam nechystám. A co Thébanka?“
„Když se najedla, drhla se tak, že spotřebovala všechnu vodu z kuchyně. Teď spí, jako by nespala měsíc.“
„Jdi, obchodník čeká. A už mě neruš, zdřímnu si.“
Klónaria rychle odpočítala stříbro a vesele poskakujíc odešla z ložnice.
Tháis se otočila na záda a zavřela oči, ale po noční cestě a vzrušených rozmluvách s přítelkyní nemohla usnout.
Přistáli v Peiraeiu, když už byl přístav přímo nabit. Tháis a Égésichora ponechaly člun na starost dvěma přátelům, a využívajíce poměrně chladivého Leukonotu, „bílého“ jižního větru, jenž vyčistil oblohu, vyšly si po dlouhé stoe, kde už byl čilý obchodní ruch. U křižovatky cest falérské a přehradní peirajské bylo malé tržiště otroků. Bylo to udusané prašné náměstíčko, na jedné straně zastavěné dlouhými nízkými kolnami, které si obchodníci s otroky najímali. Hrubá dlažba a prkna prochozená nohama nesčetných návštěvníků byly náhražkou rozlehlého pódia ze světlého mramoru pod krytou kolonádou a ohrazeného ochozu, jimiž se honosilo velké otrokářské tržiště o patnáct stadií výš, v Athénách.
Obě hetéry se lhostejně vydaly na prohlídku po postranní cestě. Tháidinu pozornost upoutala skupina vyzáblých lidí na okraji tržiště, stojících na zvláštním dřevěném podstavci. Byly mezi nimi i dvě ženy, oblečené jen do nějakých cárů. Otroci byli nepochybně Heléni, nejspíše Thébané. Většina obyvatel rozbořených Théb byla odvezena do vzdálených přístavů a tam už dávno prodána. Tuto skupinu čtyř mužů a dvou žen zřejmě přihnal na přístavní trh nějaký bohatý statkář, aby se jich zbavil. Tháidu pobouřilo, jak se tu prodávají svobodní obyvatelé kdysi slavného města.
Před podstavcem se zastavil vysoký muž s napudrovaným obličejem, lemovaným nesmírně hustým, drobně kudrnatým vousem, zřejmě Syřan. Ledabylým pohybem prstu přikázal obchodníkovi, aby postrčil kupředu mladší z žen, která měla vlasy přistřiženy do týlu a jejich hustý uzel přivázán k hlavě úzkou modrou stuhou. Podle mohutného a hustého uzlu Tháis poznala, jak nádherných copů byla asi zbavena tato Thébanka, krásná, asi osmnáctiletá, nepříliš vysoká dívenka, jak Helenky bývají.
„Kolik?“ důležitě se zeptal Syřan.
„Pět min a to ji dávám zadarmo, přísahám při Athéně Alee!“
„Ty ses zbláznil! Umí na něco hrát nebo tančit?“
„Ne, ale je to panna, a moc krásná.“
„Pochybuju. Patřila přece k válečné kořisti. Podívej se na ty boky a prsa. Zaplatím minu, no dobrá, tak dvě, ale víc ne! Takovouhle otrokyni nebude nikdo prodávat v Peiraeiu, ale doveze ji do Athén. Tak ji svlékni!“
Obchodník se k tomu neměl, a tak kupující sám strhl z otrokyně poslední cár. Ta si chatrnou látku stále přidržovala a obrátila se k němu bokem. Syřan údivem hekl. Kolemjdoucí a zevlouni se hlasitě rozesmáli. Na kulaté dívčině zadnici zely čerstvé, červeně napuchlé šrámy od bičování, na některých místech už se zhojenými jizvami.
„Ach, ty podvodníku!“ vykřikl Syřan, jenž zřejmě výborně mluvil attickým nářečím. Uchopil dívku za ruku a objevil stopy po řemenech, které stahovaly tenká zápěstí. Pak nadzdvihl laciné korále zavěšené na krku, aby zakryly odřeniny po smyčce.
Obchodník se vzpamatoval a postavil se mezi Syřana a otrokyni.
„Pět min za vzdorovitou holku, kterou musíš spoutávat provazem?“ rozhořčoval se Syřan. „Mě nenapálíš. Hodí se leda za souložnici nebo ještě tak na tahání vody. Po rozboření stobranných Théb tady zlevnily i hezké holky, jsou jich plné domy ve všech přístavech Vnitřního moře.“